Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1037/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkodškodnění
nečinnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1037.17.1
Datum podání04.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1037/17 ze dne 10. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, sídlem Bratislavská 550/25, Hustopeče, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3161/2016-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 25 Co 457/2015-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2015 č. j. 10 C 103/2014-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 8. 2015 č. j. 10 C 103/2014-39 konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 C 93/2003 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 277 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2016 č. j. 25 Co 457/2015-60 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. a ve výroku II. co do částky 257 400 Kč s příslušenstvím potvrdil; v částce 20 100 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 20 100 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 100 Kč (výrok II.).

4. Městský soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení s ohledem na uplatnění nároku na zadostiučinění za dobu od 8. 10. 2002 do 31. 10. 2013. V řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 33/2008 byl stěžovatel pro nesprávný úřední postup z důvodu nepřiměřené délky řízení odškodněn za dobu trvání šesti let, tedy od 8. 10. 2002 do 8. 10. 2008. Posuzované období v tomto řízení je tak od 9. 10. 2008 až do 26. 4. 2013. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu hodnotil celkovou délku řízení, vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 11 C 93/2003, byť lze přiznat zadostiučinění v případě shledání nesprávného úředního postupu pouze za období od 9. 10. 2008 až do 26. 4. 2013. Řízení bylo zahájeno dne 8. 10. 2002 a pravomocně bylo ukončeno dne 26. 4. 2013, tedy trvalo 10 let a 6 měsíců. Městský soud tak přisvědčil obvodnímu soudu, že i po přiznání zadostiučinění za dobu prvních šesti let bylo v nesprávném úředním postupu pokračováno, když zbývající část řízení probíhala nepřiměřeně dlouho. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za který odpovídá stát dle § 1 odst. 1 téhož zákona a stěžovateli přísluší dle § 31a cit. zákona přiměřené zadostiučinění. Městský soud se dále zabýval formou, případně výší, přiměřeného zadostiučinění. Shodně tak, jako v rozsudku městského soudu ze dne 17. 3. 2009 č. j. 25 Co 552/2008-34 městský soud dovodil, že posuzované řízení nebylo právně a skutkově složité, jednalo se v něm o úhradě dlužného nájemného ve výši 35 907,50 Kč. Délku řízení shledal s ohledem na předmět řízení za zcela nepřiměřenou. Stěžovatel má tak právo na přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva se jeví jako nedostačující a nadto by bylo v rozporu s již přiznaným nárokem. V nesprávném úředním postupu bylo pokračováno, tedy stěžovatel byl v legitimním očekávání, že bude rozhodováno na základě shodných kritérií tak, jako by věc byla posuzována v jednom řízení. Městský soud vycházel ze základu nároku 15 000 Kč ročně za posuzované období. V daném případě šlo o běžný, nijak výjimečně komplikovaný spor. Předmět sporu, dlužné nájemné, městský soud vyhodnotil jako řízení nikoli významné pro stěžovatele, neboť nešlo o spor týkající se škody na zdraví, věci opatrovnické, pracovněprávní spor či věc osobního stavu. Stěžovatel se nesnažil odstranit průtahy v řízení, naopak se na nich v této části řízení částečně podílel. Městský soud vyhodnotil, že význam řízení pro stěžovatele i s ohledem na jeho chování lze vyjádřit odečtem 50 % z celkového nároku, když ke stejnému závěru dospěl i městský soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2009 č. j. 25 Co 552/2008-34. Řízení probíhalo na čtyřech stupních, a to u okresního soudu, následně Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V daném případě nelze podle městského soudu použít snížení o 40 % pro procesní složitost, když právě v řízení u Ústavního soudu byl stěžovatel úspěšný a bylo vysloveno porušení práva [nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265) bylo ve věci ústavní stížnosti stěžovatele zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cdo 4206/2010-222, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny]. Městský soud tedy snížil výši zadostiučinění pouze o 20 % za řízení probíhající na třech stupních. S ohledem na zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva stanovená kritéria přiznal městský soud stěžovateli přiměřené zadostiučinění snížené o 70 % ve výši 20 100 Kč podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 3161/2016-75 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl, neboť dovodil, že otázka snížení nárokované základní částky zadostiučinění o 70 % nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup, kterým soudy dospěly k výši přiměřeného zadostiučinění, je nesprávný a neodpovídá výkladu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a není v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy nepřihlédly k tomu, že šlo o běžný a nijak komplikovaný soudní spor, kdy za toto kritérium mělo být přiznáno k základní částce 20 %. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že se nesnažil odstranit průtahy v řízení a naopak se na nich měl částečně podílet. Namítá, že nemůže jít k jeho tíži, že využil svá procesní práva, která mu umožňuje právní řád. Stěžovatel nesouhlasí ani s odpočtem 70 %av této souvislosti poukazuje na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu, dle kterého celková míra zvýšení nebo snížení základní částky zadostiučinění by neměla přesáhnout 50 %. K tomu může dojít pouze u zvlášť odůvodněných případů, což nelze aplikovat na tento případ. Soudy hodnotily při rozhodování pouze dobu od 9. 10. 2008 do 26. 4. 2013, avšak měly hodnotit délku řízení v délce deset let a šest měsíců, i když již k částečnému odškodnění došlo, ale dle jiných kritérií. Šlo stále o jedno řízení se stejnými účastníky. V daném případě základní částka činí 20 000 Kč, a nikoliv 15 000 Kč. Stěžovatel namítá, že nebyla respektována základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, která obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení, které má za následek zjištění skutkového stavu. Stěžovatel poukazuje na § 120 o. s. ř., podle kterého musí soud provést důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu. Soud je povinen vyložit, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

11. V posuzované věci se se shora uvedenými závěry městského soudu (viz bod 4) ztotožnil i Nejvyšší soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. část VI stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě Nejvyšší soud shledal městským soudem provedené snížení základní částky zadostiučinění o 50 % s ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného a o 20 % z důvodu procesní složitosti řízení zcela souladným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).

12. Pochybení, která stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud připomíná, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze ve výjimečných případech [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, která je vedena v rovině práva podústavního. Ústavní soud však nemá pravomoc podrobit napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. V posuzovaném případě soudy nijak nevykročily z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky. Jejich rozhodnutí jsou odůvodněná a nelze v nich najít stopy svévole, které by ospravedlňovaly zásah Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1561/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

13. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a tato rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími ve věci jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru