Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 103/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na so... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
správní žaloba
důchod/invalidní
posudky, stanoviska, vyjádření
zdravotnické vyšetření
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.103.11.1
Datum podání11.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 38

284/1995 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 103/11 ze dne 26. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené Mgr. Radkou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kolárova 647/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 Ads 17/2010-134, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2009, č. j. 19 Cad 194/2008-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 194/2008 se podává následující.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ostravě o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") o zamítnutí jejích žádostí o přiznání invalidního důchodu tak, že 1/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 13. 10. 2008, č. 525 701 349, zamítl a 2/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 10. 6. 2008, č. 525 701 349, jako podanou po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, odmítl. Ve vztahu k zamítavému výroku v odůvodnění uvedl, že na základě předložených důkazů a doplnění dokazování o srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně (z 22. 7. 2009) a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Hradci Králové (z 30. 10. 2009) dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky způsobil [dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitola XI, odd. B položka 4 písm. c)] celkem 60% (popř. 50%) pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zatímco pro uznání plné invalidity musí dojít k takovému poklesu nejméně o 66%, a ani zdravotní postižení dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, zjištěno nebylo; proto nelze žalobkyni k 13. 10. 2008 považovat za plně invalidní.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že rozhodování soudu o nároku na invalidní důchod se opírá především o odborné lékařské posouzení, přičemž soudu nepřísluší hodnotit jeho věcnou správnost, neboť k tomu nemá potřebné odborné lékařské znalosti. Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občana přísluší naopak Ministerstvu práce a sociálních věcí, jež pro tyto účely zřizuje jako své orgány posudkové komise; posudek posudkové komise je pak v řízení před soudem stěžejním důkazem, v důsledku čehož je třeba klást zvýšený důraz na "jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost" posudku, a tento požadavek je naplněn, vypořádala-li se posudková komise se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména pak s těmi, jež účastník v řízení namítal, a současně je v posudku obsažen náležitě odůvodněný a pro soud přesvědčivý posudkový závěr. Případné chybějící nebo nepřesně formulované náležitosti posudku, způsobující naopak jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže přitom soud nahradit vlastní úvahou; proto správní soudy nemohou samy přikročit k posouzení zdravotního stavu účastníka řízení, a to ani na podkladě jím navrhovaných důkazů, jak tomu bylo i v dané věci. Nejvyšší správní soud s podrobným odůvodněním pak dospěl ke shodnému závěru jako soud krajský, že zdravotní stav stěžovatelky byl hodnocen "lékaři na základě zdravotní dokumentace", posudkové komise "se vypořádaly se všemi lékařskými nálezy a shodně určily rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu", a důvod k pochybnostem o jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti zpracovaných posudků zde není, jestliže zejména PK v Hradci Králové se v posudku (z 30. 10. 2009) "dostatečně obsáhle vyjádřila a své lékařské závěry přesvědčivě odůvodnila". Za situace, kdy rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky bylo všemi posudkovými orgány shodně určeno a podřazeno pod příslušnou kapitolu a položky (výše označené) přílohy k aplikované vyhlášce, nepovažoval Nejvyšší správní soud ani rozdíl ve stanovení poklesu schopnosti její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, který z jednotlivých posudků vyplynul, za "takový rozpor, jež by vzbuzoval důvodné pochybnosti o správnosti učiněných závěrů", a který by současně mohl "vyvolat úvahy o případném dosažení 66% potřebných ... pro uznání plné invalidity"; z posudku PK v Hradci Králové se pak podává i to, že nebyly shledány žádné posudkově významné skutečnosti, jež by umožnily aplikaci (stěžovatelkou namítaného) ustanovení § 6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při hodnocení zdravotního stavu pro přiznání invalidního důchodu nebylo přihlédnuto k jejímu "nejzávažnějšímu postižení" a soudy se nezabývaly jí předloženými důkazy, resp. "vycházely nekriticky ze zpracovaných lékařských posudků". Podle stěžovatelky však posudky v její věci nebyly podány nezávislým soudním znalcem, nýbrž posudkovými komisemi, a to přesto, že platí, že "závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, stanoví soud znalce". Má tudíž za to, že posouzení jejího zdravotního stavu posudkovou komisí "nesplňuje podmínky nestranného a nezávislého posouzení ... neboť posudkové komise podléhají Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR a není zde zajištěna taková míra objektivity jako u soudně znaleckého posudku zpracovaného nezávislým znalcem".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že zejména krajský soudy porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že nepřihlédl k jí předloženým důkazům, její zdravotní stav nebyl posouzen znalcem ustanoveným soudem a ani Nejvyšší správní soud tyto vady neodstranil.

Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že krajský soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy, resp. byly k námitkám stěžovatelky v řízení opatřeny (viz posudky PK MPSV ČR v Brně a PK MPSV ČR v Hradci Králové), a které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, přitom vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Oba soudy i adekvátně vysvětlily, že soudům v tomto řízení nepříslušelo neposuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, jakož i to - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzují posudky vypracované pro potřeby soudního řízení žádných pochyb co do jejich "úplnosti a přesvědčivosti".

Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo), tudíž v dané věci zjištěno nebylo. Oběma soudy přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

K tvrzení, že posudky pro účely řízení před správními soudy byly vypracovány toliko posudkovými komisemi a nikoliv ustanoveným nezávislým soudním znalcem, je přiléhavé uvést pouze tolik, že tuto námitku stěžovatelka (jak je patrno z vyžádaného soudního spisu) uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení obecnými soudy, zejména pak v kasační stížnosti; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru