Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1012/10 #1Nález ÚS ze dne 12.08.2010Slovenské důchody XVI - závaznost rozhodnutí Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí ... více
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
předběžná otázka/ESD
řízení/přerušení
sociální zabezpečení
kasace
důchod/starobní
rozhodnutí procesní
mezinárodní smlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 161/58 SbNU 383
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1012.10.1
Datum vyhlášení19.08.2010
Datum podání08.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 3 odst.1, čl. 30 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 48 odst.1 písm.d

155/1995 Sb., § 30

228/1993 Sb., § 20


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud Ústavní soud shledal protiústavním postup Nejvyššího správního soudu (otázka česko-slovenských důchodů), a následně Nejvyšší správní soud v polemice s tímto závěrem přerušil řízení, je třeba toto procesní rozhodnutí označit (také) za protiústavní. Jakkoliv nejde o konečné rozhodnutí, jde o snahu zvrátit judikaturu Ústavního soudu v téže věci (rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR); současně přerušení řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces zbytečnými průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) a práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky E. E. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 8. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102 pro rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ), rozsudku krajského soudu a Nejvyššího správního soudu pro nesprávný výpočet výše přiznaného starobního důchodu, neboť jí za odpracované dny v systému českého důchodového zabezpečení byl důchod přiznán pouze částečně. Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a nálezem ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) a krajského soudu. Krajský soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). ČSSZ podala kasační stížnost, NSS však řízení o kasační stížnosti přerušil z důvodu položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (v jiném kasačním řízení) k výkladu čl. 46 Nařízení Rady č. 1408/71. NSS se tak fakticky neztotožnil se závěrem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 a v polemice s tímto závěrem se rozhodl vyčkat stanoviska Soudního dvora. Stěžovatelka napadla přerušení řízení novou ústavní stížností.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že ačkoliv je napadené usnesení NSS rozhodnutím procesní povahy, a do těchto rozhodnutí zpravidla nezasahuje, z tohoto pravidla mohou existovat výjimky. Dále Ústavní soud upozornil, že se ve své judikatuře opakovaně vyslovil k otázce tzv. kasační závaznosti svých nálezů, tedy k závaznosti nálezu v situaci, kdy tatáž věc (v osobě stěžovatele a předmětu řízení) je znovu předmětem posouzení u Ústavního soudu. Závaznost výroku a ratia decidendi odůvodnění nálezu dovodil Ústavní soud z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a ze samotné podstaty kasace.

V projednávané věci Ústavní soud odkázal na svou předchozí nálezovou judikaturu k otázce "česko-slovenských důchodů" (aplikaci Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.). Uvedl, že ačkoliv ve věci stěžovatelky nejde o případ, kdy by NSS rozhodl ve věci samé znovu (podruhé) a odlišně od předchozího nálezu Ústavního soudu, z ratia decidendi odůvodnění nálezu ve věci stěžovatelky (sp. zn. I. ÚS 1375/07) je zřejmé, že závěry o kasační závaznosti je nutno vztáhnout také na nyní napadené procesní rozhodnutí o přerušení řízení. Pokud Ústavní soud shledal postup NSS protiústavním a NSS v polemice s tímto závěrem vydal napadené procesní usnesení o přerušení řízení, je třeba toto procesní rozhodnutí označit (také) za protiústavní.

Z důvodu porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, a v důsledku toho také čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud napadené usnesení NSS zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1012/10 ze dne 12. 8. 2010

N 161/58 SbNU 383

Slovenské důchody XVI - závaznost rozhodnutí Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 1012/10 ve věci ústavní stížnosti MUDr. E. E. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102, kterým bylo do doby zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie přerušeno řízení o stěžovatelčině kasační stížnosti ve věci nesprávnosti výpočtu jí přiznaného starobního důchodu, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejší účastnice řízení.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 4. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102, a to z důvodu porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka ke skutkovým okolnostem uvedla, že jí slovenská Sociálna poisťovňa rozhodnutím ze dne 9. 12. 2004 přiznala za dobu odpracovanou u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části ČSSR, resp. ČSFR, starobní důchod 10 574 Sk a Česká správa sociálního zabezpečení jí rozhodnutím ze dne 13. 5. 2004 přiznala za dny odpracované v českém důchodovém pojištění starobní důchod 3 089 Kč. Stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pro nesprávnost výpočtu výše přiznaného starobního důchodu, neboť za odpracované dny v systému českého důchodového zabezpečení jí byl přiznán starobní důchod pouze částečně. Celková výše starobního důchodu, jež by jí náležela, byla krácena koeficientem (0,23) stanoveným jako poměr počtu dnů v českém systému pojištění a celkového počtu dnů pojištění. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 č. j. 41 Cad 124/2005-22 žalobu zamítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 č. j. 3 Ads 21/2006-44. Stěžovatelka podala ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 (N 41/52 SbNU 417) rozsudek Nejvyššího správního soudu i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. S ohledem na nález Ústavního soudu následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2009 č. j. 41 Cad 124/2005-73 zrušil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení podala kasační stížnost a žádala přiznání odkladného účinku rozsudku Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud návrhu na odkladný účinek vyhověl a dále usnesením ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102 přerušil řízení o kasační stížnosti do doby zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie ve věci (kasační stížnosti jiné osoby) sp. zn. 3 Ads 130/2008.

Stěžovatelka namítá, že přerušením řízení dochází k nepřiměřeným průtahům s cílem odepřít stěžovatelce právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Je přesvědčena, že snahou Nejvyššího správního soudu je oddálit konečné rozhodnutí bez racionálního právního důvodu; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je přitom integrální součástí práva na spravedlivý proces. Uvedla, že žalobu podala v roce 2005, tedy řízení trvá již 5 let; vzhledem ke svému věku zvažuje podání žaloby na průtahy v řízení. Poukázala na to, že ve věci sp. zn. 3 Ads 130/2008 nebyl, na rozdíl od věci stěžovatelky, vydán žádný nález Ústavního soudu, kterým by bylo ústavní stížnosti vyhověno. Dovolává se proto respektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07 ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Má za to, že není třeba posouzení Soudním dvorem Evropské unie, neboť Ústavní soud jasně konstatoval, že Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení je nutno aplikovat v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu.

Z předložené kopie napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením Nejvyšší správní soud přerušil řízení sp. zn. 3 Ads 80/2009 ve věci kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009 č. j. 41 Cad 124/2005-73 do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 3 Ads 130/2008 a evidované pod č. C - 399/09. Nejvyšší správní soud uvedl, že ve věci sp. zn. 3 Ads 130/2008 (týkající se jiné osoby) řešil stejný problém, přičemž se znalostí nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 týkajícího se stěžovatelky položil (poznámka: usnesením ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 3 Ads 130/2008) Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky k výkladu rozhodných ustanovení nařízení Rady č. 1408/71. Otázky se týkají hodnocení dob pojištění pro účely stanovení výše důchodového nároku osoby, které získala osoba do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení ČSFR, konkrétně zda je možno tyto doby započítat osobě v plném rozsahu v systému důchodového pojištění České republiky s použitím kritérií českého státního občanství a jejího trvalého bydliště na území České republiky. Nejvyšší správní soud uvedl, že odpovědi Soudního dvora Evropské unie budou mít bezprostřední dopad také na věc důchodu stěžovatelky, proto řízení ve věci stěžovatelky přerušil dle § 48 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud tak, že Ústavní soud v předchozím nálezu ve věci stěžovatelky provedl jiný výklad evropského práva, než jak učinil Nejvyšší správní soud. Dle Nejvyššího správního soudu bylo proto třeba přehodnotit a zvážit další postup; do té doby považoval Nejvyšší správní soud výklad příslušných ustanovení nařízení Rady za tzv. acte clair. Poukázal na argumentaci Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) (povinnost obracet se za určitých okolností s předběžnou otázku na Soudní dvůr Evropské unie; komunitární právo není součástí ústavního pořádku, a Ústavní soud tedy není příslušný k jeho výkladu, je zásadně věcí obecných soudů zkoumat uplatnění komunitárního práva a v určitých případech předložit předběžnou otázku k výkladu, za určitých okolností může nepředložení předběžné otázky přivodit i porušení práva na zákonného soudce, svévolný je postup, kdy si poslední instance aplikující komunitární právo opomene položit otázku, zda předběžnou otázku vznést, příp. její nepoložení řádně neodůvodní). Nejvyšší správní soud uvedl, že hodnotil, co je v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 součástí závazného právního názoru ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a co je již otázkou, k jejímuž zodpovězení žádný vnitrostátní soud pravomoc nemá. Za závazné považuje Nejvyšší správní soud Ústavním soudem provedenou interpretaci a aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a rovněž tak názor Ústavního soudu týkající se komunitárního práva, a to pouze v tom rozsahu, že aplikace čl. 46 nařízení v dané věci není tzv. acte clair (z čehož Nejvyšší správní soud dosud vycházel). Má však za to, že konkrétní závěry Ústavního soudu ohledně aplikace tohoto ustanovení bez dalšího závazné být nemohou, neboť Ústavní soud sám deklaroval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08, že není příslušný k autoritativnímu výkladu komunitárního práva; ani Ústavní soud zde není totiž zákonným soudcem. Dle Nejvyššího správního soudu tedy v dané věci není výklad čl. 6 a 46 nařízení tzv. acte clair ani acte éclairé, proto vznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudního dvora Evropské unie (nepoložení otázky by představovalo porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces). Nejvyšší správní soud uvedl, že řízení o kasační stížnosti ve věci stěžovatelky "pouze" přerušil a nepoložil zde samostatnou předběžnou otázku, když z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení bude možno přihlédnout k výsledku řešení předběžné otázky ve věci sp. zn. 3 Ads 130/2008. Nejvyšší správní soud proto uvádí, že není pravda, že by nerespektoval právní názor Ústavního soudu z předchozího nálezu ve věci stěžovatelky, naopak tohoto se úzkostlivě drží a s ohledem na tento názor proto zvolil postup (tj. přerušení řízení a vyčkání na vyřešení předběžné otázky Soudního dvora Evropské unie v jiné věci), který co nejrychleji povede k vydání meritorního rozhodnutí.

K argumentaci stěžovatelky o nedostatečném hmotném zabezpečení ve stáří pak Nejvyšší správní soud uvedl, že problém s výší důchodu spočívá na slovenské straně, kdy zde byl stěžovatelce přiznán tzv. solo důchod, tedy důchod jen s přihlédnutím k dobám získaným ve slovenském systému důchodového pojištění. Není přitom zřejmé, že by slovenská strana provedla povinný srovnávací výpočet výše důchodu dle čl. 46 nařízení. Kdyby Slovenská republika postupovala dle nařízení, byl by slovenskou stranou přiznaný starobní důchod vyšší, kdy zohledněna by byla i doba zaměstnání po vzniku nároku na důchod; problém by tedy vůbec nevznikl. Není zřejmé, že by se stěžovatelka jakkoliv domáhala svých nároků ve Slovenské republice, tedy že by namítala nesprávné vyměření důchodu nebo že by proběhlo nějaké soudní řízení.

Nejvyšší správní soud navrhl odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jinak souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání.

Česká správa sociálního zabezpečení k ústavní stížnosti uvedla, že se nemůže blíže vyjadřovat k procesní stránce postupu Nejvyššího správního soudu, kdy tento přerušil řízení o kasační stížnosti; poukázala "jen" na judikát Soudního dvora Evropské unie ve věci Krzysztof Filipiak proti Dyrektor Izby Skarbowej w Poznaniu (sp. zn. C-314/08), dle něhož je povinností soudů předběžné otázky předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie.

Česká správa sociálního zabezpečení dala souhlas k upuštění od případného ústního jednání.

Ve své replice stěžovatelka vyjádřila, že nevidí důvod, proč by Nejvyšší správní soud neměl i nadále (tj. po nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07) považovat výklad čl. 46 nařízení Rady č. 1408/71 za tzv. acte clair. Nález sp. zn. I. ÚS 1375/07 dle stěžovatelky vycházel z předchozí ustálené judikatury Ústavního soudu; Ústavní soud vyložil Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení při přednostní aplikaci ústavních principů tak, že tato poskytuje vyšší standard, než který vyplývá z nařízení. Navíc Ústavní soud v tomto nálezu týkajícím se stěžovatelky zdůraznil, že situace vzniklá rozdělením ČSFR byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů, proto Ústavní soud v předmětném nálezu dovodil, že aplikací evropského práva ve věci stěžovatelky došlo k porušení čl. 46 odst. 4 nařízení, které ve spojení s čl. 6 zakotvuje výjimku z působnosti nařízení pro ty případy, kdy dosavadní úmluvy o sociálním zabezpečení (uzavřené mezi členskými státy) poskytovaly vyšší standard, než který vyplývá z nařízení. Dle stěžovatelky je tak předchozí nález v její věci jednoznačný, nelze žádným způsobem dovodit aplikaci komunitárního práva a nález nezakládá důvod položit předběžnou otázku k výkladu nařízení. Stěžovatelka navíc nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že by výše dávek přiznaných dle Smlouvy o sociálním zabezpečení byla stejná (nikoliv vyšší) než výše dávek vypočtených dle nařízení (poznámka: tímto stěžovatelka evidentně nereaguje na vyjádření Nejvyššího správního soudu k projednávané ústavní stížnosti, ale na jeden z argumentů Nejvyššího správního soudu v jeho předchozím rozhodnutí ve věci stěžovatelky, které bylo zrušeno nálezem sp. zn. I. ÚS 1375/07).

Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší správní soud nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 interpretuje účelově a bez zohlednění podstatných okolností. Argumentuje, že v její věci nebylo třeba pokládat předběžnou otázku, proto by její nepoložení nebylo v rozporu s tímto nálezem. Má také za to, že přerušení řízení Nejvyšší správní soud v usnesení nijak neodůvodnil, nereagoval na předchozí nález sp. zn. I. ÚS 1375/07, zejména ani neuvedl, proč tento předchozí nález ve stěžovatelčině věci nerespektoval.

Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší správní soud položil předběžnou otázku v jiné věci, přičemž ve svém vyjádření uvádí, že nepodal předběžnou otázku ve věci stěžovatelky z důvodu principu rychlosti a hospodárnosti, neboť se domnívá, že odpověď na otázku vztahu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a nařízení z hlediska jeho čl. 6, a tudíž i relevanci použití čl. 46 nařízení, bude možno dovodit z výsledku řízení o předběžné otázce položené v jiné věci. Dle stěžovatelky tak jednak není jisté, že odpověď na předběžnou otázku v jiné věci bude možno aplikovat také na její věc, a jednak má stěžovatelka za to, že otázku vztahu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a nařízení vyřešil již Ústavní soud ve svém předchozím nálezu (a to i z pohledu zákazu diskriminace).

Stěžovatelka v závěru také poukazuje na svůj vyšší věk a dosavadní dobu řízení 5 let s tím, že přerušení řízení o kasační stížnosti považuje za zcela nevhodný postup bránící vydání meritorního rozhodnutí, kdy vyměření důchodu bude opět otázkou několika let.

Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení o přerušení řízení, kdy Nejvyšší správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti za účelem vyčkání zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie v jiné obdobné věci. Ústavní soud proto musí nejdříve poukázat na to, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, vydané dle § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodnutím procesní povahy. Potencialita procesních rozhodnutí zasáhnout do práv osoby (natož do ústavně zaručených práv) je zákonodárcem považována za značně nižší než u konečných (meritorních) rozhodnutí. Navzdory nemožnosti podat opravný prostředek ve správním soudnictví však není (formálně) uzavřena cesta umožňující brojit proti procesnímu rozhodnutí ústavní stížností.

Možnost brojit ústavní stížností proti procesnímu rozhodnutí je ovšem limitována, a to jak samotnou podstatou a funkcí ústavní stížnosti, tak principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Ústavní stížnost je tak možno podat proti procesnímu rozhodnutí pouze tehdy, má-li stěžovatel za to, že byly porušeny jeho ústavně zaručené práva a svobody (nepostačuje věcná nesprávnost či nezákonnost, pokud tyto nedosahují intenzity protiústavnosti). Princip minimalizace zásahů je pak patrný především z judikatury Ústavního soudu, kde tento poukazuje na to, že k ústavněprávnímu přezkumu jsou způsobilá zpravidla jen meritorní konečná rozhodnutí, a nikoliv dílčí procesní rozhodnutí, neboť vady mohou být v jejich případě uplatněny v rámci opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím. Z tohoto pravidla však mohou dle Ústavního soudu vyvstat výjimky, a sice pokud procesní rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, příp. by námitka nemohla být v rámci dalšího řízení, včetně ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, efektivně uplatněna.

S ohledem na výše uvedené je možno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do svých ústavně zaručených práv (práva na řízení bez zbytečných průtahů, práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zákaz diskriminace), a to rovněž prostřednictvím námitky o nerespektování předchozího nálezu Ústavního soudu v její věci. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda napadené procesní rozhodnutí o přerušení řízení skutečně představuje protiústavní zásah ve smyslu námitek stěžovatelkou tvrzených.

Z vlastní činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 č. j. 3 Ads 21/2006-44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005 č. j. 41 Cad 124/2005-22, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1375/07 tak, že obě napadená rozhodnutí správních soudů zrušil. Poukázal na svou předchozí nálezovou judikaturu k otázce "česko-slovenských důchodů" (aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení - sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb.) a zabýval se postupem Nejvyššího správního soudu, kdy tento namísto následování nálezů Ústavního soudu přikročil k aplikaci evropského práva (čl. 46 nařízení Rady č. 1408/71). Ústavní soud v nálezu uvedl, že postup Nejvyššího správního soudu představuje popření předchozí judikatury Ústavního soudu ve věcech "česko-slovenských důchodů" a tím i popření kvalitativně vyšší ochrany základního lidského práva založeného na nediskriminaci občanů bývalého společného státu a nároků z tohoto období.

Ze skutkových okolností věci se podává, že po kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 rozhodl znovu ve věci stěžovatelky krajský soud. Postupoval v souladu s předmětným nálezem Ústavního soudu a zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci stěžovatelčina důchodu. Česká správa sociálního zabezpečení však podala kasační stížnost a následně Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, vyčkávaje zodpovězení předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie (v jiném kasačním řízení) k výkladu nařízení Rady č. 1408/71. Je tak zřejmé, že Nejvyšší správní soud, ačkoliv je z napadeného usnesení o přerušení řízení patrná jeho vědomost o předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 ve stěžovatelčině věci, neztotožnil se fakticky se závěrem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu o protiústavnosti postupu Nejvyššího správního soudu při aplikaci nařízení Rady č. 1408/71 a v polemice s tímto závěrem se přerušením řízení rozhodl vyčkat stanoviska Soudního dvora Evropské unie.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyslovil k otázce tzv. kasační závaznosti svých nálezů, tedy k závaznosti nálezu v situaci, kdy tatáž věc (v osobě stěžovatele a předmětu řízení) je znovu předmětem posouzení u Ústavního soudu. Závaznost výroku a rationis decidendi odůvodnění nálezu pro individuální kausu dovodil Ústavní soud z čl. 89 odst. 2 Ústavy a ze samotné podstaty kasace. Poukázal na to, že pokud by tu kasační závaznost v téže věci pro obecné soudy neplatila, postrádala by kasační pravomoc Ústavního soudu smysl a musela by být nahrazena pravomocí apelační. Rovněž upozornil na skutečnost, že nález v konkrétní věci je závazný také pro samotný Ústavní soud [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 355/02 ze dne 14. 10. 2002 (U 35/28 SbNU 437), nález sp. zn. III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475), nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221) nebo nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

V nálezech ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665), ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) nebo ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/06 (N 126/53 SbNU 577) pak Ústavní soud upozornil na to, že závaznost ústavněprávního názoru Ústavního soudu v téže věci působí mnohem naléhavěji (přísněji) než závaznost precedentní. To má také za následek, že nelze, aby obecný soud ve svém novém (druhém) rozhodnutí po kasačním nálezu vznášel konkurující úvahy ve snaze změnit judikaturu Ústavního soudu; nález představuje definitivní řešení dané věci a místo pro věcný diskurs tu již není, když tento může být vyvinut případně až v jiné obdobné věci, a to ještě výjimečně a za splnění určitých podmínek (tj. za přednesení komplexní, racionální a transparentní konkurující ústavněprávní argumentace).

V nálezu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23) Ústavnísoud ve vztahu k precedentní závaznosti nálezů Ústavního soudu poukázal na funkci obecných soudů poskytovat ochranu právům fyzických a právnických osob. Uvedl, že nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub obecného soudu.

Je třeba dodat, že může-li být v rozporu s právem na ochranu práv osoby a právem na řízení v přiměřené lhůtě postup nerespektující precedentní závaznost nálezů Ústavníhosoudu, o to více tyto závěry musí dopadat na případy kasační závaznosti.

V dané věci stěžovatelky nejde o případ, kdy by Nejvyšší správnísoud rozhodl ve věci samé znovu (podruhé) a odlišně od předchozího nálezu Ústavního soudu, resp. kdy by vydal konečné rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v dané věci vydal "toliko" procesní rozhodnutí o přerušení řízení, tedy řízení o kasační stížnosti není dosud skončeno. Přestože výše zmíněné nálezy Ústavního soudu budou dopadat zejména na rozhodnutí v řízení konečná, z rationis decidendi odůvodnění těchto nálezů je zřejmé, že závěry o kasační závaznosti je nutno vztáhnout také na nyní napadené procesní rozhodnutí o přerušení řízení. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 zabýval Nejvyšším správním soudem provedenou interpretací a aplikací evropského práva ve stěžovatelčině věci; to představovalo ratio decidendi nálezu. Pokud Ústavní soud tento postup Nejvyššího správního soudu shledal protiústavním a Nejvyšší správní soud v polemice s tímto závěrem vydal napadené usnesení o přerušení řízení, je třeba toto procesní rozhodnutí označit (také) za protiústavní. Jakkoliv nejde o konečné rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti, jde jednak o snahu změnit judikaturu Ústavního soudu v téže věci (rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy) a současně přerušení řízení zde představuje porušení práva na spravedlivý proces zbytečnými průtahy (rozpor s požadavkem finality rozhodnutí) a ve svém důsledku také porušení zákazu diskriminace a práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.

Ústavnísoud shledal porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho také čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, proto napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010 č. j. 3 Ads 80/2009-102 zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru