Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 994/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí ne... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.994.14.1
Datum podání14.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 994/14 ze dne 10. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Ševčíka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 22 C 157/2012-71, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Stěžovatel spatřuje pochybení Obvodního soudu pro Prahu 2 v tom, že nesprávně (restriktivně) vyložil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup, jakož i samotný pojem nesprávného úředního postupu. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl odchylně od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 72 Co 214/2011-54, kdy v identické věci byl nesprávný úřední postup odvolacím soudem shledán.

3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 157/2012, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 22 C 157/2012-71, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 8 630 Kč s úroky z prodlení z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení, vedeném pod sp. zn. l5 Cm 56/2004. Stěžovatel napadl citovaný rozsudek odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, č. j. 55 Co 64/2014-82, s odkazem na § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.

5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.

6. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a další rozhodnutí, dostupná v databázi http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.

7. Ústavní soud má za to, že stěžovatelova věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 napadené rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a rozvedl, jakými úvahami se řídil, když dospěl k závěru, že absentuje nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a chybí tak předpoklad odpovědnosti státu za škodu. Své závěry opírá o odbornou literaturu (komentář - Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci). Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že by bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole ani netrpí jinými vadami, v nichž by bylo možné spatřovat ústavněprávní dimenzi.

8. Pokud stěžovatel namítá, že závěr Obvodního soudu pro Prahu 2 ohledně absence nesprávného úředního postupu je v rozporu se závěrem, jak hodnotil tutéž procesní situaci Městský soud v Praze, Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.

9. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu totiž není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Důvodem k zásahu Ústavního soudu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. V nyní projednávané věci sice v odůvodnění napadeného usnesení absentuje závěr soudu, kterým by se vyjádřil k námitce stěžovatele, že věc již byla jednou obecnými soudy určitým způsobem posouzena, Obvodní soud pro Prahu 2 však zcela jednoznačně stěžovateli vysvětlil, proč k závěru o nesprávném úředním postupu Městského soudu v Praze nedospěl. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v dané věci, kdy, jak bylo shora uvedeno, shledal Ústavní soud napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněné a nevybočující z mezí ústavnosti.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru