Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 101/98Usnesení ÚS ze dne 12.11.1998Neopodstatněnost ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkinterpretace
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 67/12 SbNU 513
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.101.98
Datum podání06.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 31 odst.1, § 34 odst.2, § 72 odst.1 písm.a

335/1991 Sb., § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 101/98 ze dne 12. 11. 1998

U 67/12 SbNU 513

Neopodstatněnost ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z.Š., zastoupeného advokátem JUDr. P.Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 641/97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 532/95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 641197, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 532195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny

základních práv a svobod) s odůvodněním, že obecné soudy se v průběhu řízení vůbec nezabývaly námitkami stěžovatele, které v průběhu řízení vznesl a své dokazování zaměřily pouze na otázku přípustnosti nebo nepřípustnosti podání výpovědi z nájmu bytu v průběhu řízení o přivolení soudu k této výpovědi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro ně postačuje stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (kupř. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha 1995) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, a hmotně-právního předpisu, v posuzované věci občanského zákoníku, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Nenáleží rovněž do pravomoci Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných (§ 31 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení občanského soudního řádu, resp. občanského zákona v řízení před obecnými soudy, neshledal Ústavní soud ani na základě spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 32 C 376/92), že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají jiný právní názor k zjištěnému skutkovému stavu než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje. Pokud totiž obecné soudy v rámci své judikatury zaujímají k otázce výpovědí z nájmu a přivolení soudu k výpovědi z nájmu dle ust. § 711 o. z. různé právní názory, nelze v takovémto postupu obecných soudů spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR zaujímat stanoviska k výkladu zákona a jiných právních předpisů [§ 31 odst. 3 písm. a) zák. č.

335/1991 Sb.]. Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak ve své judikatuře, na níž bylo příkladmo odkázáno, vyložil, a proto nezbylo než o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. listopadu 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru