Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1045/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkžaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1045.14.1
Datum podání18.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3, § 229 odst.1 písm.f, § 229 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1045/14 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Kulíška, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. ledna 2014 č. j. 49 C 2126/2013-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 18. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. ledna 2014 č. j. 49 C 2126/2013-62 byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.

2. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatel vyslovil souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však udělil v situaci, kdy byl přesvědčen, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají jeho nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se nemohl vyjádřit (jak bylo výše zmíněno), kromě toho původní souhlas zpochybnil svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.

5. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 o. z.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

6. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a jde-li o eventuální aplikaci § 150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

8. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

10. Jak bylo výše popsáno, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že mu (včas) nezaslal vyjádření žalované k jeho návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.

11. Tyto námitky se překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu § 229 odst. 3 a § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Z ničeho však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek již (plně) "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

12. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Jan Filip

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru