Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1032/07 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkDovolání
účastník řízení
osoba/oprávněná
dohoda/o vydání nemovitosti
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1032.07.1
Datum podání23.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 242 odst.2 písm.d, § 91 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1032/07 ze dne 26. 2. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Ch. P., 2. K. R. a 3. J. B., všech zastoupených Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 56, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 11 C 10/2005, výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2007 č. j. 19 Co 18/2007-308, obsaženému v odstavci prvním (vyjma části vymezené slovy: "stejně jako ve výroku III. o soudním poplatku") a odstavci třetím, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 2507/2007-347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 16. 4. 2007, doplněnou podáním ze dne 18. 3. 2008, napadli stěžovatelé shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že porušují jejich práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhali jejich zrušení.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozhodnutí, jak je vymezeno v záhlaví, rozhodl mimo jiné tak, že žalovaná A. D. je povinna uzavřít se žalobkyní Mgr. I. P. dohodu o vydání konkrétních nemovitostí v k. ú. Praha-město. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, které však bylo odmítnuto jako podané osobami neoprávněnými [§ 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]; rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované uzavřít předmětnou dohodu s žalobkyní pak bylo potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání stěžovatelé (a také žalovaná), avšak Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné poté, co dospěl k závěru, že jeho přípustnost není dána ani na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že obecné soudy vycházely z chybného závěru, jenž byl obsažen v odůvodnění dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 č. j. 28 Cdo 281/2004-176, a který měly nesprávně chápat jako závazný právní názor (pozn.: tímto rozsudkem byl k dovolání Mgr. I. P. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002 č. j. 17 C 38/98-133 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. 19 Co 475/2002-157, jimiž byla zamítnuta žaloba Mgr. I. P. a stěžovatelů proti žalované A. D. na uzavření předmětné dohody, zrušen, a to pouze ve vztahu mezi Mgr. I. P. a A. D., a v tomto rozsahu byla věc vrácenu soudu prvního stupně). Uvedený právní názor měl spočívat v tom, že úspěšná zůstala pouze Mgr. I. P., protože se na ni vztahuje ustanovení § 5 odst. 1 poslední věty zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé v návaznosti na to napadají názor Městského soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že pro ně spor pravomocně skončil, neboť proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. 19 Co 475/2002-157 nepodali dovolání. Nejvyšší soud měl dle jejich názoru věc přezkoumat ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovanou, a to na základě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., přičemž jeho argumentace výše citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích je nesprávná, neboť Mgr. I. P. je stejně jako oni pouhým dědicem po oprávněné osobě - zemřelém Ing. S. P. V této souvislosti namítají, že obecné soudy neprovedly jimi navržený důkaz dědickým spisem. Proti zmíněnému zrušujícímu rozsudku dovolacího soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek, a tudíž se stěžovatelé - dle svých slov - nemohli nijak bránit. V doplnění ústavní stížnosti, jež se týkala v záhlaví označeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelé v podstatě zopakovali svou argumentaci, jak je uvedena shora, a namítli, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu, pokud jejich dovolání shledal nepřípustným.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Úvodem možno poznamenat, že z ústavní stížnosti ani z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 není patrno, proč nyní stěžovatelé podávají ústavní stížnost, jestliže v době, kdy řízení o jejich žalobě bylo pravomocně skončeno v jejich neprospěch již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 č. j. 19 Co 475/2002-157, se proti tomu nijak nebránili (ať již cestou dovolání či přímo ústavní stížnosti), resp. že by "spoléhali" na dovolání podané Mgr. I. P., která byla v řízení zastoupena jiným advokátem.

Jako podstatné se Ústavnímu soudu jeví především to, že ve vztahu ke stěžovatelům bylo celé řízení ukončeno nejpozději (k tomu viz níže) citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 č. j. 28 Cdo 281/2004-176, který (výslovně) zrušil rozsudek jak odvolacího, tak nalézacího soudu ve vztahu Mgr. I. P. - A. D. a toliko v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. Bez ohledu na to, zda uvedený postup dovolacího soudu byl zákonný, či nikoliv, nelze než souhlasit s následným postupem nalézacího soudu, který poté rozhodoval pouze o právech Mgr. I. P., a s názorem odvolacího soudu, že soudní řízení ve vztahu ke stěžovatelům již bylo pravomocně ukončeno a že je tudíž nelze považovat za účastníky řízení, resp. za osoby oprávněné k podání odvolání. Jinými slovy řečeno, pokud snad v daném soudním řízení došlo k pochybení, stalo se tak v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004 (ostatně sami stěžovatelé toto pochybení Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytýkají), přičemž následný postup obecných soudů je jen jeho důsledkem. S ohledem na výše uvedené měli stěžovatelé povinnost svou ústavní stížnost podat proti zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo ve vztahu k nim řízení ukončeno (a to v zákonem stanovené lhůtě, kterážto již zjevně uplynula). K tomu zbývá dodat, že pokud by názor stěžovatelů, že dovolání tehdy podané Mgr. I. P. platilo i pro ně, resp. že dovolací soud měl "věc přezkoumat v rozsahu a vztahu mezi všemi žalobci a žalovanou" [§ 91 odst. 2 a § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], nebyl správný, pak by samozřejmě řízení ve vztahu k nim bylo ukončeno již "prvním" rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru