Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1002/13 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1002.13.1
Datum podání21.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1002/13 ze dne 7. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) JUDr. Jarmily Svitáčkové a B) Ing. Jiřího Svitáčka, oba právně zastoupeni Mgr. Bohumilou Goold, advokátkou, AK se sídlem Poštovská 8d, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 44 Co 419/2011-191, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 44 Co 419/2011-191, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 44 Co 419/2011-191 bylo odmítnuto odvolání žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. srpna 2011 č. j. 14 C 445/2009-156 (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem II).

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba v dané věci byla u soudu podána dne 8. října 2009, tedy po účinnosti novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a touto žalobou bylo sice uplatněno zaplacení celkové částky 11.096,- Kč, avšak ze skutkových tvrzení v žalobě se podává, že tato celková částka se skládá ze tří nároků se samostatným skutkovým základem: 1. nárok na zaplacení částky 6.720,- Kč jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaným vzniklo užíváním části pozemku žalobce parc. č. X/136 v k. ú. a obci Modřice, označené geometrickým plánem jako parc. č. X/183 o výměře 8 m2, 2. nárok na zaplacení částky 1.520,- Kč jako bezdůvodné obohacení, jež žalovaným vzniklo užíváním části pozemku žalobce parc. č. X/136 v k. ú. a obci M., označené geometrickým plánem jako parc. č. X/180 o výměře 4m2, 3. nárok na zaplacení částky 2.856,- Kč vynaložené žalobcem na vyhotovení zaměření skutečného stavu plotu žalovaných pro rozhodnutí o odstranění stavby. Jedná se tedy o tři rozdílné nároky se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba přípustnost odvolání posoudit samostatně. Protože ani jeden z výše uvedených nároků nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, stanovenou v ust. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odvolací soud dovodil, že proti rozsudku soudu prvního stupně není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích na peněžité plnění, z nichž ani jedno nepřevyšuje částku 10.000,- Kč. Ačkoli napadený rozsudek obsahuje poučení, že je proti němu odvolání přípustné, toto nesprávné poučení soudu samo o sobě právo k uplatnění opravného prostředku nezakládá a pokud přesto bylo odvolání ze strany žalovaných podáno, muselo být odvolacím soudem dle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž odvolání přípustné ze zákona není.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že nebral v úvahu odvolání žalovaných a obsah spisu soudu prvního stupně, ze kterého vyplývají oprávněné námitky žalovaných o tom, že žalobkyně vymáhá od žalovaných částku 11 069,- Kč s přísl. za část pozemku, ke kterému jí k datu podání žaloby nesvědčilo (a dodnes nesvědčí) vlastnické právo. Krajský soud v Brně se tedy ani nepokusil pochybení soudu prvního stupně napravit a zabývat se touto předběžnou otázkou tak, jak v průběhu celého řízení u soudu prvního stupně žalovaní požadovali. Krajský soud v Brně se, dle názoru stěžovatelů, se spisem soudu prvního stupně příliš neseznámil a rozhodl napadeným usnesením, přičemž vycházel pouze z výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že bez nařízeného jednání odvolání žalovaných odmítl, bez možnosti odvolání či dovolání.

Stěžovatelé uvádějí, že jim nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. K tomu uvádějí, že ani příslušné komentáře k § 202 odst. 2 o. s. ř. se nepřiklánějí k odůvodnění usnesení, kde se uvádí, že proti rozsudku prvního stupně není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích na peněžité plnění. Dle názoru stěžovatelů je předmětná žalovaná částka v celkové výši 11 096,- Kč, byť skládající se ze tří částek (2x bezdůvodné obohacení, 1x vyhotovení zaměření). Dále jsou stěžovatelé toho názoru, že jim nebyla dána procesní příležitost obhájit hlavní důvod odvolání, a tím je zpochybnění aktivní legitimace žalobce, neboť, jak je již uvedeno, soud prvního stupně se tímto zpochybněním nezabýval.

III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

V ústavní stížnosti stěžovateli namítaný vadný postup odvolacího soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, které stěžovatelé zde napadají ústavní stížností.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Jan Musil v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru