Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 999/18 #2Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost roz... více
Věcný rejstříktrestná činnost
trest/výkon
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.999.18.2
Datum podání18.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 330

40/2009 Sb., § 86 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 999/18 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. R., právně zastoupené Mgr. Lucií Červenkovou, advokátkou se sídlem Výhledová 548, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 sp. zn. 44 To 59/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 1. 2018 č. j. 39 T 32/2014-137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jenž byl následně rozšířen o řadu doplnění ústavní stížnosti ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčena, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 8, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Usnesením ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 999/18 Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. Jejich vykonatelnost byla tudíž odložena do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

3. Obsah napadených rozhodnutí a vývoj případu je účastníkům dobře znám, pročež není nezbytné znova je podrobně popisovat. Pro účely posouzení ústavní stížnosti postačí stručně shrnout, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se měla dopustit tím, že si na úkor poškozené společnosti HC Sparta Praha, a. s., přisvojila peněžitou částku ve výši 139 351 Kč. Trestním příkazem č. j. 39 T 32/2014-62 ze dne 26. 2. 2014 byla uznána vinnou a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl nad stěžovatelkou vysloven dohled a byla jí uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Dle zpráv Probační a mediační služby Praha (dále jen "probační služba") o průběhu dohledu se stěžovatelka ve většině případů bez omluvy nedostavila na konzultace, s probační úřednicí spolupracovala nepravidelné a se snižující se frekvencí a za tříletou zkušební dobu uhradila poškozené toliko částku 6 750 Kč. V závěrečné zprávě o průběhu dohledu nad stěžovatelkou ze dne 17. 5. 2017 č. j. PMS-11PM 1528/2014-100-59 dala obvodnímu soudu ke zvážení rozhodnout o prodloužení zkušební doby, aby mohla být stěžovatelka i nadále vedena k náhradě škody. Obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 39 T 302/2014-119 o prodloužení zkušení doby o dva roky. Dle zpráv probační služby se přístup stěžovatelky v prodloužené zkušební nijak zásadně nezměnil, nadále porušovala probační plán dohledu a do prosince 2017 uhradila pouze dvě z dohodnutých splátek, pročež v rozhodné době poškozené stále dlužila částku 122 601 Kč.

4. Obvodní soud v reakci na to nařídil veřejné zasedání, na němž po výslechu stěžovatelky a provedení dalších důkazů rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelce se nařizuje výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a stěžovatelka se zařazuje pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ve zkušební době nevedla řádný život a odklad výkonu trestu odnětí svobody na ní neměl patřičný výchovný vliv. O stížnosti stěžovatelky rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Dle městského soudu stěžovatelka dostala několik příležitostí prokázat, že žije řádným životem, je s to plnit podmínky dohledu a je ochotná nahradit způsobenou škodu, avšak žádnou z nich nevyužila. Navíc pokud stěžovatelka nárazově začala plnit podmínky dohledu a splácet dlužnou částku, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu se jednalo spíše o účelové jednání než o skutečné polepšení.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti a jejich četných doplněních namítá, že přeměna podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný je v jejím případě nepřiměřeně tvrdá. Poukazuje na to, že pracovala, studovala na vysoké škole, řádně spolupracovala s probační službou, pomáhala rodičům, nepáchala trestnou činnost a obecně žila řádným a spořádaným životem. Má za to, že náhradu škody způsobené trestným činem hradila na hranici svých možností a řádně. Dále ve vztahu k neplnění podmínek dohledu a poměrně útržkovité spolupráci s probační úřednicí stěžovatelka namítá, že "smyslem dohledu není samoúčelný dohled sám o sobě, ale zajistit, aby pachatel trestnou činnost neopakoval a vedl řádný život." Poukazuje v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 151/86 SbNU 527), z něhož plyne, že nelze po odsouzených požadovat, aby bezezbytku dodržovali stanovený program. Nad rámec toho stěžovatelka namítá, že v jejím případě byla porušena zásada humanity a individualizace použitých trestních sankcí a povinnost přihlédnout ke všem okolnostem případu. Tím mělo dojít k porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny a stěžovatelčina práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na obhajobu dle čl. 40 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.

6. V doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka dokládala, že začala žít řádným životem a pravidelně splácet náhradu škody způsobené trestným činem (a to až do jejího úplného splacení). Ústavní soud také informovala o svých četných podáních k obecným soudům a příslušných soudních rozhodnutích. Kromě toho uvádí, že napadená soudní rozhodnutí měla silně negativní vliv na její psychické zdraví.

7. Ústavní soud zaslal obvodnímu a městskému soudu k vyjádření ústavní stížnost stěžovatelky. Obvodní soud, jednající prostřednictvím samosoudkyně Mgr. Jany Miklové, zaslal Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě vyjádření. Úvodem shrnuje dosavadní průběh řízení a okolnosti, za nichž došlo k vydání napadeného usnesení. Současně podotýká, že stěžovatelka byla již v minulosti dvakrát odsouzena za majetkovou trestnou činnost a nyní dotčeného trestného činu zpronevěry se dopustila týden poté, co jí začala plynout zkušební doba z dřívějšího trestního příkazu (trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 98/2013). Navzdory tomu byla znovu odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, a když ve zkušební době neplnila soudem uložené podmínky dohledu, byla jí zkušební doba prodloužena o další dva roky. Stěžovatelka však nezačala plnit podmínky dohledu a vést řádný život ani v prodloužené zkušební době. Stěžovatelka se v původní i prodloužené zkušební době často bez omluvy nedostavovala na konzultace s probační úřednicí - zpravidla plánované dle pracovní vytíženosti stěžovatelky v rozsahu 30 min jednou za 6 až 8 týdnů - a poškozené platila náhradu škody pouze ve velmi omezené míře, zcela nepravidelně a dle vlastního uvážení, ač se její měsíční příjem v rozhodné době pohyboval zpravidla kolem 30 000 až 40 000 Kč. Navíc stěžovatelka se v této době vyhýbala dalším exekucím a bránila exekutorům v postižení jejího příjmu tím, že zatajovala svůj skutečný majetek (přesněji, všechny peníze si nechávala posílat na bankovní účet svého otce) a záměrně pracovala jako administrativní pracovnice v advokátní kanceláři na příkazní smlouvu, tedy nikoli v zaměstnaneckém pracovním poměru. Za této situace se dokonce v roce 2017 přihlásila do programu celoživotního vzdělávání na Univerzitě Palackého v Olomouci, čímž na sebe převzala závazek hradit školné ve výši 36 000 Kč ročně. Akceptovat nelze ani stěžovatelčin argument, že musela finančně podporovat své rodiče, neboť dle provedeného dokazování se tito nacházeli v dobré a stabilní finanční situaci a nebyli odkázáni na finanční pomoc stěžovatelky. Nakonec nelze akceptovat ani její námitku, že plnění podmínek dohledu a splácení dlužné částky jí znemožňoval její zdravotní stav, neboť prokazatelně byla práce neschopna pouze po dobu několika dnů. Obvodní soud proto uzavírá, že stěžovatelka "byla v rozhodné době mladou, zdravou, vzdělanou ženou, která měla stabilní rodinné a pracovní zázemí, na její straně nebyly žádné neobvyklé tíživé okolnosti či situace, (...) do jejího života nezasáhly žádné tragické náhody, na nichž by se nepodílela," a výše zmiňovaným exekucím se "dobře dokázala vyhýbat, resp. vytvořila stav, kdy exekutorům na exekuce hradila splátky dle svého uvážení (...)."

8. Městský soud se do dnešního dne k ústavní stížnosti nevyjádřil.

9. V replice stěžovatelka informovala Ústavní soud o tom, že i nadále studuje na vysoké škole a škodu způsobenou trestným činem poškozené v mezidobí v plném rozsahu uhradila; rovněž znovu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1202/17. Kromě toho stěžovatelka v replice brojí proti jiným soudním rozhodnutím, která byla vydána ve věci jejího návrhu na povolení obnovy řízení. K vyjádření obvodního soudu uvádí, že se nevypořádává s jejími stížnostními námitkami, je v rozporu se smyslem podmíněného uložení trestu odnětí svobody a připisuje jí k tíži skutečnost, že ve zkušební době řádně pracovala a studovala. Navíc podotýká, že význam její neúčasti na konzultacích s probační úřednicí nelze přeceňovat, neboť "konzultace by neměly být cílem, ale prostředkem k dosažení žít řádným životem" (sic). Stěžovatelka má za to, že napadená soudní rozhodnutí jsou nezákonná a nespravedlivá, pročež trvá na jejich zrušení.

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

11. Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. V judikatuře Ústavního soudu je konzistentně zdůrazňováno, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Úvodem je vhodné zdůraznit, že stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá vlastní - mnohdy důkazy vyvrácenou a s realitou nekorespondující - verzi skutkového děje, okolností případu a důvodů, jež vedly obecné soudy k vydání napadených usnesení. Podstatou její ústavní stížnosti je tvrzení, že ve zkušební době vedla řádný a příkladný život a učinila všechno pro to, aby vyhověla podmínkám dohledu a splatila způsobenou škodu, což však obecné soudy svévolně a zcela nepochopitelně přehlédly, čímž porušily její ústavně zaručená práva. Dokonce dle stěžovatelčiných slov by probační úředníci neměli práci, kdyby se všichni podmíněně odsouzeni chovali jako ona. Ústavní soud nicméně musí konstatovat, že tato tvrzení nemají oporu ve spisovém materiálu, nereflektují podrobně zdokumentovaný vývoj případu od roku 2014 až do vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí a jsou přesvědčivým způsobem vyvrácena mj. ve vyjádření obvodního soudu (viz supra bod 7). A proto pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka ani v prodloužené zkušební době nevedla řádný život a odklad výkonu trestu odnětí svobody na ni neměl náležitý výchovný vliv, pročež je nutno nařídit stěžovatelce výkon původně podmíněného trestu odnětí svobody (§ 83 odst. 1 věta první za středníkem trestního zákoníku), nelze jejich rozhodnutí považovat za protiústavní. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou navíc dostatečně konkrétní, vycházející ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny jsou dostatečná a přesvědčivá.

14. K poukazu stěžovatelky na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17 Ústavní soud stručně uvádí, že není přiléhavý. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru pro porušení čl. 39 Listiny na základě toho, že stěžovatel "se ve zkušební době nedopustil ani trestného činu ani přestupku, po výraznou část zkušební doby plnil podmínky stanovené probačním plánem dohledu (...), přičemž hlavním porušením podmínek byla neregistrace do evidence Úřadu práce v období posledních tří měsíců zkušební doby a nedostavení se na konzultace, stěžovatel se však předem omluvil a požádal o náhradní termín. Jednalo se tedy o drobná nedodržení probačního plánu dohledu, která nelze považovat za porušení zásady vedení řádného života" (nález sp. zn. I. ÚS 1202/17, bod 28). Jak však bylo podrobně vylíčeno výše, to není stěžovatelčin případ. Pouze pro připomenutí lze uvést, že její spolupráce s probační službou byla nepravidelná až zřídkavá, stěžovatelka se zpravidla bez omluvy neúčastnila většiny konzultací s probační úřednicí, četnost a kvalita její spolupráce s probační službou měla sestupný charakter, nedodržovala splátkový kalendář, za první tři roky zkušební doby uhradila poškozené náhradu škody pouze ve výši 6 750 Kč aiv době vydání napadeného usnesení obvodního soudu dlužila poškozené přes 100 000 Kč; nad rámec toho lze mít společně s obecnými soudy jisté pochybnosti o korektnosti přístupu stěžovatelky k plnění svých dalších závazků (zejm. exekucí). Je tudíž zřejmé, že se nejednalo pouze o "drobná nedodržení probačního plánu dohledu" ve smyslu shora citovaného nálezu. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že protiústavnost napadených rozhodnutí nemůže být zpětně, resp. dodatečné založena ani tím, že stěžovatelka po podání ústavní stížnosti údajně v plném rozsahu nahradila způsobenou škodu; zásadně totiž, při úvahách pro účely tohoto usnesení, nejde o děje či jednání v mezidobí, ale o skutkový a právní stav v době vydání napadených rozhodnutí.

15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru