Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1005/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Brno-venkov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opome... více
Věcný rejstříkDokazování
Poškozený
Trestní řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1005.16.1
Datum podání29.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 45 odst. 2, § 88m odst. 2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 45 odst.2, § 88m odst.2, § 102 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1005/16 ze dne 12. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michalem Zeleným, advokátem, sídlem Böhmova 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 4 Tdo 1287/2015-53, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2015 č. j. 7 To 42/2015-1422, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 2 T 17/2014-1175 a usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 14. května 2013 č. j. ZN 1823/2013-5 a ze dne 2. srpna 2013 č. j. ZT 134/2013-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Okresního soudu Brno-venkov a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Jany S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 45 odst. 2 a § 88m odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena řada základních práv a svobod, jež jsou jemu a jeho rodinným příslušníkům zaručena ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami, zejména pak čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. S touto ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 45 odst. 2 a § 88m odst. 2 trestního řádu [ postupem podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to pro rozpor s čl. 32 odst. 4 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 14. 5. 2013 č. j. ZN 1823/2013-5, vydaným ve stěžovatelově trestní věci (viz sub 5), byla tehdy nezletilé Jany S. (jedná se o pseudonym), jako poškozené (dále též jen "poškozená"), podle § 45 odst. 2 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") ustanovena opatrovnice M. P., pracovnice Městského úřadu Š., odboru sociálních věcí - OSPOD.

4. Usnesením státní zástupkyně téhož státního zastupitelství ze dne 2. 8. 2013 č. j. ZT 134/2013-48 bylo stěžovateli podle § 88m odst. 2 a § 88c písm. a) ve spojení s ustanovením § 88d odst. 1 tr. ř. uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou.

5. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a poškozená - stěžovatelova dcera byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby, zřejmě od roku 2007 do přesně nezjištěné doby roku 2011, v místě svého trvalého bydliště, bez použití násilí nejméně ve dvou případech osahával poškozenou přes oblečení i na holém těle, nejméně ve dvou případech chtěl, aby ho sexuálně uspokojila třením penisu její rukou, což poškozená učinila, orgasmu se však stěžovatel dopracoval sám.

6. Stěžovatelovo odvolání pak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 256 tr. ř. zamítl shora označeným usnesením.

7. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává i jménem poškozené a své manželky Jiřiny S. (jedná se o pseudonym), matky poškozené, jakož i své druhé dcery Hany S. (jedná se o pseudonym), neboť i jejich práva měla být porušena, přičemž vyjádřil nesouhlas s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2715/15, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost obou právě jmenovaných. Důvodem má být, že tyto jsou s ním pevně spřízněny, v důsledku jeho poškození utrpěly škodu a mají zájem, aby porušování práv bylo ukončeno. Vyčerpaly již všechny prostředky k ochraně svých práv a plně podporovaly podání dovolání a nyní podporují i podání ústavní stížnosti.

9. Současně stěžovatel upozornil, že jmenované neměly přístup k jeho dokladům, poškozená jako účastnice trestního řízení neobdržela žádná písemná rozhodnutí, ani poučení, Jiřina S. nemohla vykonávat roli zákonného zástupce, Hana S., jako důvěrník poškozené, byla nepravdivě označena jako oběť, soud ji však nevedl jako poškozenou a pominul/nepřipustil její svědectví týkající se ochrany před křivým obviněním.

10. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se náležitě nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v dovolání, když zejména nepodrobil testu zákonnosti klíčový výslech poškozené, jež byl proveden dne 17. 5. 2013, a nevyrovnal se s výraznou změnou výpovědi poškozené po tomto výslechu, nesprávně posoudil jeho námitku absence předchozí porady mezi ním a jeho obhájcem, v důsledku čehož mu nemohl dát instrukce jak postupovat, a informovat ho o relevantních skutečnostech, aby mohl klást poškozené při výslechu otázky, a nezabýval se ani tím, že o jmenování opatrovníka poškozené a o zákazu styku bylo rozhodnuto protiústavně. Stěžovatel má také za to, že množství důkazů svědčí o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, které z provedených důkazů vyplývají. Současně stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že uvedený soud za součást dovolání nepovažoval jeho doplnění ze dne 7. 9. 2015. To však bylo podáno datovou schránkou advokáta, bylo sepsáno po vzájemné dlouhodobé interakci s obhájcem a v dovolání je na ně odkazováno, a tak spolu tvoří jeden celek.

11. K již zmíněné výpovědi poškozené stěžovatel uvedl, že šlo o stěžejní důkaz, který byl ovšem získán hrozbami a sliby, aniž by poškozená byla v této své pozici či v pozici svědka jakkoliv poučena, nebyl u ní přítomen právní zástupce či zmocněnec, o tomto právu poškozená nebyla poučena, nebyl tam ani její důvěrník, neměla možnost zvážit své právo odepřít výpověď jako celek, neboť nebyla poučena podle § 100 tr. ř., nebyla jí vysvětlena důležitost výpovědi, jaký je účel výslechu a jaký subjekt pokládá otázky, nedošlo k odlišení tohoto subjektu od psychologa organizace SPONDEA, nebylo jí sděleno, kdo je obviněný, a že se pořizuje audiovizuální záznam, a tak poškozená s jeho pořízením nemohla vyslovit svůj nesouhlas, nemohla vyslovit nesouhlas se svou výpovědí, resp. ji opravit, vyšetřovatelka neprodělala žádné speciální školení týkající se výslechu dětí a kladla návodné otázky, výpověď postrádá monologovou část, je vnitřně rozporná, neurčitá a bez citového vyjádření.

12. Stěžovatel má za to, že tato výpověď poškozené je nepravdivá, nepřijatelná a nezákonná, přičemž úlohou soudu není hodnotit tuto výpověď poškozené a jinou její výpověď ze dne 11. 6. 2014 izolovaně, ale posoudit, zda řízení bylo jako celek spravedlivé. V této souvislosti upozornil, že odvolacímu soudu nabídl, aby vyslechl některého z rodinných příslušníků, ten tomu však nevěnoval pozornost, a že u jednání na místě poškozené seděla M. P., která se prezentovala jako zástupkyně Městského úřadu Š., a dodal, že kdyby byla poškozená řádně poučena a mohla se svobodně, s pomocí právního poradce rozhodnout, tak by práva odepřít výpověď nepochybně využila, a že bez ustanovení opatrovníka by mohla lépe bránit svá práva.

13. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že při rozhodování o trestu nezohlednily jeho faktické poměry, trest na něj dopadl nepřiměřeně, nebyly posouzeny dopady tohoto trestu na jeho rodinu, resp. nebyl posouzen tzv. nejlepší zájem dítěte, a tak délka trestu neodpovídá negativním vlivům na nezletilou a jeho rodinu.

14. Ve vztahu k rozhodnutím státní zástupkyně o zákazu styku a ustanovení opatrovníka stěžovatel namítl, že soud poškozenou nevyslechl, a to neprodleně po výslechu dne 17. 5. 2013, a tudíž nezjistil stanovisko poškozené, stejně jako její stanovisko k ovlivnění a pravdivosti její výpovědi.

15. V další části ústavní stížnosti obsáhle vyjmenovává, jakých pochybení se mělo dopustit krizové centrum SPONDEA, o. p. s., Městský úřad Š. i opatrovnice M. P., Policie České republiky, soudní znalci "objednaní" policií, státní zastupitelství i obecné soudy. Okresnímu soudu a podle okolností i krajskému soudu stěžovatel vytkl, že se nevypořádaly s tím, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí, dále opomenuly důkaz - "ovlivnění výpovědi poškozené ze dne 17. 5. 2013", a také to, jak hodnotily provedené důkazy. Namítl rovněž, že soud nerozhodl usnesením o přehrání záznamu z uvedeného výslechu a že neměl právo přehrát tento záznam, protože poškozená (jako svědkyně) nebyla poučena o právu odepřít výpověď, výslech nebyl proveden v souladu s trestním řádem a on či obhájce neměli možnost se tohoto výslechu účastnit. Tím dle stěžovatele došlo k porušení § 102 odst. 2 a § 211 odst. 4 tr. ř., navíc pokud poškozená nevyužila svého práva odepřít výpověď v hlavním líčení, pak se podle § 211 odst. 3 tr. ř. k výpovědi z přípravného řízení nepřihlíží. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že poškozená byla "předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod", aby "nevypovídala nebo vypovídala křivě". Tuto skutečnost poškozená sama i celá její rodina potvrdila. Zopakoval, že poškozená s pořízením záznamu nesouhlasila, žádala soud, aby nebyl přehráván. Dále namítl, že soud u hlavního líčení postupoval v rozporu s § 211 odst. 1 a 2 tr. ř., v důsledku čehož nemohla obhajoba předchozí výpověď rozporovat, a že když odmítl celé svědectví poškozené u hlavního líčení dne 11. 6. 2014, postupoval "nelogicky a nepochopitelně".

16. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil na obsah prohlášení samotné poškozené, že její původní výpověď nebyla pravdivá, což mělo být potvrzeno ošetřující psycholožkou Mgr. Janou Telcovou, před soudy se neřešil důvod a motiv, který vedl k podání výpovědi, ani to, že poškozená mohla být ovlivněna otřesem mozku a následnou medikací, pubertálním stavem a tím, že s manželkou byli na déletrvající dovolené na S. Přitom vytkl soudu, že řádně neprověřil věrohodnost poškozené ani věrohodnost její výpovědi, a to ve světle vyjádření soudních znalců i ošetřující psycholožky.

17. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje dovolací důvody a argumentaci, která se k nim váže, jak byla uvedena v dovolání, a své námitky, které již předtím uvedl v ústavní stížnosti samotné. Dlužno dodat, že ústavní stížnost je velmi obsáhlá (148 stran textu a přílohy), nicméně stěžovatel v ní z velké části reprodukuje obsah právních předpisů či jeho částí, cituje z judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, odborných publikací, článků a různých dokumentů, do podrobností popisuje průběh celého trestního řízení, přičemž opakuje i na několika různých místech ústavní stížnosti svá tvrzení a námitky, aniž by často nějak reflektoval, že se k nim orgány činné, zejména pak obecné soudy, v trestním řízení vyjádřily, a dále část argumentace není zjevně relevantní, protože se tvrzená pochybení netýkají ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ale jiných osob (viz níže), případně není zcela zřejmé, jak to, co stěžovatel uvádí, souvisí s tvrzeným porušením jeho základních práv či svobod.

18. Z těchto důvodů Ústavní soud pokládá za nadbytečné obsah ústavní stížnosti podrobně opakovat, zvláště za situace, kdy je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením provedených důkazů, především pak svědecké výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

20. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 2. 8. 2013 č. j. ZT 134/2013-48 (kterým bylo uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku), ústavní stížnost byla podána opožděně. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak patrno z vyžádaného trestního spisu, uvedené usnesení stěžovatel napadl stížností, kterou okresní soud usnesením ze dne 16. 8. 2013 č. j. 12 Nt 13/2013-12 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 8. 2013. Dále je Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti (§ 49 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) známo, že stěžovatel proti němu podal ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3174/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedeného plyne, že citované usnesení okresního soudu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku bylo stěžovateli doručeno v roce 2013, a byla-li ústavní stížnost (znovu) podána dne 29. 3. 2016, stalo se tak evidentně po zákonem stanovené lhůtě.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

22. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

23. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost obsahuje řadu námitek porušení základních práv a svobod osob odlišných od stěžovatele, a to jeho rodinných příslušníků, zejména pak poškozené. Tyto námitky Ústavní soud pro stručnost (s ohledem na značnou obsáhlost ústavní stížnosti) v narativní části tohoto usnesení nereprodukoval, a ani se jimi jednotlivě nezabýval, neboť účastníkem, resp. stranou předmětného soudního řízení byl stěžovatel, a také o jeho právech a povinnostech bylo rozhodováno rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení, jež jsou předmětem této ústavní stížnosti; pokud jimi měly být dotčeny nějaké další osoby, pak jejich práva nemohou být předmětem této stěžovatelovy ústavní stížnosti. Obdobně se ke stěžovatelovu dovolání vyjádřil i Nejvyšší soud. Zde Ústavní soud poukazuje na to, že se vyjádřil k ústavní stížnosti poškozené, její matky a sestry ve zmíněném usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2715/15. Ústavní stížnost stěžovatele nemůže být skrytým prostředkem, jak se domoci toho, aby se Ústavní soud již jednou rozhodnutou věcí znovu zabýval.

24. Jde-li o poškozenou, ta sice stranou řízení byla a v trestním řízení jí náleží některá procesní práva, napadenými soudními rozhodnutími by však mohla být na svých právech dotčena v prvé řadě výrokem o náhradě škody; jde-li o výrok o vině a trestu, odpovědnost orgánů veřejné moci přichází v úvahu, jestliže by jejich postup zakládal porušení ústavně zaručeného základního práva na tzv. účinné vyšetřování. Nutno k tomu dodat, že stěžovatele, byť byl zákonným zástupcem poškozené, nebylo možné považovat za osobu oprávněnou jejím jménem podat ústavní stížnost, a to z důvodu zcela zjevné i zřejmé kolize mezi jeho zájmy a zájmy poškozené (srov. např. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1326/18). Nadto stěžovatel ani netvrdí, že by výrokem rozsudku okresního soudu, kterým byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, měla být porušena jeho či její práva, a jde-li o právo poškozené jako oběti trestného činu na "účinné vyšetřování", v případě, že by takové právo bylo vůbec možné vztáhnout i na tuto věc, pak by

mu - vzhledem k výsledku řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným a potrestán - bylo (zřejmě) učiněno zadost.

25. Dále pak nutno vzít v úvahu, že Jana S. byla v daném trestním řízení v postavení svědkyně (§ 97 a násl. tr. ř.), současně byla jakožto poškozená jeho stranou (§ 12 odst. 6 tr. ř.); vzhledem k tomu, že nebyla zletilá, byl jí v této pozici ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně ustanoven opatrovník (§ 45 tr. ř.). Přitom ve vztahu k tomuto usnesení nelze považovat ústavní stížnost za opožděnou, neboť jde o jedno z celé řady procesních rozhodnutí, která jsou v průběhu trestního řízení vydávána a která s ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (až na výjimky) nemohou být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu, ale může tomu být tak pouze ve spojení s rozhodnutím ve věci samé, resp. s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Současně však je třeba vzít v úvahu, že zákonnost tohoto usnesení byla přezkoumána okresním soudem i krajským soudem, přičemž posledně uvedený soud se danou otázkou podrobně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil (viz str. 11 rozsudku), přičemž Ústavní soud nemá, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

26. Stěžovatel v ústavní stížnosti ale uvedl, že samotné ustanovení § 45 tr. ř. je protiústavní, neboť o ustanovení opatrovníka musí rozhodnout soud. S tímto názorem se však Ústavní soud ztotožnit nemohl již jen z toho důvodu, že jde pouze o procesní rozhodnutí v přípravném řízení, jež je ve stadiu řízení před soudy pod kontrolou soudní moci, stejně tak jako činnost opatrovníka samotného. Především pak z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by stěžovatel mohl být napadeným usnesením státní zástupkyně na svých právech dotčen, zvláště za stavu, kdy poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

27. Zbylou část námitek tvoří v podstatě stěžovatelův nesouhlas s vedením a výsledkem důkazního řízení. Všechny v tomto směru uplatněné námitky však jsou opakováním obhajoby uplatněné již (a to většinou opakovaně) v předchozích fázích trestního řízení. Přestože je jeho ústavní stížnost rozsáhlá, vesměs v ní přehlíží, že soudy na tyto jeho námitky obsáhle reagovaly a tyto jejich závěry v ústavní stížnosti nereflektuje. Tím však staví Ústavní soud do pozice toliko další přezkumné instance, která by si zřejmě dle jeho názoru měla učinit vlastní nezávislý názor na provedené důkazy. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není tak ani soudem, který by byl povolán podle čl. 90 Ústavy rozhodovat o vině a trestu. Jeho úkolem je posoudit, zda obecné soudy při posuzování věci nevykročily z mezí daných jim ústavním pořádkem, zejména pak, zda žádné důkazy neopomenuly, nepoužily důkazy nezákonné či nezákonně získané, a zda jejich hodnocení neobsahuje extrémní rozpor či není v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.

28. Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti hodnocení klíčového důkazu svědeckou výpovědí, kterou poškozená učinila v přípravném řízení dne 17. 5. 2013, a to z hlediska jeho zákonnosti i věrohodnosti. Stěžovatel má za to, že daný důkaz nelze vůbec použít, protože byl pořízen v rozporu s procesními předpisy, v prvé řadě proto, že poškozená byla před tímto výslechem ovlivněna a nedostalo se jí řádného poučení ve smyslu § 100 a 101 tr. ř., výhrady stěžovatel má k osobě vyšetřovatelky, která tento výslech vedla, i ke způsobu, jak to činila. Touto námitkou se zabývaly jak soud okresní, tak především (resp. velmi podrobně) soud krajský (str. 10 až 12), a oba se s ní náležitě vypořádaly.

29. Stěžovatel dále argumentuje § 102 odst. 2 tr. ř., z něhož však pro posuzovanou věc plyne to, že soud nemá za povinnost poškozenou znovu vyslýchat vždy, v takovém případě "postačí" provést důkaz přečtením protokolu o výslechu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu, který byl při něm pořízen. Okresní soud však provedení opětovného výslechu poškozené u hlavního líčení shledal ve smyslu ustanovení § 102 odst. 2 věty první tr. ř. možným, resp. nezbytným, což řádně odůvodnil zásadními rozpory mezi jednotlivými důkazy, které bylo třeba objasnit. A tvrdí-li stěžovatel, že tento důkaz nebylo možné použít, neboť nebyly splněny podmínky přečtení protokolu o výslechu svědka podle § 211 odst. 3 tr. ř., nelze se s ním ztotožnit, neboť poškozená se ve své výpovědi u hlavního líčení zcela odchýlila od své předchozí výpovědi, přičemž příčinou mohl být též (přímý či nepřímý) psychický tlak stěžovatele či dalších rodinných příslušníků. Nic tak nebránilo tuto výpověď poškozené přečíst, resp. příslušný audiovizuální záznam u hlavního líčení přehrát (a takto daný důkaz provést). Namítl-li stěžovatel, že poškozená nedala ke zvukovému a obrazového záznamu souhlas, pak o jeho pořízení rozhodují orgány činné v trestním řízení (§ 55a odst. 1 tr. ř.), přičemž udělení souhlasu uvedené svědkyně nebylo třeba. Uvedený důkaz tak byl proveden v souladu se zákonem a nemůže tedy jít o exces vyžadující zásah Ústavního soudu. Kromě toho bylo jeho provedení (a důkladné vyhodnocení; viz níže) nutné, neboť ostatní důkazy nedávaly samy o sobě dostatečně jasný obraz skutkového děje.

30. Otázkou, zda v souvislosti s výslechem poškozené v přípravném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu tím, že jeho obhájce neměl vytvořeny podmínky pro řádný výkon obhajoby, se zabýval (jako poslední v řadě, již předtím i okresní soud - viz str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku) Nejvyšší soud (str. 6-7), přičemž jeho závěry (ve kterých se ztotožnil se závěry okresního soudu a krajského soudu v tomto bodě) nelze považovat za nepřiměřené, jež by nemohly z hlediska ústavnosti obstát. Podobnou situací se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1386/17. V jeho odůvodnění vymezil v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva hlavní podmínky a meze užití svědecké výpovědi nezletilé oběti tak, aby na jedné straně byla maximálně šetřena práva obhajoby a na straně druhé došlo k naplnění ústavního imperativu ochrany dětí. Závěry uvedeného rozhodnutí byly dle Ústavního soudu dodrženy i v projednávané věci, jak je řádně popsal zejména krajský soud (str. 10 a 11). A jestliže stěžovatel argumentuje tak, že by poškozená, pokud by se jí dostalo právní pomoci, vypovídala jinak, jde o ničím nepodloženou spekulaci, kdy o opaku svědčí jak okolnosti, za jakých předmětná výpověď byla učiněna, tak i její samotný obsah.

31. Dále stěžovatel namítá, že nebyla řádně posouzena (prověřena) věrohodnost výpovědi poškozené ze dne 17. 5. 2013, i věrohodnost této svědkyně samotné. Ovšem i vzhledem k tomu, že šlo v daném trestním řízení o klíčový důkaz, představovaly právě tyto otázky těžiště dokazování, které bylo v dané věci provedeno. Ve své podstatě jde o vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak byl tento důkaz i důkazy další zhodnoceny okresním soudem. Ústavní soud ale ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na to, že hodnocení důkazů je věcí obecné justice a že není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", i kdyby se s ním snad sám neztotožňoval. Ústavněprávní přezkum se omezuje na to, zda obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zda své závěry srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, resp. zda se ve svém hodnocení nedopustily takového pochybení (obvykle ve formě zjevného věcného omylu nebo evidentní logické chyby), které by zakládalo tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými (a potažmo) právními závěry a provedenými důkazy.

32. Z napadeného rozsudku okresního soudu plyne, že okresní soud se velmi pečlivě (a obsáhle) výpovědí poškozené ze dne 17. 5. 2013 zabýval, a to jak samostatně, tak zejména ve spojení s dalšími provedenými důkazy (trestní stíhání nebylo založeno výlučně jen na výpovědi poškozené), z nichž některé stěžovatel v ústavní stížnosti zcela pomíjí. Soud řádně vysvětlil, z jakého důvodu musí považovat původní výpověď za pravdivou, a naopak z jakých důvodů jsou jiné skutkové konstrukce, nekonzistentně předkládané obhajobou, logicky neudržitelné. Nutno dodat, že tomuto hodnocení předcházelo poměrně obsáhlé dokazování, přičemž okresní soud vedl výslechy svědků i soudních znalců pečlivě, důkladně a profesionálně kriticky, tj. tak, aby příslušné výpovědi byly k relevantním otázkám velmi detailní a aby byly objasněny případné nejasnosti a nesrovnalosti, ať již plynou z nich samotných, nebo z ostatních důkazů, jež do té doby byly provedeny.

33. Stěžovatel sice tomuto soudu mj. vytkl i to, na jaké skutečnosti se zaměřil (tedy na ty, které se týkaly mailové zprávy poškozené adresované její kamarádce) s tím, že v tom nevidí ani náznak hledání pravdy. Ovšem této stěžovatelově námitce přisvědčit nelze, jednak proto, že se okresní soud zaměřil na celou řadu dalších relevantních okolností, jednak i tato otázka byla podstatná z hlediska posouzení pravdivosti výpovědi poškozené u hlavního líčení dne 11. 6. 2014. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se tento soud nezabýval případným motivem, důvody či okolnostmi, které vedly poškozenou k podání její svědecké výpovědi v přípravném řízení dne 17. 5. 2013, naopak v daném trestním řízení šlo o zcela zásadní otázku, a to i vzhledem k tomu, s jakými skutkovými verzemi obhajoba před soud předstoupila.

34. Postup okresního soudu z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. byl přezkoumán ze strany soudu krajského, jenž způsob hodnocení důkazů shledal logickým a vnitřně konzistentním, přičemž se vypořádal s námitkami, jež stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení. Nadto stěžovatel námitku tzv. extrémního rozporu uplatnil i v dovolání a Nejvyšší soud se jí v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na požadavek plynoucí z judikatury Ústavního soudu) zabýval, stěžovateli však nepřisvědčil, přičemž poukázal na to, že stěžovatel nespecifikoval, v čem tento rozpor má konkrétně spočívat. Současně z napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud se plně se skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil (viz str. 12 - "[z]ávěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu").

35. Z uvedeného plyne, že zhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů bylo z hlediska jeho ústavnosti přezkoumáno již Nejvyšším soudem, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu (viz k tomu zejména stanovisko ze dne 4. 3. 2014 sp. zn.

Pl. ÚS-st. 38/14), přičemž Ústavní soud nemá, co by mu mohl vytknout, kdy ani z ústavní stížnosti není patrno, v čem by tzv. extrémní rozpor měl konkrétně spočívat. Stěžovatel se totiž v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud skupinu důkazů, které dle obecných soudů stěžovatele ze spáchání daného trestného činu usvědčují, a mezi nimiž klíčovou roli hraje výpověď poškozené z přípravného řízení, zhodnotil jinak než okresní soud, a to s ohledem na další provedené a okresním soudem zhodnocené důkazy, které v ústavní stížnosti označuje a které dle jeho názoru prokazují, že tato výpověď nebyla pravdivá, resp. které mají podporovat jeho skutkovou verzi. Samotné rozdělení důkazů okresním soudem na důkazy podle data výslechu poškozené v přípravném řízení (dne 17. 5. 2013), tedy před ním a po něm, jak je provedl okresní soud, sice nemá oporu v trestním řádu (§ 89), avšak na samotné hodnocení ústavnosti provedeného dokazování (viz např. nález ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08) to nemá dopad, když reaguje jen na způsob změn v tvrzeních členů rodiny stěžovatele a poškozené, a odůvodňuje, proč je hodnotí podle uvedené časové osy.

36. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl rovněž námitku tzv. opomenutých důkazů, ovšem toto namítal již v dovolání a Nejvyšší soud ve svém usnesení přiléhavě vysvětlil, za jakých okolností je tzv. důkazní řízení touto vadou zatíženo, načež zkoumal, zda tomu tak bylo v souzené věci, a dospěl k závěru, že nikoliv. Ani v tomto bodě Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, a to i s respektem ke garantovanému zachování povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství [viz § 7 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů] při hodnocení zmínek o setkání s knězem (s. 5, 7, 21, 22, 23, 27, 29 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

37. Směřuje-li ústavní stížnost i proti výroku rozsudku okresního soudu o výši trestu, Ústavnímu soudu otázku "přiměřenosti" trestu nepřísluší posuzovat (jde-li o ochranu společnosti před pácháním trestné činnosti - srov. nález ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. IV. ÚS 483/97), jeho úkolem je přezkoumat, zda ve svých úvahách o druhu a výměře trestu vycházely ze zákonem stanovených kritérií, interpretovaných a aplikovaných ústavně konformním způsobem. A ani v tomto bodě žádné pochybení nezjistil. Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovolával tzv. nejlepšího zájmu dítěte, ovšem jak konkrétně měl být tento zájem při rozhodování o (délce) trestu zohledněn, není z ústavní stížnosti zřejmé. Z výsledku celého řízení nevyplývá nedostatek respektu k právům a životu nezletilé poškozené, jako tomu bylo kupříkladu ve věci nálezu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17, kde přísné potrestání pachatele nedbalostního trestného činu (čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody) těžce dopadl na poškozeného potomka pachatele. Stěžovateli byl uložen relativně mírný trest, který mu nijak v současnosti neznemožňuje pečovat o nejlepší zájmy jeho dětí.

38. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval doplněním dovolání ze dne 7. 9. 2015, které on sám vypracoval. Nehledě na to, že postup, který stěžovatel spolu se svým obhájcem zvolili, jde zjevně proti smyslu a účelu obligatorního právního zastoupení v dovolacím řízení (což ještě umocňuje obsah daného doplnění dovolání, pro nějž platí obdobně to, co bylo k obsahu ústavní stížnosti výše uvedeno), z ústavní stížnosti neplyne, jakou konkrétní námitkou, která nebyla vznesena již v dovolání vypracovaném obhájcem, se Nejvyšší soud ke stěžovatelově újmě nezabýval, a ani jinak nelze vyvodit, že by uvedeným postupem mohl být stěžovatel dotčen, když z hlediska obsahu (i rozsahu čítajícím cca 90 stran) je toto doplnění prakticky shodné s ústavní stížností.

V.

Závěr

39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost ve vztahu k usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 2. 8. 2013 č. j ZT 134/2013-48 byla podána opožděně (viz sub 19). Proto ji v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

40. Jde-li o tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, Ústavní soud neshledal ze své pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), že napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod, jak to bylo předestřeno stěžovatelem. Proto byla v této části ústavní stížnosti odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

41. Byla-li ústavní stížnost (jako nezpůsobilá meritorního projednání) odmítnuta, nezbylo Ústavnímu soudu, než odmítnout i návrh na zrušení shora označených zákonných ustanovení, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru