Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 997/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivos... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
soudce/podjatost
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.997.15.1
Datum podání03.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

531/1991 Sb., § 131, § 183

99/1963 Sb., § 154, § 15, § 237 odst.3, § 229


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 997/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky QUICK POWER PLANT SE, se sídlem Locatellikade 1 Parnassustrn, 1076AZ Amsterdam (NL), zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 2262/2011-542, za účasti Nevyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena řada ústavních principů, vyplývajících z čl. 3 odst. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl dovolání stěžovatelky, jímž se domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 39 Co 365/2010-484. Uvedeným usnesením městský soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2010, č. j. 20 Nc 2391/2009-387, jímž obvodní soud podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 20 Nc 2391/2009-27, k návrhu stěžovatelky (oprávněné) proti povinné - společnosti TRANSPETROL, a.s. (se sídlem ve Slovenské republice), a to z důvodu neplatnosti exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, kterým měl být exekutorský zápis ze dne 4. 6. 2009, podepsaný domnělými statutárními orgány povinné. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil tím, že shromáždění, svolané na základě usnesení ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Cbr 14/2008-224, jímž Okresní soud Bratislava I. pověřil navrhovatele - společnost TRADEUNION, s. r. o., svoláním mimořádného valného shromáždění odpůrce - společnosti TRANSPETROL, a. s., tedy povinné, za mimořádné valné shromáždění povinné považovat nelze, jelikož Generální prokurátor Slovenské republiky podal dne 23. 4. 2009 mimořádné dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky, v němž navrhl odklad jeho vykonatelnosti. [Podle ustanovení § 243ha odst. 1 o. s. p. (občianský súdny poriadok) totiž platí, že podá-li generální prokurátor mimořádné dovolání a současně s podáním mimořádného dovolání navrhne odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, odkládá se doručením mimořádného dovolání dovolacímu soudu vykonatelnost napadeného rozhodnutí.] V daném případě tak došlo k odkladu vykonatelnosti usnesení, na základě něhož bylo mimořádné valné shromáždění svoláno, a proto dne 29. 4. 2009 mimořádné valné shromáždění povinné proběhnout nemohlo. Nešlo-li o mimořádnou valnou hromadu povinné, nemohly na ní být ani zvoleny orgány společnosti a tedy Mgr. Ing. I. Ilčišina a JUDr. J. Husára, kteří měli na tomto shromáždění být zvoleni předsedou a členem představenstva, tak nelze považovat za členy představenstva povinné, a ti proto nemohli za povinnou platně podepsat výše citovaný exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti. Tento exekutorský zápis tak není platný, neboť jestliže jej za povinnou podepsali výše jmenovaní, kteří žádnou funkci u povinné nezastávali, nebyl podepsán povinnou osobou, a exekutorský zápis tak nesplňuje náležitost předepsanou ustanovením § 79 odst. 1 písm. h) exekučního řádu, a proto bylo na místě exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

3. Stěžovatelka přípustnost svého dovolání proti uvedenému usnesení městského soudu dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž v něm formulovala řadu otázek, jimž přisoudila "zásadní právní význam", který tak činí dovolání přípustným a meritorně přezkoumatelným. Dále pak namítala nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] městským soudem, když nesouhlasila s jeho závěrem o neplatnosti konání mimořádného valného shromáždění povinné (včetně zde přijatých rozhodnutí) a s ním souvisejícím závěrem o nezpůsobilosti předmětného exekutorského zápisu být exekučním titulem z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí, předepsaných v ustanovení § 79 odst. 1 písm. h) exekučního řádu, čímž byl dán důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], pak stěžovatelka spatřovala ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí městský soud vydal, aniž předtím bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené proti předsedovi senátu JUDr. J. Cidlinovi.

4. Nejvyšší soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s dovolacími námitkami stěžovatelky neztotožnil, když nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž dovolání není přípustné ani podle žádného z výše uvedených ustanovení o. s. ř. Ve vztahu ke stěžovatelkou předneseným otázkám "zásadního právního významu" Nejvyšší soud konstatoval, že "na řešení (stěžovatelkou v dovolání přednesených otázek), svou povahou "předběžných" otázek napadené rozhodnutí o zastavení exekuce bezprostředně nespočívá" (str. 4 usnesení). Ve vztahu k dovolací námitce stran nesprávného právního posouzení věci ze strany městského soudu pak Nejvyšší soud velmi podrobně zdůvodnil, proč ani tato námitka přípustnost dovolání (pro zásadní právní význam) nezakládá, neboť výše předestřené závěry městského soudu o neplatnosti konání mimořádného valného shromáždění povinné (včetně zde přijatých rozhodnutí), resp. o nezpůsobilosti předmětného exekutorského zápisu být exekučním titulem, čímž byl dán důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud považoval za věcně správné. Nejvyšší soud při jejich hodnocení vycházel především ze zjištění a závěrů, jež učinil v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3671/2013, vydaném v řízení o návrhu téže povinné na zastavení exekuce nařízené k návrhu jiné oprávněné - společnosti CZ PAP, s. r. o., jímž odmítl dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení exekuce. V tomto usnesení Nejvyšší soud upozornil, že ve věci žalobce Slovenské republiky - Ministerstva hospodářství SR proti žalované společnosti TRANSPETROL, a. s., bylo rozsudkem Okresního soudu Bratislava II ze dne 10. 5. 2012, č. j. 23Cb/130/2009-571, určeno, že "zhromaždenie" uskutečněné dne 29. 4. 2009 v 15,00 hodin v rekreačním středisku Vinné jazero - Hotel Jazero, nebylo zasedáním mimořádné valné hromady společnosti TRANSPETROL, a. s. a že žádné z usnesení na něm přijatých není usnesením mimořádné valné hromady společnosti TRANSPETROL, a. s. I v tomto řízení soud uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení je dán tím, že Mgr. Ing. I. Ilčišin se (i v České republice) neoprávněně vydává za předsedu představenstva a že se snaží dosáhnout vydání exekučních titulů v neprospěch společnosti TRANSPETROL, a. s., pročež je třeba odstranit nejistotu o právním charakteru napadeného "zhromaždenia" a jeho usnesení." Při posouzení závaznosti uvedeného rozsudku soudu Slovenské republiky ve vztahu k exekučnímu řízení probíhajícímu v České republice Nejvyšší soud uzavřel, že "v takovém případě je rozhodující, v jaké rozsahu jsou daná rozhodnutí závazná ve Slovenské republice (srov. rovněž Simon, P. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, str. 2989). Podle rozhodnutí slovenských soudů v souzených věcech nelze dosáhnout nápravy podáním žaloby o neplatnost usnesení valné hromady podle § 131 a § 183 obch. zák., jedinou možnou obranou je tudíž určovací žaloba, "proto tyto soudy přisuzují rozhodnutím, jejichž smyslem bylo odstranit právní nejistotu o charakteru mimořádné valné hromady a jejím usnesením ve vztahu k třetím osobám a zpětně ve vztahu k účastníkům nalézacího řízení (rozsudek Okresního soudu Bratislava II str. 7), závaznost, jakou mají rozhodnutí ve statusových věcech společnosti TRANSPETROL, a.s." Nejvyšší soud proto v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností uzavřel, že "od závěrů dovozených v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3671/2013, řešícím otázky relevantní pro posouzení (ne)oprávněnosti Mgr. Ing. I. Ilčišina a JUDr. J. Husára k jednání za - tutéž - povinnou, nemá dovolací soud důvodů odchýlit se ani v předmětné věci" (str. 5 - 6 usnesení).

5. Za nezpůsobilou k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal ani dovolací námitku stěžovatelky ohledně rozhodování soudce JUDr. J. Cidliny za situace, kdy nemělo být rozhodnuto o námitce jeho podjatosti. "Má-li oprávněná zato, že v řízení před odvolacím soudem rozhodoval vyloučený soudce (JUDr. J. Cidlina), namítá zmatečnostní vadu odvolacího řízení (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.); případná existence takové vady však není způsobilým (samostatným, jak tomu bylo před novelou č. 30/2000 Sb.) dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.), nýbrž (pouze) vadou, k níž soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ však v souzené věci nejde" (str. 6 usnesení).

6. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti neztotožňuje s důvody, na základě kterých Nejvyšší soud, dle stěžovatelky ovšem zcela nesprávně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, odmítl jí podané dovolání. Ve své argumentaci tak především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že vznesené dovolací námitky, v nichž zpochybňovala právní závěry městského soudu ohledně neplatnosti konání mimořádného valného shromáždění povinné (včetně zde přijatých rozhodnutí), resp. o nezpůsobilosti předmětného exekutorského zápisu být exekučním titulem, čímž byl dán důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nemají po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítá, že Nejvyšší soud odmítl jí podané dovolání, aniž by se podrobně vypořádal se všemi skutečnostmi, které dovolací námitky činily právně významnými a důvodnými, čímž v konečném důsledku zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí tímto postupem Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu a spravedlnosti.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka se však svými stížnostními námitkami, jež jsou obsahově velmi podobné s námitkami obsaženými v jí podaném dovolání, v podstatě domáhá "revize" právního závěru Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti jí podaného dovolání, čímž staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

10. Z ústavněprávního pohledu totiž Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud musel přípustnost dovolání posuzovat podle právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je totiž zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž pouze provedl dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

11. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelky vůči způsobu, s jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť Nejvyšší soud s ohledem na dosavadní průběh řízení (včetně řízení před obecnými soudy Slovenské republiky) řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí městského soudu usuzovat, že by jím řešené otázky měly po právní stránce zásadní význam, resp. že by jeho výše předestřené právní závěry, na jejichž základě došlo k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., byly nesprávné.

12. Ústavní soud tak v nyní projednávaném případě neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, ačkoliv stěžovatelka ve svém dovolání předestřela téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku, resp. se jím domáhala zodpovězení řady otázek "předběžného charakteru", k čemuž ovšem zdaleka neslouží.

13. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je spíše zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému, výsledku dosavadního průběhu exekučního řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. Z tohoto hlediska je třeba rovněž nazírat a současně i odmítnout námitky stěžovatelky, v nichž opětovně zpochybňuje procesní postup městského soudu v odvolacím řízení (údajná podjatost předsedy senátu JUDr. J. Cidliny), které jsou nadto uplatnitelné spíše v řízení o žalobě pro zmatečnost (ve smyslu ustanovení § 229 a násl. o. s. ř.), přičemž ani Nejvyšší soud tuto v dovolání namítanou "zmatečnostní vadu odvolacího řízení" neshledal způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

14. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru