Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 100/03Usnesení ÚS ze dne 04.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
rodiče
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.100.03
Datum podání27.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 32, čl. 36 odst.1

94/1963 Sb., § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 100/03 ze dne 4. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 100/03

Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.M., zastoupeného Mgr. S. T., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 14 Co 346/02, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. července 2002, sp. zn. 25 Nc 401/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 (14 Co 346/02-232), jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. července 2002

(25 Nc 401/2001-191), neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným rozsudkem obvodního soudu bylo ve věci péče o nezl. M. M. a nezl. M. M. rozhodnuto tak, že jmenované děti se pro dobu před i po rozvodu manželství stěžovatele a L. M. svěřují do výchovy matky (tj. jmenované) a otec (stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezl. M. částkou 3.000,- Kč a nezl. M. částkou 2.000,- Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 1. 7. 2002 do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Nedoplatek na výživném vzniklý stěžovateli za období od 1. 7. 2001 do 31. 7. 2002 v celkové částce 25.000,- Kč je stěžovatel povinen uhradit v měsíčních splátkách po 2.000,- Kč. Dále soud upravil styk stěžovatele s dětmi tak, že po dobu prvních 3 měsíců od vyhlášení rozsudku se s nimi může stýkat každou sobotu, po uplynutí 3 měsíců každý sudý víkend, o letních prázdninách, vánočních a velikonočních svátcích. V odůvodnění rozsudku obvodní soud podrobně uvedl, z jakých skutečností a důkazů vycházel, a poté co je vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, dospěl k následujícím závěrům. Matka se o obě děti osobně starala, přičemž otec zabezpečoval rodinu spíše finančně, v její péči nebyly zjištěny žádné nedostatky, nezl. M. je na matku fixován, rovněž nezl. M.na k ní má bližší citový vztah než k otci. U prarodičů, zejména u paní Veckové, pak nebyly, jak vyplývá ze znaleckého posudku, zjištěny takové nedostatky, které by znemožňovaly dětem pobývat v dosavadním prostředí u matky. I když jsou bytové podmínky u otce lepší, jsou poměry, ve kterých děti vyrůstají, jak vyplývá ze zprávy o prošetření poměrů, dostačující. V dané věci soud tedy, jak uvedl, upřednostnil stránku citovou před stránkou hmotného zabezpečení. Současně konstatoval, že schopnost rodičů dohodnout se na výchově dětí není žádná, neboť nejsou schopni spolu komunikovat a dochází mezi nimi k neustálým konfliktům. Pokud jde o výživné, soud vzal v úvahu, že matka od února 2002 nastoupila do zaměstnání po mateřské dovolené, její čistá mzda činí

7.900,- Kč, předtím jediným jejím příjmem byl rodičovský příspěvek v částce 2.409,- Kč, resp. 2.552,- Kč měsíčně. Nezl. M. na navštěvuje II. stupeň ZŠ, v září 2002 měla nastoupit do třetí třídy, věnuje se angličtině, navštěvuje keramický kroužek, nezl. M. půjde do mateřské školky, děti netrpí zdravotními problémy. Stěžovatel dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu kolem 30.000,- Kč. Dle soudu shora uvedené výživné odpovídá výdělkům otce i potřebám dětí. Výživné pak bylo stanoveno od 1. 7. 2001, neboť od července uvedeného roku rodiče nevedou společnou domácnost. Dle soudu z nesporného vyjádření rodičů vyplynulo, že stěžovatel od července 2001 do června 2002 zaplatil na výživném celkem 40.000,- Kč (po 5.000,- Kč za měsíc červen a srpen 2001, po 3.000,- Kč za měsíc

září 2001 až červen 2002), takže stěžovateli vznikl na výživném dluh, jak byl vyčíslen shora. K úpravě styku mezi nezletilými dětmi a stěžovatelem soud uvedl, že rodiče nejsou schopni se mimosoudně dohodnout na jeho způsobu a rozsahu, matka požaduje, aby styky probíhaly pouze v omezené míře, z počátku za její přítomnosti, otec naopak žádá o svěření obou dětí do své péče, pro což ale nebyly shledány předpoklady, na druhé straně však nebyly zjištěny ani skutečnosti, které by bránily v jeho styku s dětmi. Dle soudu je třeba, aby si děti vytvářely vztahy k oběma rodičům, i když s ohledem na konflikty mezi rodiči je třeba, aby se tento styk rozvíjel postupně, jak vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku. Při stanovení rozsahu styku vzal soud do úvahy delší odloučení dětí od otce, fixaci na dosavadní prostředí u matky a rovněž okolnost, že děti byly přítomny konfliktům rodičů. Soud dále vyslovil názor, že otec bude mít po uplynutí "přechodného období" možnost pravidelně se podílet na výchově dětí během celého kalendářního roku, a apeloval na oba rodiče, aby v zájmu dětí spolupracovali a nekladli si překážky, zvláště matku upozornil, že pokud bude bezdůvodně odpírat otci styk s dětmi, může to být důvod pro výkon rozhodnutí, případně pro postup dle § 27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně ve výroku

o výchově a výroku o běžném výživném za dobu před a po rozvodu manželství, jakož i ve výroku o styku otce s nezletilými dětmi potvrdil; výrok o dlužném výživném změnil tak, že toto činí od 1. 7. 2001 do 30. 11. 2002 pro nezl. M. 17.000,- Kč a nezl. M.

16.000,- Kč a stěžovatel je povinen je splácet po 1.000,- Kč na každé z dětí s běžným výživným počínaje dnem 1. 2. 2003. Své rozhodnutí odvolací soud po doplnění dokazování zdůvodnil tak, že svěření obou dětí do výchovy matky bylo jedinou schůdnou možností.

I když otec tvrdil, že je schopen dětem vytvořit lepší materiální podmínky a přizpůsobit svou pracovní dobu, aby je mohl vychovávat, byla to matka, kdo o děti osobně pečoval, a stěžovateli v minulosti nic nebránilo se více podílet na jejich výchově. Jeho vztah k dětem se projevil tím, že je téměř 4 měsíce nenavštívil, ani se o ně nezajímal. Tvrzení, že se o děti bude osobně starat, odvolací soud považoval za účelové, vzhledem ke značnému pracovnímu vytížení. Jestliže stěžovatel má silný citový vztah k dětem, může svá rodičovská práva realizovat formou styku, který soud prvého stupně měl stanovit v nestandardně širokém rozsahu. Odvolací soud odmítl námitku, že děti jsou ovlivňovány babičkou ze strany matky, neboť tato již žije na jiné adrese a v průběhu řízení styku nebránila. K otázce výživného soud konstatoval, že jeho výše odpovídá zákonným kritériím ve smyslu § 85 odst. 1 a § 96 odst. 1 zákona o rodině, stanovené výživné není nadměrně vysoké, navíc se stěžovatel sám nabízel, že by byl schopen děti lépe materiálně zabezpečit. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, týkající se porušení Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č.

104/1991 Sb.), kdy poukázal na to, že hlavním hlediskem je zájem dítěte, a toto bylo ze strany soudu prvého stupně hájeno. Odstěhování matky ze společné domácnosti nelze hodnotit jako svévoli matky, která brání otci ve výchově, ale opatření, která směřovala k zabránění stresování dětí v bytě, kde rodiče nebyli schopni se dohodnout na žádné otázce denního života. Pokud jde o výši dlužného výživného, ke dni vyhlášení rozsudku byla tato již jiná vzhledem k běhu času, než jak ji zastihl soud prvého stupně. Dle odvolacího soudu proti výši dlužného výživného, zjištěného obvodním soudem, nebyly shledány žádné námitky, přičemž stěžovatel prokazatelně po vyhlášení rozhodnutí z titulu dlužného výživného nic nezaplatil. Odvolací soud následně uvedl, jakým způsobem k částce dlužného výživného dospěl.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť soudy obou stupňů při rozhodování vůbec nezohlednily jim známou skutečnost (jež má vyplývat ze zpráv sociálních pracovnic jak z místa původního, tak nového bydliště matky), že matka mu neumožňuje telefonický či písemný, natož osobní styk s dětmi. Dále stěžovatel namítá, že po celou dobu soudního řízení před obvodním soudem matka neuvedla, že by jím dosud placené výživné bylo nedostatečné, učinila tak až v den vyhlášení rozsudku, kdy soud, aniž by zkoumal oprávněnost jejího požadavku, její návrh akceptoval. K postupu odvolacího soud stěžovatel uvádí, že tento soud vůbec nehodnotil otázku rodičovství, pokud jde o svévolné odloučení dětí od stěžovatele matkou v červnu 2001, z pohledu ústavních práv a práv zaručených mezinárodními úmluvami. Přitom od uvedeného data do 17. 7. 2002 bylo porušováno shora citované právo stěžovatele, a to za nečinnosti a přihlížení obecných soudů.

Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudní proces nebyl spravedlivý, když jeho zásadní námitky, týkající se odpírání styku matkou po dobu více než 1 roku, způsobu znaleckého zkoumání (spojené s návrhem na provedení revizního znaleckého posudku), zhodnocení výdajů matky a nezhodnocení výdajů stěžovatele, jakož i porušování principu rovnosti práv rodičů, zůstaly bez řádného zdůvodnění zamítnuty nebo opomenuty. Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na to, že obecné soudy nezohlednily stav ohledně předávání dětí matkou, kdy stěžovatel podal celky tři návrhy na výkon rozhodnutí (dne 24. 7., 29. 7. a 6. 8. 2002), kterými se domáhal svých práv vyplývajících z rozhodnutí

o předběžném opatření, avšak soudy na to nijak do data podání ústavní stížnosti nereagovaly. O těchto skutečnostech byl informován i odvolací soud, avšak právní závěry soudu prvého stupně nerevidoval. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při stanovení dlužného výživného nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům (stvrzenkám o úhradách), dle kterých údajně zaplatil od července 2001 do června 2002 vyšší částku na výživném (celkem 70.000,- Kč), než jak měla tvrdit (zřejmě) matka (40.000,- Kč). V důsledku uvedených vad dle stěžovatele nebyl naplněn požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí.

Stěžovatel konečně namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny s tím, že obecné soudy nerespektovaly rovnost obou rodičů, kdy ve všech otázkách týkajících se jejich práv či povinností dávaly přednost matce. Stěžovatel k tomu uvádí, že v době, kdy dosud nebylo rozhodnuto o tom, komu budou děti svěřeny do péče, nemohl svá rodičovská práva kvůli postoji matky vykonávat. Soudy se však "nepozastavily" na tím, za jakých okolností byly získány rozhodující důkazy, zejména znalecký posudek, u kterého stěžovatel poukazuje na to, že pokud děti žily více jak rok bez stěžovatele, je pak samozřejmé, že budou fixovány na matku. Přestože vznesl námitky ohledně jednostrannosti a plochosti znaleckého šetření a jeho písemného výstupu, soud prvého stupně se jimi nezabýval a rovnou je zamítl, odvolací soud je zcela vynechal. Stěžovatel upozorňuje na to, že soudy se ani nezabývaly tím, zda není vhodnějším rodičem, resp. nedaly stěžovateli možnost tuto skutečnost prokázat a automaticky zvýhodnily matku v souladu s "kultem mateřství". Jedná se tak o jeho diskriminaci z hlediska biologického, a tedy i jako účastníka řízení. Dle názoru stěžovatele v napadené věci nastal extrémní rozpor mezi právními závěry soudu a vykonanými důkazy, kdy skutkový stav nebyl objektivně zjištěn, rozhodování bylo založeno na důkazech a způsobech, které z ústavněprávního hlediska nemohou obstát. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti spolu s příslušným soudním spisem vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9. Ve svém stanovisku oba soudy důvodnost ústavní stížnosti zcela odmítly.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Hlavním těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy svěřily děti stěžovatele do péče matky a nikoliv jemu, přičemž jejich rozhodnutí má být do značné míry zatíženo procesními vadami, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a vypořádání se s námitkami stěžovatele. Stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti, si je vědom toho, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů; do této rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Z postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nutně plyne, že není oprávněn zasahovat ani do posuzování konkrétních skutečností obecnými soudy při řešení otázky, do péče kterého z rodičů má být nezletilé dítě svěřeno, a ostatně není ani v jeho možnostech, jak již v minulosti konstatoval, vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jednání obecných soudů nesignalizuje porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn.

II. ÚS 167/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno).

Takovouto skutečnost však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil. Argumentace stěžovatele je založena především na čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, zaručujícím mu jako otci právo na péči o dítě a jeho výchovu, a nezbytnosti toto jeho právo respektovat. Je však třeba zdůraznit, že rodičovská práva na výchovu dětí nelze chápat izolovaně od práv dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl respektován a upřednostněn především zájem dítěte. Jak vyplývá z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zájem dítěte musí být dominantním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 335/02, a ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 559/02, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou zájmu nezletilých dětí podrobně zabývaly, provedly rozsáhlé dokazování a při své rozhodovací činnosti vycházely zejména ze znaleckého posudku soudních znalců z oboru psychiatrie a psychologie, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že v zájmu nezletilých dětí je, aby byly svěřeny do výchovy matky, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, které by výsledky znaleckého zkoumání zpochybňovaly. Na závěrech obecných soudů nic nemůže změnit argumentace stěžovatele, že mu matka odpírá styk s dětmi. Ten je, jak vyplývá ze soudního spisu, provázen v zásadě jen konflikty mezi oběma rodiči, jež vyvolává rovněž stěžovatel, a tak nelze za nesprávný považovat závěr obecných soudů, že bylo třeba v prvé řadě upravit právní poměry rodičů a dětí tak, aby došlo ke zklidnění nastalé, vůči dětem stresující a v důsledku přístupu obou rodičů těžko řešitelné situace. Stejně tak nelze vytýkat obecným soudům, že dostatečně (resp. tak, jak si představuje stěžovatel) nezohlednily skutečnost, že matka způsobila svým odchodem ze společné domácnosti nemožnost realizovat jeho rodičovská práva, neboť v prvé řadě bylo třeba vzít v úvahu zájmy nezletilých dětí (viz výše), přičemž zjevnou příčinou daného kroku byla skutečnost, že v rodině panovaly zcela nepřijatelné poměry, které nezajišťovaly zdravý vývoj jejich dětí. Nyní je na obecných soudech, aby v případě, že matka dětí nebude respektovat stěžovatelem napadená soudní rozhodnutí, v rámci jejich výkonu odpovídajícím způsobem, tj. především včas a důsledně zasáhly, což se zřejmě i děje, neboť matce byla usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 5. 2003, čj. P 13/2003-175, uložena peněžitá pokuta, nicméně řešení těchto

otázek - vzhledem k návrhu obsaženému v ústavní stížnosti - již není předmětem tohoto řízení. K tomu je třeba dodat, že v současné době probíhá u uvedeného soudu řízení o návrhu otce na změnu výchovy nezletilých dětí (§ 27 odst. 2, § 28 zákona o rodině), ve kterém jistě příslušný argument odmítání styku otce s dětmi ze strany matky uplatnil.

Pokud stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy dostatečně nezjistily a nezhodnotily majetkové poměry (konkr. výdaje) stěžovatele, načež mu stanovily vyživovací povinnost k nezletilým dětem v nepřiměřené výši, má Ústavní soud za to, že obecné soudy měly dostatek podkladů pro stanovení správné výše výživného (a to i pokud jde o výdaje otce; viz protokol o jednání ze dne 18. 7. 2001), přičemž z ničeho nelze dovodit, že by nerespektovaly ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Aniž by Ústavní soud měl v úmyslu zasahovat do rozhodování soudů obecných, stanovené výživné se nejeví ve vztahu ke stěžovateli nijak nepřiměřené. Ústavní soud je rovněž nucen zcela odmítnout jako neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně stanovily výši dlužného výživného, neboť z obsahu protokolu o jednání ze dne 17. 7. 2002 vyplývá, že oba rodiče shodně prohlásili, že stěžovatel přispíval na potřeby nezletilých dětí celkovou částkou 40.000,- Kč (i když daná část protokolu obsahuje chybu v psaní, danou skutečnost lze zcela jednoznačně dovodit), přičemž obvodnímu soudu nebránily žádné okolnosti, proč nevzít toto tvrzení za své skutkové zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Proto Ústavní soud pokládá námitku nesprávnosti závěrů soudu prvního stupně, vznesenou u soudu odvolacího, za bezpředmětnou.

Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, své závěry řádně zdůvodnily, kdy z odůvodnění napadených rozhodnutí buď vyplývá, nebo alespoň

z nich lze dovodit, proč návrhy a námitky stěžovatele nelze pokládat za důvodné. Ústavní soud je současně nucen odmítnout názor stěžovatele, že by mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé existoval rozpor, jenž by mohl být označen dokonce za extrémní, mající za následek porušení ústavnosti.

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno (eventuální) porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatele bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti pak bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43

odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. září 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru