Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1033/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
satisfakce/zadostiučinění
soudní uvážení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1033.15.1
Datum podání08.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a, § 32


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1033/15 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelek Heleny Karasové, a Marty Pochové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK Těmín s. r. o., sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 2996/2014-204, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 č. j. 53 Co 212/2013-179 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2012 č. j. 42 C 222/2010-131, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 1. 2013 č. j. 42 C 222/2010-161, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve společné ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2015, Helena Karasová (dále též jen "žalobkyně a/" případně "stěžovatelka 1/") a Marta Pochová (dále též jen "žalobkyně b/" případně "stěžovatelka 2/"), navrhly, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"), bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně uplatnily u České republiky - Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") nárok na náhradu škody za ušlé nájemné ve výši 6 400 000 Kč, a nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou soudních řízení, vedených u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 209/94, 6 C 56/2001 a 11 C 137/2007, ve výši 1 500 000 Kč; žalovaná uplatněné nároky neuznala.

Dne 21. 9. 2012 rozsudkem č. j. 42 C 222/2010-131, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 1. 2013 č. j. 42 C 222/2010-161 (který stěžovatelky v petitu ústavní stížnosti nezmínily), Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu co do částky 6 400 000 Kč s přísl., které se žalobkyně domáhaly společně a nerozdílně (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě jako náhradu nemajetkové újmy každé ze žalobkyň částku 115 875 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se každá z žalobkyň domáhala po žalované zaplacení další částky 634 125 Kč s přísl. (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Nalézací soud po zhodnocení provedeného dokazování uzavřel, že žaloba byla důvodná pouze částečně.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně pohlížely na řízení, vedená u Okresního soudu Praha - východ po dobu více než 16 let, jako na jeden celek, neboť jejich účelem bylo dosáhnout vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě, kterou bylo zahájeno řízení vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 6 C 209/94 dle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Nalézací soud dospěl k závěru, že tři žalobkyněmi označená soudní řízení vedená u Okresního soudu Praha - východ nelze posuzovat jako jedno nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť nesprávný úřední postup Okresního soudu Praha - východ v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 209/94, spočívající v jeho nepřiměřené délce (řízení trvalo 6 let a 8 měsíců), nebyl příčinou vedení dalšího soudního řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 56/2001 a vyvolaného postupem Zemědělského družstva Brandýs nad Labem, které tři dny před pravomocným skončením řízení ve věci 6 C 209/94 (v němž stěžovatelky byly úspěšné) podalo návrh na vklad kupní smlouvy uzavřené mezi jmenovaným družstvem a Vladimírem Macháčkem jako kupujícím dne 1. 7. 1999. Navíc nalézací soud konstatoval, že vedení řízení ve věci sp. zn. 6 C 56/2001 bylo zjevně neefektivní, neboť otázka platnosti kupní smlouvy měla být řešena v řízení o určení vlastnictví jako předběžná otázka; žalobkyně poté vzaly žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Teprve žalobou podanou Okresnímu soudu Praha - východ dne 10. 5. 2007 se žalobkyně v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 137/2007 domáhaly určení vlastnictví; v této věci jmenovaný soud žalobě vyhověl a došlo k zápisu vlastnického práva žalobkyň k nemovitostem.

Za této situace nebylo podle nalézacího soudu možné posuzovat všechna tři uvedená řízení jako celek a posuzovat tak jejich celkovou délku v souvislosti s odškodněním majetkové a nemajetkové újmy.

Nalézací soud nicméně vyhověl žalobě v části, domáhající se peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 56/2001. Pokud se žalobkyně domáhaly peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 137/2007 (ve věci určovací žaloby), nalézací soud neshledal v této části žalobu důvodnou, neboť řízení v této věci netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, jestliže žaloba byla podána dne 10. 5. 2007, řízení bylo pravomocně skončeno dne 22. 12. 2009, a dovolací soud dovolání žalovaného pravomocně odmítl dne 30. 4. 2010.

Nároky uplatněné v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 209/94, jež bylo pravomocně skončeno dne 28. 11. 2001, byly shledány jako promlčené poté, co žalovaná výslovně vznesla námitku promlčení nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu a nároku na náhradu majetkové újmy.

Dne 25. 11. 2013 rozsudkem č. j. 53 Co 212/2013-179 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 21. 9. 2012 č. j. 42 C 222/2010-131 ve výrocích I až III potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení 31 823 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud neshledal žádné odvolání opodstatněným a konstatoval, že nalézací soud z náležitě zjištěného skutkového základu vyvodil odpovídající závěry právní, které promítl do výroku i odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud odkázal.

Dne 17. 12. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 2996/2014-204 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2013 č. j. 53 Co 212/2013-179 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že otázku, zda je nutno na všechna tři posuzovaná řízení při hodnocení přiměřenosti jejich délky nahlížet jako na jeden celek, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, zejm. jeho část III, bod 2). Výjimku v určitém směru představují řízení vzájemně závislá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 982/2010), o taková řízení však v posuzovaném případě nešlo, neboť jejich předměty spolu nesouvisely natolik úzce, aby bylo třeba je posuzovat jako řízení jediné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 982/2010). Zejména bylo podstatné, že uvedená řízení neměla totožný okruh účastníků ani předmět. Od ustálené judikatury dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při posuzování nemravnosti námitky promlčení, a otázky příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou žalobkyním v důsledku nemožnosti vybírat z předmětných nemovitostí nájemné a nesprávným úředním postupem soudů spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdily, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména nesprávným právním závěrem obecných soudů, které nesprávně dovodily, že jednotlivá řízení byla na sobě nezávislá, a především že tato řízení stěžovatelkám nezpůsobila majetkovou škodu. Nepřiznáním odškodnění za průtahy v řízení sp. zn. 6 C 209/94 s odkazem na námitku promlčení bylo dle stěžovatelek porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelky polemizovaly s právním posouzením jejich věci obecnými soudy všech stupňů a opakovaně vyjádřily přesvědčení o správnosti svého postupu v řízení.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelek s právním posouzením jejich nároků uplatněných v civilním řízení před obecnými soudy.

K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelek zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury Evropskému soudu pro lidská práva zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Není jakýkoliv důvod tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva neaplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Závěr dovolacího soudu, že všechna tři řízení vedená u Okresního soudu Praha - východ nelze pro účely stanovení rozhodné délky řízení posuzovat jako jeden celek, je v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu dostatečně odůvodněn a v žádném případě ho nelze označit za svévolný a tudíž protiústavní.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru