Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1033/20 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1033.20.1
Datum podání06.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1033/20 ze dne 2. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Katarzynou Siwa, advokátkou se sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 To 78/2020-93, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 PP 57/2019-66, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými došlo k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS") a kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS. Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pak byla stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuta.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud se při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nezabýval nabídnutými zárukami důvěryhodných osob. Přestože se tyto osoby dostavily k veřejnému zasedání o projednávání žádosti, nebyly soudem vyslechnuty. Družka stěžovatele přitom soudu předložila písemné prohlášení o společném bydlení se stěžovatelem a společné výchově jejich dětí. Bratr stěžovatele pak stěžovateli nabídl finanční výpomoc a stěžovatel rovněž předložil i písemný příslib nabídky zaměstnání. Tyto důkazy však okresní soud zcela opomenul, když nepřiměřeně zdůrazňoval stěžovatelovu trestní minulost a na tomto základě dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal polepšení ve výkonu trestu a existenci předpokladů vedení řádného života. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu pak namítá, že ten se se stížnostními námitkami stěžovatele nijak nevypořádal a v podstatě jen parafrázoval odůvodnění okresního soudu. Napadená usnesení tak nenaplňují ústavněprávní požadavek na jejich řádné, tj. úplné, srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění, čímž se stávají nepřezkoumatelnými. Stěžovatel rozporuje, že splnění zákonné podmínky vedení (budoucího) řádného života je dovozováno z chování stěžovatele ve VTOS. K jeho tíži přitom okresní soud přičetl i jeho nespolupráci s Probační a mediační službou České republiky, přičemž však tuto spolupráci je možné navázat až po zahlazení kázeňských trestů.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. kupř. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].

6. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah nutný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny), anebo pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].

7. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoliv povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, nýbrž pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.

8. Podmíněné propuštění upravené v ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

9. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Obecné soudy při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu alespoň poloviny uloženého trestu.

10. Již ve vztahu ke druhé podmínce (prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu) však okresní soud vyslovil negativní stanovisko. V této souvislosti zmínil uložené kázeňské tresty a okolnost neplnění cílů programu zacházení, chování a vystupování stěžovatele ve VTOS, které není na požadované úrovni a na základě čehož bylo ředitelem věznice opakovaně rozhodnuto o prodloužení doby uzamykání jeho cely. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž negativně hodnotil pozitivní testy na přítomnost drog a poukázal na absenci spolupráce s Probační a mediační službou, která je zapříčiněna právě kázeňskými tresty (viz odst. 5 napadeného usnesení okresního soudu). V rozporu s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti pak okresní soud v odůvodnění zmiňuje, že stěžovatelovo tvrzení, že po podmíněném propuštění bude bydlet u své družky, nebylo prověřeno, stejně jako stěžovatel nedoložil pracovní příslib (viz odst. 5 napadeného usnesení okresního soudu, odst. 17 - 22 napadeného usnesení krajského soudu). Ani stran naplnění třetí zmíněné podmínky okresní soud právě i s ohledem na výše uvedené neučinil kladný závěr a vyjádřil silné obavy, zda by stěžovatel po podmíněném propuštění vedl řádný život (viz odst. 8 napadeného usnesení okresního soudu, odst. 22 - 25 napadeného usnesení krajského soudu).

11. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je tedy patrné, že se oba soudy naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnily. Právě uvedené závěry obecných soudů shledává Ústavní soud z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnými.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru