Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1027/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 7 - Exner Filip
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1027.18.1
Datum podání19.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1027/18 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Sadika Tomy, zastoupeného advokátem JUDr. Gabrielem Brenkou, se sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2018 č. j. 35 Co 436/2017-107, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti A.T.L. consulting s. r. o., sídlem Střelničná 1861/8a, Praha 8 - Kobylisy, a JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7, sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo zejména porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, se podává, že soudní exekutor JUDr. Filip Exner usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 151 EX 222/16-89 zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovateli jako povinnému (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit oprávněné - společnosti A.T.L. consulting s. r. o., náklady řízení ve výši 11 720 Kč (výrok II.) a dále stěžovatele zavázal k náhradě nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). Konstatoval, že stěžovatel se domáhal zastavení exekuce, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byl zrušen rozsudek obvodního soudu představující v dané věci exekuční titul. Oprávněná s návrhem stěžovatele souhlasila. O nákladech exekuce soudní exekutor rozhodl se zohledněním, že podle jeho názoru oprávněná zastavení nařízené exekuce nezavinila. Zdůraznil, že exekuční titul v dané věci byl zrušen nikoliv proto, že by v žádné fázi nalézacího řízení nešlo vůbec o vykonatelný exekuční titul (jako je tomu například v důsledku nedostatku pravomoci rozhodce v rámci rozhodčího řízení), ale pouze pro procesní pochybení soudu při samotném (řádně zahájeném) nalézacím řízení. Za dané situace na věc aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), podle něhož při zrušení exekučního titulu nepřechází povinnost hradit náklady exekuce na oprávněného, ale právě naopak zůstává na povinném. Zvláštní podmínky pro závěr opačný - tedy, že by náklady exekuce mohl hradit oprávněný - zdůrazněné v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017, v právě projednávaném případě podle soudního exekutora nebyly dány.

3. K odvolání stěžovatele proti usnesení soudního exekutora rozhodl městský soud tak, že usnesení soudního exekutora ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že souhlasí se stanoviskem soudního exekutora, že skutkové okolnosti dané věci odpovídají situaci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10, od jehož závěrů se Ústavní soud neodklonil ani ve stěžovatelem zdůrazňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16, neboť v něm řešil odlišnou skutkovou situaci. Podstatné proto v dané věci je, že povinnému - stěžovateli byl doručen exekuční titul (byť později zrušený), který nabyl právní moci, stěžovatel znal jeho obsah, znal obsah uložené povinnosti, a přesto ji ve lhůtě stanovené k plnění nesplnil. Podle ustálené judikatury přitom podle městského soudu platí, že na oprávněného lze přenášet povinnost k náhradě nákladů řízení jen výjimečně, zejména zanedbá-li při svém postupu požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti. To však podle jeho názoru nelze u oprávněné v dané věci dovodit.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Podstatou ústavní stížnosti je odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16, jehož aplikace na svoji věc se stěžovatel domáhá. V tomto nálezu Ústavní soud - podle opakované citace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje - uvedl, že v situacích, kdy zastavení exekuce zavinil stát, by to měl být právě on, kdo by měl náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí hradit. S touto situací však právní předpisy České republiky nepočítají, a proto exekučnímu soudu nezbude, než aby náklady exekuce uložil k tíži některému z účastníků, který se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ústavní soud přitom v minulosti již judikoval, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech. Nicméně s ohledem na postavení oprávněného v tehdy řešené věci (tedy v nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16) se naopak Ústavnímu soudu jevil oprávněný jako osoba, pro niž bude nejsnazší se svého práva na státu domoci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal v rozsahu výroků o nákladech řízení všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově nynější věci neshledal.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní (v právě posuzované věci jde konkrétně o částku nepřesahující 20 000 Kč; stěžovateli je tento přístup Ústavního soudu znám - viz část E. ústavní stížnosti). Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.

9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

10. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele. Ten však stěžovatel neuvádí.

11. Bez ohledu na uvedené Ústavní soud dodává, že stěžovatel se v ústavní stížnosti poněkud míjí s podstatou nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16, byť jej v ústavní stížnosti opakovaně zmiňuje. Jinak řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje, proč by na něj měla být užita výjimka, podle níž náklady spojené se zrušením exekučního titulu má nést výjimečně oprávněný - v tomto případě vedlejší účastnice. Stěžovatelem odkazovaná judikatura na jeho osobu jistě bez dalšího nedopadá (nejde například o vztah dítěte z dětského domova, proti němuž je vymáhána pohledávka vzniklá jízdou ve veřejné dopravě bez jízdního dokladu). Sám stěžovatel naopak v ústavní stížnosti odkazuje na záznamy o vedlejší účastnici uvedené v databázích provozovaných Ministerstvem spravedlnosti, v nichž je vedlejší účastnice klasifikována mimo jiné jako společnost zabývající se účetní a auditorskou činností a daňovým poradenstvím. V ústavní stížnosti pak sám stěžovatel uvádí, že předmětem sporu mezi ním a vedlejší účastnicí je smluvní pokuta z neuhrazených faktur. O to více by ale měl v ústavní stížnosti tvrdit a prokázat, že je to právě vedlejší účastnice, pro niž je snazší se svého práva na státu ve srovnání se stěžovatelem podle zákona č. 82/1998 Sb. domoci. To však stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nečiní.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru