Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1024/12 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříkObhajoba
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.1024.12.1
Datum podání19.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1024/12 ze dne 26. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštát, Masarykovo nám. 6/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2011, sp. zn. 1 To 748/2011, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 12. 2011, sp. zn. 0 Nt 330/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Okresní soud v Karviné shora uvedeným usnesením vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 8. 12. 2011 byl Policií ČR zadržen a umístěn do cely předběžného zadržení, v níž setrval do ranních hodin dne 11. 12. 2011, kdy byl převezen k Okresnímu soudu v Karviné, který následně vydal výše specifikované usnesení. Stěžovatel namítá, že poté, co obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání, marně žádal vyšetřovatele a posléze policistu konajícího službu v prostorách cel předběžného zadržení, aby kontaktovali jeho právního zástupce Mgr. Vladimíra Trnavského, resp. aby mu umožnili telefonický hovor s tímto obhájcem. Připomíná, že shodné výhrady uplatnil již v rámci výslechu před okresním soudem, který je pouze zaznamenal do protokolu o vazebním zasedání a v odůvodnění svého usnesení se jimi nezabýval. Stěžovatel tvrdí, že obdobné výtky vznesl rovněž v instanční stížnosti. Konečně zdůrazňuje, že v důsledku specifikovaného postupu orgánů činných v trestním řízení Mgr. V. Trnavský převzal obhajobu až po vydání ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustřeďuje ke kritice postupů policejního orgánu, a nikoli obecných soudů, čemuž ovšem neodpovídá petit ústavní stížnosti, kterou - oproti odůvodnění svého návrhu - obrací pozornost k rozhodnutím obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvedl, že mu nebyla umožněna porada s obhájcem "před jednáním o vzetí do vazby a dále i v rámci jednání samotného", což Krajský soud v Ostravě "přešel bez povšimnutí", podstatné nicméně je, že z protokolu o výslechu sepsaného u Okresního soudu v Karviné vyplývá, že stěžovatel tehdy namítl, že "chtěl, aby byl kontaktován právní zástupce ..., avšak toto nebylo umožněno".

Jinak řečeno, stěžovatel v řízení před okresním soudem nedal výslovně najevo, že požaduje účast obhájce během výslechu, resp. zprostředkování jeho přítomnosti rozhodujícím soudem.

V odůvodnění instanční stížnosti proti usnesení okresního soudu, která byla sepsána samotným stěžovatelem v době, kdy mu obhájce dostupný již byl, se poukaz na související otázky (práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu) - oproti tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti - nevyskytuje.

Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že již v těchto procesních fázích (tj. v rámci výslechu okresním soudem a v odůvodnění instanční stížnosti) byl schopen své výhrady dát relevantně najevo.

Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 a usnesení sp. zn. II. ÚS 688/05 ze dne 7. 9. 2006, a to i odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.

Zde je namístě připomenout omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance fakticky vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010, N 201/58 SbNU 787).

Jakkoli nelze podceňovat význam práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu, zajištěného prostřednictvím advokáta, patří se zmínit, že stěžovatel neargumentuje ve prospěch úsudku, že uvažované omezení zejména v přístupu k odborným právním informacím mělo průmět do výsledku rozhodování okresního soudu, resp. že by býval mohl uplatnit jiné námitky, popř. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak fakticky učinil.

Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.

Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru