Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1033/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2014K náhradě nákladů řízení vzniklých pořízením znaleckého posudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 8/73 SbNU 987
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1033.14.1
Datum podání18.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1033/14 ze dne 3. 4. 2014

U 8/73 SbNU 987

K náhradě nákladů řízení vzniklých pořízením znaleckého posudku

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 3. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 1033/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Čecha, zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. prosince 2013 č. j. 22 A 59/2013-31 o náhradě nákladů řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť jím bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na tzv. legitimní očekávání garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím bylo ve výroku I na základě stěžovatelem podané žaloby zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 22. května 2013 č. j. KUZL/28987/2013, sp. zn. KUSP/28987/2013/DOP/Pe, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vizovice, Odboru přestupkového a správního, ze dne 18. dubna 2013 č. j. MUVIZ 7075/2013, sp. zn. D-159/17284/12-OPS/SF, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, spočívajícího v nepoužití bezpečnostního pásu při řízení motorového vozidla, za což mu byla týmž rozhodnutím uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Výrokem II napadeného soudního rozhodnutí byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, vypočtená podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Nebyla v něm zahrnuta výše nákladů spojených s pořízením posudku, který stěžovatel soudu předložil. Krajský soud v této souvislosti ve svém odůvodnění uvedl, že stěžovatelem uplatňované další náklady ve výši 22 976 Kč, jakožto náklady spojené s vyhotovením odborného posudku, kterým se stěžovatel pokoušel prokázat nesprávné skutkové závěry orgánů rozhodujících ve správním řízení, se mu nepřiznávají, neboť zmíněného posudku nebylo v soudním řízení užito jako důkazu.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výrok o přiznání náhrady nákladů řízení (nikoli jeho jemu svědčící zrušující část, směřující proti rozhodnutí správního úřadu), jež dle něj nebyla dostatečná a spravedlivá. V řízení před správními orgány se stěžovatel pokoušel prokázat, že tvrzení policejní hlídky, o něž správní rozhodnutí opíralo stěžovatelovu vinu, bylo v rozporu se skutečností. Proto stěžovatel oběma rozhodujícím správním orgánům navrhl, aby si pro své rozhodnutí opatřily znalecký posudek s provedením vyšetřovacího pokusu. Tento návrh byl však oběma orgány odmítnut, a proto se stěžovatel rozhodl nechat si pro účely podání správní žaloby zpracovat na své náklady znalecký posudek, který potvrdil stěžovatelovy závěry. Tento posudek doručil stěžovatel soudu ještě před vydáním rozhodnutí a navrhl jeho provedení jako důkazu pro účely soudního řízení. Náklady na tento posudek nebyly bagatelní a stěžovatel považuje jeho vypracování za nezbytné k obraně proti nezákonně uložené pokutě. Přitom stěžovatel nemohl předvídat, jak správní soud rozhodne, a posudek byl vypracován právě pro podporu stěžovatelovy argumentace, k čemuž byl stěžovatel povinen, aby unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní a ve věci měl šanci uspět. Předmětný posudek byl navíc následně zaslán žalovanému správnímu orgánu k vyjádření, čímž rozhodující správní orgán dostal tento nákladný posudek zcela bezplatně. Pro přiznání náhrady nákladů by pak nemělo být kritériem provedení důkazu, nýbrž pouze kritéria obsažená v zákonné úpravě, tedy úspěch ve věci s přihlédnutím k okolnostem hodným zvláštního zřetele. Stěžovatel měl ve věci úspěch a soud neuvedl žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro něž by stěžovateli neměla být náhrada nákladů řízení přiznána celá. Vzhledem ke všem popsaným okolnostem případu nabyl stěžovatel legitimního očekávání, že jím vynaložené náklady budou v případě úspěchu nahrazeny, a soud tak měl povinnost toto jeho legitimní očekávání ochránit. Ze všech výše uvedených důvodům tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený výrok uvedeného rozhodnutí krajského soudu zrušil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud s ohledem na potřebu posouzení přípustnosti takové ústavní stížnosti podotýká, že stěžovatel napadá soudní výrok o přiznání náhrady nákladů řízení, nikoli jeho jemu svědčící kasační výrok, směřující proti rozhodnutí správního úřadu, neboť v této části řízení v jeho věci pokračuje (viz dále sub 7).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavnísoud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je nutné připomenout, že Ústavnísoud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že z ústavněprávního hlediska je třeba považovat problematiku nákladů soudního řízení za podružnou, jež by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, k čemuž by mohlo dojít v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4229/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 102/69 SbNU 691), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. To platí i v případech nákladů vzniklých v důsledku předběžné "procesní ostražitosti" účastníků soudního řízení, kteří na své náklady nechávají vypracovat např. nákladné znalecké posudky. V takové situaci je úkolem obecného soudu, aby rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí osvětlil, zda takto ostražitému účastníkovi spravedlivě náleží náhrada jím vynaložených nákladů. Tuto povinnost krajský soud splnil, odůvodnil nepřiznání úplné náhrady nákladů řízení tím, že stěžovatelem pořízený nákladný posudek nebyl v soudním řízení jako důkaz proveden, když krajský soud zrušil stěžovatelovou žalobou napadené rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, z nějž by se dala odvodit stěžovatelova vina. V napadeném rozhodnutí není explicitně uvedeno, na základě jaké právní normy krajský soud stěžovateli, jakožto úspěšnému účastníkovi řízení, náhradu nákladů řízení nepřiznal, avšak z jím uvedeného odůvodnění lze usuzovat, že tento náklad nepovažoval za důvodně vynaložený ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť jej pro vydání vyhovujícího rozsudku nebylo zapotřebí. Stěžovatel mohl z hlediska principu procesní ekonomie především navrhnout provedení znaleckého posudku přímo krajskému soudu, který by rozhodnutím o tomto návrhu dal stěžovateli najevo, zda v soudním řízení bude vůbec přistoupeno k meritornímu přehodnocení správními orgány provedených důkazů, anebo budou napadená správní rozhodnutí zrušena z procesních důvodů. Uvedený postup a závěr soudu tak nelze označit za svévolný či obecně nelogický. Proto Ústavní soud porušení některé z ústavních kautel spravedlivého procesu neshledal (nelze je považovat za tzv. opomenutý důkaz), přičemž podotýká, že mu zásadně (viz výše) nepřísluší přehodnocovat aplikaci a intepretaci norem podústavního práva, a to ani v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Proto lze uzavřít, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů vzniklých pořízením znaleckého posudku na základě předběžné "procesní ostražitosti" úspěšného účastníka soudního řízení, který v rámci důkazního řízení po soudu jeho pořízení předtím nepožadoval, není porušením práva na spravedlivý proces ani legitimního očekávání v případě, že takový posudek nebyl v soudním řízení jako důkaz proveden, a soud jeho neprovedení náležitě odůvodnil. Rozhodnutí o hrazení nákladů soudního řízení správního jsou zvláštní částí rozhodnutí, pročež se kasační výrok správního soudu ve vztahu k nákladům soudního řízení správního nemůže v následujícím řízení před správním orgánem projevit. Tato část rozhodnutí proto i v této procesní situaci podléhá kognici Ústavního soudu.

7. Za dané situace tedy Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru