Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1043/10 #1Nález ÚS ze dne 04.01.2013Restituce majetku aneb právní úkon učiněný v tísni pod hrozbou politické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
důkazní břemeno
Restituce
Stát
restituční nárok
Tíseň
dědění/odmítnutí dědictví
právní úkon
Odúmrť
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/68 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1043.10.1
Datum vyhlášení18.01.2013
Datum podání12.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 120, § 121, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pojem tísně – v rámci restitučních předpisů – je třeba interpretovat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila.

Obecné soudy musí dát dostatečný procesní prostor všem účastníkům řízení, aby mohli uvedenou domněnku vyvrátit, v důsledku čehož by byl stav tísně pojmově vyloučen.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele PhDr. Michala Čakrta zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. ledna 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výroky II až V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 zamítl.

Narativní část

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Nalézací soud rozhodl, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát některým ze způsobů taxativně vyjmenovaných v § 6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž přešly na stát jako odúmrť, přičemž takovýto způsob převodu nemovitostí do vlastnictví státu nespadá mezi restituční tituly. Stěžovatel podal proti meritornímu výroku odvolání s odůvodněním, že se nalézací soud nezabýval jeho tvrzením o přenechání pozůstalosti státu a zpětvzetím restituční žádosti jeho matky pod politickým nátlakem v době nesvobody. Odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu pak odvolací soud opětovně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl s tím, že tvrdil-li stěžovatel existenci tísně na straně své matky při činění právních úkonů, měl povinnost tato svoje tvrzení prokázat.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná. Podle názoru Ústavního soudu se sice odvolací soud s předloženými důkazy vypořádal, neboť hodnotil dobové listiny ze soudního a správního spisu, avšak nesprávně pojednal o stavu tísně a výkladu tohoto pojmu v restitučním zákonodárství, čímž nezohlednil dostatečně předchozí judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 101/96 ze dne 26. 6. 1996 (N 55/5 SbNU 425) dovodil, že pojem tísně – v rámci restitučních předpisů – je třeba „interpretovat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Politický nátlak nelze zde chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila.“

Ústavní soud konstatoval, že komunistický režim v době, kdy stěžovatelova matka vzala zpět žádost o restituci a souhlasila s odevzdáním pozůstalosti státu, nejenže nevytvářel pro svobodná rozhodnutí příznivé podmínky a lidé různých společenských postavení trpěli vyhrocenou atmosférou, ale sama matka stěžovatele, jenž byl v té době v útlém dětském věku, byla ženou exponovanou, a právě v její bezprostřední blízkosti si pachatelé justičních zločinů vybírali své oběti. Za takových okolností je pochopitelné, aby i osoba inteligentní, s bohatou životní zkušeností, jež se předtím, ani později nenechala zviklat možnými důsledky projevů své vůle a přesvědčení, ve strachu o svoji osobu a své dítě učinila ve vztahu k majetku takové právní úkony, které by jinak nebyla učinila. Ústavní soud proto presumuje, a to závazně i ve vztahu k soudům obecným, že v tomto konkrétním případě matka stěžovatele učinila zkoumané právní úkony ve stavu tísně, a proto je nutné dát dostatečný procesní prostor ostatním účastníkům řízení, aby mohli uvedenou domněnku vyvrátit a stav tísně tak byl pojmově vyloučen.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti zčásti vyhověl tak, že zrušil výroky II až V rozsudku krajského soud a usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud však neshledal důvod ke zrušení výroku I rozsudku krajského soudu, neboť ten byl výsledkem procesní aktivity stěžovatele (zpětvzetí návrhu), čímž pojmově nemohlo být zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1043/10 ze dne 4. 1. 2013

N 1/68 SbNU 25

Restituce majetku aneb právní úkon učiněný v tísni pod hrozbou politické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 4. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 1043/10 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Michala Čakrta, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2. Stavotherm, spol. s r. o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 1666, IČ: 15059065, 3. města Havlíčkův Brod, se sídlem Městského úřadu v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo nám. 57, 4. Českých drah, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ: 70994226, 5. Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČ: 00016918, 6. Okresního stavebního bytového družstva Havlíčkův Brod, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jihlavská 564, IČ: 00044121, 7. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem organizační složky v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, s adresou pro doručování: územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Výroky II až V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky II až V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009 se proto ruší.

III. Návrh na zrušení výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 se zamítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 12. dubna 2010 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, zejména práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu, jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v tom, že obecné soudy v řízení o žalobě ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (o určení vlastnického práva), nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení oprávněnosti vzneseného nároku. Stěžovatel se domníval, že odvolací soud měl při konečném projednání věci, v němž byl zjišťován skutkový stav, dospět k závěru, že matka stěžovatele odmítla dědictví po své matce v tísni, její postoje v této věci měly být ovlivněny politickou perzekucí či v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel ohledně tvrzené tísně, v jejímž důsledku měla jeho matka dědictví po své matce odmítnout, poukázal na domněnku, že "[K]aždému vzdělanému občanu České republiky je nepochybně znám způsob jednání komunistického režimu s jeho odpůrci z řad opozice i z řad vlastních.", v tomto směru se má jednat o notorietu, kterou netřeba dokazovat. S ohledem na vztah komunistického režimu k soukromému vlastnictví nebylo přípustné, aby jeho matka jako funkcionář Komunistické strany Československa měla soukromý majetek většího rozsahu, případně aby takový majetek nějakým způsobem vůbec nabyla. Stěžovatelova matka, paní Gertruda Sekaninová-Čakrtová, podle stěžovatele unikla stranickým čistkám, ačkoliv podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali "sovětští poradci" té doby (byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná). Jako taková měla být pod stálým tlakem aparátu Komunistické strany Československa. To, že její chování a odmítnutí dědictví bylo učiněno v tísni, mělo být ve všech těchto souvislostech jasné. V té době podle stěžovatele každý občan Československa činil jakýkoliv právní úkon v tísni, neboť vždy musel mít na paměti především svoje osobní bezpečí a bezpečí svojí rodiny. Tím spíše v takové tísni a v obavě o bezpečí musel být při rozhodování o vzdání se dědictví člen Komunistické strany Československa, kterému "hrozilo" nabytí významného majetku. Krajskému soudu dále vytkl, že v odůvodnění rozhodnutí zmínil fakt, že ve správním a soudním spisu není zřejmý jakýkoliv nátlak, kvůli kterému by se matka stěžovatele vzdala dědictví; dle dobového přístupu, mínil stěžovatel, se do žádných listin přímé či nepřímé pohrůžky nezapisovaly. Obecné soudy naopak měly dovodit tíseň z kontextu doby, v níž k odmítnutí dědictví došlo. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že nepřihlédl k účelu a smyslu restitučních předpisů, nesprávně je vyložil a aplikoval. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II. Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu

3. Jako skutečnost obecně známou je třeba zmínit, že matka stěžovatele JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (1908-1986), byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též disidentka a signatářka Charty 77. V roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa, úspěšně zakončila studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři právníka dr. Ivana Sekaniny, kterého si v roce 1935 vzala. V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat advokátní praxi; její manžel dr. Ivan Sekanina se jako obhájce účastnil procesů s komunistickými předáky nejen v Československu, ale i v zahraničí. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Georgi Dimitrova v tzv. lipském procesu (původně měl obhajovat spoluobžalovaného Ernsta Torglera). Jako všeobecně známý antifašista byl dr. Ivan Sekanina dne 16. března 1939, den po německé okupaci Československa, zatčen a v roce 1940 popraven. JUDr. Gertruda Sekaninová musela v říjnu 1942 kvůli svému židovskému původu nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Z Terezína byla v roce 1944 deportována do Osvětimi, hrůzného osudu svých příbuzných však zůstala ušetřena a věznění v koncentračních táborech přežila. Po válce pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí. Ve dnech 28. až 31. 3. 1946 ji sjezd KSČ zvolil za členku ústředního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise, který byl dne 28. 1. 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu, zahájeném dne 21. 11. 1952, odsouzen a spolu s dalšími obžalovanými v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského popraven. Mezi tyto další obžalované patřil i kolega JUDr. Gertrudy Sekaninové, náměstek ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, který byl zatčen dne 2. 4. 1951 a odsouzen k trestu doživotí. Veřejnosti byli obžalovaní vylíčeni jako dávní nepřátelé KSČ a československého lidu, jako sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a agenti západních zpravodajských centrál. V celém obvinění se výrazně odrážela antisemitská stránka procesu. U 11 ze 14 obžalovaných bylo uvedeno, že jsou židovského původu. V roce 1955 byl JUDr. Gertrudě Sekaninové-Čakrtové udělen Řád republiky. V roce 1957 však neunikla vyšetřování a obvinění, z funkce na Ministerstvu zahraničních věcí byla odvolána a posléze vedla právní a legislativní úsek Ministerstva školství. Ve volbách v roce 1964 se vrátila do politiky jako poslankyně Národního shromáždění. V této funkci mimo jiné podpořila návrh zákona vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války; během pražského jara podpořila zrušení cenzury a po sovětské okupaci Československa hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců Národního shromáždění (spolu s Boženou Fukovou, Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm) proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk a současně navrhovala přijetí usnesení Národního shromáždění, kterým by byla vláda ČSSR vyzvána k jednání o jejich úplném stažení z československého území. Kvůli těmto postojům byla spolu s dalšími poslanci zbavena poslaneckého mandátu a vyloučena z komunistické strany. Zbytek svého života zasvětila práci v disentu, mimo jiné podepsala Chartu 77 a angažovala se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

4. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z něj se podává, že se stěžovatel žalobou proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení - rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě, č. j. PÚ 9683/01-Tu-B ze dne 8. 11. 2004 (dle části páté o. s. ř.) domáhal určení, že je vlastníkem ideálního podílu 4/5 ve vztahu k celku obsáhlého souboru nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, katastrální území Havlíčkův Brod, blíže specifikovaných na č. l. 180 až 182 spisového materiálu. Svůj nárok opíral o listiny dokládající, že jeho babička Alžběta Stiassná tyto nemovitosti vlastnila, avšak podle výměru Ústředního úřadu pro židovské vystěhovalce v Praze č. j. K. N. 70.907/603 AAc ze dne 9. 6. 1942 bylo vloženo vlastnické právo pro Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Alžběta Stiassná byla dnem 20. 4. 1945 prohlášena za mrtvou. Dcera Alžběty Stiassné (JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová) proti vystěhovaleckému fondu podala dne 16. 6. 1949 restituční žádost. Tuto žádost vzala zpět vzápětí poté, co proces s tzv. spikleneckým centrem Rudolfa Slánského skončil 11 popravami a 4 tresty doživotí nevinných obětí převážně židovského původu, kteří byli vesměs z okruhu jejích blízkých spolupracovníků (např. V. Clementis, ministr zahraničí, V. Hajdů, náměstek ministra zahraničí, a další). Teprve v tomto okamžiku souhlasila, aby pozůstalost byla odevzdána jako odúmrť státu (podle protokolu ze dne 2. 10. 1952 ze spisu Okresního soudu civilního v Praze sp. zn. 1 D 141/55, č. l. 158). Podle příkazní listiny Státního notářství II v Praze 1 sp. zn. 1 D 141/55 ze dne 16. 11. 1955 (právní moci nabyla dne 2. 12. 1955) pozůstalost po Alžbětě Stiassné přešla na stát jako odúmrť.

5. Nalézací soud ve svém rozsudku č. j. 11 C 4/2005-179 ze dne 8. 6. 2006 shledal, že uvedené nemovitosti (spoluvlastnický podíl) "nepřešly na stát některým ze způsobů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž přešly na stát jako odúmrť. Tento způsob převodu nemovitostí do vlastnictví státu tedy nespadá mezi restituční tituly.". Stěžovatel proti meritornímu výroku podal odvolání s odůvodněním, že se soud prvního stupně nezabýval tvrzením o přenechání pozůstalosti státu a zpětvzetí restituční žádosti pod politickým nátlakem v době nesvobody. Odvolací soud napadený výrok potvrdil svým rozsudkem č. j. 30 Co 13/2006-254 ze dne 11. 5. 2007 s tím, že mu bylo z úřední činnosti známo, že matce stěžovatele v době, kdy zastávala stranické a státní funkce, byly "nepochybně vlastní úkony směřující k tomu, aby nezískala s ohledem na svůj světový názor soukromé vlastnictví, jehož potlačování jako jednoho z programových cílů strany jí bylo vlastní. Její vztah k majetku po matce rozhodně nevyplýval z tísně, která by byla vyvolána tlakem zvnějšku, ale z jejího politického přesvědčení a postoje.". Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele tento rozsudek svým rozhodnutím č. j. 28 Cdo 1885/2008-333 ze dne 9. 7. 2008 zrušil, neboť odvolací soud neumožnil stěžovateli, aby se s uvedenými skutečnostmi mohl seznámit, vyjádřit se k nim a případně mohl předložit důkaz je vyvracející, neboť jestliže na skutečnostech známých z úřední činnosti odvolací soud založil své rozhodnutí, pak měl v odůvodnění vyložit, ze které úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě.

6. Odvolací soud nařídil ústní jednání, na kterém zástupce stěžovatele předložil dopis národního podniku Synthesia adresovaný Ministerstvu těžkého průmyslu ze dne 18. 5. 1951 a přečetl jeho rozhodnou část; k dotazu člena senátu sdělil, že "pokud je mu známo, nemá ani sám žalobce osobní povědomost o tehdejší situaci dr. Sekaninové, a to ani z jejího vyprávění či z rodinného prostředí obecně. K okolnostem, za jakých dr. Sekaninová ukončila své působení ve funkci náměstkyně ministra zahraničních věcí, se zástupce žalobce vyjádřit neumí. Odkázal pouze obecně na postoje dr. Sekaninové v období roku 1968.". Odvolací soud svým rozsudkem č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. 11. 2008 napadený výrok nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že i odmítnutí dědictví v tísni a jeho přechod do vlastnictví státu je typickým příkladem restitučního titulu. Při posouzení tvrzené tísně vycházel z listin týkajících se zpětvzetí restituční žádosti a odmítnutí dědictví, jakož i z obsahu dopisu, který předložil zástupce stěžovatele, přičemž po podrobném rozboru došel k závěru, že ani jedna z listin neprokazuje tvrzený stav tísně, stěžovateli se tak nepodařilo prokázat naplnění příslušných zákonných podmínek, a proto rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odůvodnil tak, jak později učinil u ústavní stížnosti (viz bod 2 shora). Nejvyšší soud svým usnesením dovolání odmítl, neboť shledal, že "(...) i v řízeních, jejichž předmětem je ,restituční nárok' (jak je tomu i v daném případě) platí stejná procesní pravidla jako v jiných soukromoprávních sporech, a tedy i pravidla o procesních právech a povinnostech účastníků řízení. Mezi základní povinnosti účastníků, které jsou projevem projednací zásady civilního soudního řízení, patří zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení) a ohledně těchto skutečností předkládat relevantní důkazy (povinnost důkazní), což vyplývá z § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Není-li stanoveno jinak (např. § 120 odst. 2 o. s. ř. či § 133a o. s. ř.), tíží povinnost prokázat tvrzení vždy toho účastníka řízení, který tyto skutečnosti tvrdí. Proto i v daném případě, který se z této zásady nevymyká, platí, že tvrdil-li žalobce existenci tísně na straně JUDr. Gertrudy Sekaninové-Čakrtové při činění určitých právních úkonů, měl i povinnost toto svoje tvrzení prokázat.".

III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

7. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten stručně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že závěrečný návrh neučinil. Vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

8. Ústavní soud vyzval účastníka řízení Nejvyšší soud, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten rovněž poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a učinil jej součástí argumentace proti ústavní stížnosti a dále uvedl, že stěžovatel v podstatě jen reprodukuje argumentaci již uplatněnou před obecnými soudy, které se s ní vypořádaly. K závěru o (ne)přípustnosti dovolání zdůraznil, že dovolání spočívalo na tvrzení, že napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování; v tomto směru dovolacímu soudu nezbylo než poukázat na důsledky plynoucí z povinnosti tvrzení účastníka a dostatečně zjištěný skutkový stav, který vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí. Stran výroku o náhradě nákladů řízení poukázal na povahu tohoto výroku a důsledek, že nejde o výrok ve věci samé, tudíž nebylo lze dovodit přípustnost dovolání proti těmto výrokům odvolacího soudu. Shrnul, že k odmítnutí dovolání tak došlo při respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Závěrečný návrh učiněn nebyl. Nejvyšší soud však vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

9. Ústavní soud vyzval vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se ztotožnila s napadenými rozhodnutími a zdůraznila, že stěžovatel svá tvrzení neprokázal; navrhla, aby Ústavní soud stížnost odmítl, a pro případ, že tak neučiní, souhlasila s upuštěním od ústního jednání. Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. České dráhy, a. s., zdůraznily, že stížnost nepřináší žádnou novou argumentaci, a to ani po stránce tvrzení, ani po stránce důkazní. Zastaly názor, že samotné členství matky stěžovatele v KSČ, doplněné o vysokou funkci ve státní správě, i s odstupem času neumožňuje uzavřít, že tím byla naplněna politická perzekuce a porušování obecně uznávaných lidských práv. Domnívaly se dále, že odmítnutí rozsáhlého majetku matkou stěžovatele bylo učiněno v důsledku racionální úvahy z důvodu jejího vytížení, společenského postavení, absence cizí pomoci s obhospodařováním a správou majetku, jakož i v důsledku jejího politického přesvědčení. Úmysl stěžovatele dosíci uspokojení majetkových zájmů glosovaly výrokem Tita Flavia Vespasiána "pecunia non olet" [pozn. Ústavního soudu: "peníze nepáchnou" (císař Vespasiánus k synovi, kritizujícímu ho za zavedení daně z veřejných záchodků)]. Uzavřely, že nelze rehabilitovat jedny komunisty před druhými, neboť v preambuli zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, se jasně uvádí, že vedení i členové KSČ jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989. Navrhly, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Okresní stavební bytové družstvo Havlíčkův Brod se ztotožnilo s napadenými rozhodnutími, rozvedlo, že i v restitučním řízení musí účastník unést důkazní břemeno, což se nestalo, stížnost pouze opakuje rétoriku stěžovatele v řízeních před obecnými soudy; odmítlo stanovisko stěžovatele, že každý právní úkon v rozhodné době byl učiněn v tísni. Na závěr navrhlo, aby Ústavní soud stížnost odmítl, a pro případ, že tak neučiní, souhlasilo s upuštěním od ústního jednání. Společnost Stavotherm, spol. s r. o., toliko sdělila, že již není vlastníkem předmětné nemovitosti. Město Havlíčkův Brod se stížností vyjádřilo nesouhlas a ztotožnilo se s rozhodnutím Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě č. j. PÚ 9683/01-Tu-B ze dne 8. 11. 2004; navrhlo, aby Ústavní soud stížnost odmítl a pro případ, že tak neučiní, souhlasilo s upuštěním od ústního jednání. Státní statek Jeneč se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. V souladu s danými poučeními Ústavní soud uzavírá, že ze strany obecných soudů a vedlejších účastníků řízení byly dány souhlasy s upuštěním od ústního jednání.

10. Stěžovatel využil svého práva a k výzvě Ústavního soudu zhodnotil vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení tak, že se s jejich postojem neztotožnil, a zopakoval svoji argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Vyslovil nesouhlas s upuštěním od ústního jednání s tím, že a priori považuje za nesprávné, aby se předem vzdával svého práva na ústní projednání věci.

11. Protože zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vyhlášeným dne 19. 12. 2012, účinným již od 1. 1. 2013, došlo podle ustanovení § 22 odst. 1 ke vstupu České republiky do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky [tj. 1. vedlejšího účastníka], včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, a podle věty poslední zmíněného ustanovení "K výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad", reflektoval Ústavní soud tuto zákonem určenou změnu v osobě vedlejšího účastníka, aniž by o ní rozhodoval usnesením.

12. Protože Ústavní soud neshledal, že by od ústního jednání bylo možné očekávat další objasnění věci, ústní jednání nenařídil (ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu ve znění od 1. 1. 2013 a sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, publikované pod č. 469/2012 Sb.).

IV. Východiska

13. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

14. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva apod. Ústavní soud není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví. Stěžovatel ve svém návrhu de facto žádá přehodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž staví Ústavní soud do role, jež mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.

15. Ústavní stížnost je důvodná.

16. Byť ústavní stížnost neslouží k tomu, aby Ústavní soud nově zjišťoval skutkový stav, je nutné zmínit ustanovení § 81 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních.

17. Podle názoru Ústavního soudu se odvolací soud sice s předloženými důkazy vypořádal, neboť hodnotil jak dobové listiny ze soudního a správního spisu, tak obsah dopisu předloženého zástupcem stěžovatele, avšak nesprávně pojednal o stavu tísně, jak o tomto jevu a nutnosti výkladu tohoto pojmu v restitučním zákonodárství judikoval Ústavní soud.

18. Ústavní soud musí ve svých úvahách vzít zřetel na svoji předchozí judikaturu, v níž dovodil, že pojem tísně (v rámci restitučních předpisů) je potřeba "interpretovat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Politický nátlak nelze zde chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila." [viz nález sp. zn. IV. ÚS 101/96 ze dne 26. 6. 1996 (N 55/5 SbNU 425), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] s tím, že "objektivní existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Pro aplikaci obou uvedených pojmů je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Restituční zákon je třeba vzhledem k historickým i faktickým podmínkám chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek fyzickým osobám - vlastníkům či jejich právním nástupcům, jimž byl majetek odňat zásahem státu, i když jen jako částečné odčinění křivd, které utrpěli; nejen ustanovení, ale i koncepci příslušných restitučních předpisů, je nutno jako specifikum respektovat." [viz nález sp. zn. I. ÚS 141/98 ze dne 7. 10. 1998 (N 116/12 SbNU 149), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], a protože se jedná "o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších" je nutno "každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času, místu a podmínkám jednající osoby" [viz nález sp. zn. II. ÚS 375/99 ze dne 2. 2. 2000 (N 16/17 SbNU 115), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

19. Ústavní soud se shoduje s Nejvyšším soudem v tom, že tísní se ve smyslu restitučních předpisů rozumí "objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila" (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 998/99 ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2367/99 ze dne 8. 8. 2000 nebo sp. zn. 28 Cdo 966/2007 ze dne 13. 12. 2007, vše dostupné na http://www.nsoud.cz).

20. Komunistický režim v době, kdyJUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová vzala zpět žádost o restituci a souhlasila s odevzdáním pozůstalosti státu, nejenže nevytvářel pro svobodná rozhodnutí příznivé podmínky a lidé různých společenských postavení trpěli vyhrocenou atmosférou, ale sama matka stěžovatele, jenž byl v té době v útlém dětském věku, byla ženou exponovanou a právě v její bezprostřední blízkosti si pachatelé justičních zločinů vybírali své oběti. Za takových okolností je pochopitelné, aby i osoba inteligentní, s bohatou životní zkušeností, jež se předtím ani později nenechala zviklat možnými důsledky projevů své vůle a přesvědčení, ve strachu o svoji osobu a své dítě učinila ve vztahu k majetku takové právní úkony, které by jinak nebyla provedla. Ústavní soud proto presumuje, a to závazně i ve vztahu k soudům obecným, že v tomto konkrétním případě matka stěžovatele učinila zkoumané právní úkony ve stavu tísně; současně však má na paměti, že v době, kdy oba právní úkony učinila, se mohla do jisté míry opírat o své postavení ve vládnoucí hierarchii, a proto je nutné dát dostatečný procesní prostor ostatním účastníkům řízení, aby mohli uvedenou domněnku vyvrátit, a stav tísně tak byl pojmově vyloučen [analogicky viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 515/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 79/30 SbNU 233), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]; za tímto účelem jsou příslušné osoby veřejného práva (zejména archivy, ministerstva, ústavy apod.) povinny poskytnout vedlejším účastníkům náležitou pomoc.

V. Závěr a akcesoria

21. Ústavnísoud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl, a proto dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výrocích I a II uvedeno.

22. Ústavnísoud naopak neshledal důvod ke zrušení výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008, neboť ten je výsledkem procesní aktivity stěžovatele (jím učiněného zpětvzetí návrhu), čímž pojmově nemohlo být zasaženo do jeho základních práv a svobod, a proto v této části ústavní stížnost dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru