Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 98/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - VSZ Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříktrestná činnost
přípravné řízení
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.98.20.1
Datum podání10.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 98/20 ze dne 24. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 sp. zn. 5 To 72/2019 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 10. 2019 č. j. VZV 44/2017-1483, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na podnikání podle čl. 26 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Usneseními policejního orgánu, Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz, ze dne 14. 8. 2017 č. j. NCOZ-1668-617/TČ-2016-412402 a č. j. NCOZ-1668-618/TČ-2016-412402, byly podle § 79a trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele blíže specifikované ve výrokové části předmětných usnesení (dále jen "nemovitosti"). K zajištění nemovitostí došlo v souvislosti s trestním stíháním J. K. (dále jen "stíhaný") vedeném u výše uvedeného policejního orgánu pod č. j. NCOZ-1668/TČ-2016-412402, přičemž nemovitosti mají představovat výnos z trestné činnosti stíhaného. Policejní orgán nemovitosti zajistil v souvislosti s trestním stíháním s tím, že stíhaný měl v letech 2012 až 2017 vylákat prostřednictvím nastrčených obchodních společností skupiny B pod záminkou tzv. automatizovaného obchodního systému, zejména tzv. "forexových robotů" a "produktů Infinity" od poškozených částku ve výši nejméně 2,24 mld. Kč, o které se obohatil ve výši nejméně 700 mil. Kč, a které pod záminkou půjček, sám, sobě nebo jiným, v rozporu se zákonem, zlegalizoval investicemi do svých vlastních nemovitostí vložených do portfolia majetkově a personálně propojených obchodních společností, které si za tímto účelem založil, jež v žádném ohledu proklamovanému robotickému zhodnocování finančních prostředků spekulacemi s měnovými páry světově obchodovatelných cizích měn atd. nesloužily a ani sloužit nemohly, a které za tím účelem ovládal a ovládá. Tímto způsobem měl stíhaný, respektive jím ovládaná společnost C podle policejního orgánu nabýt rovněž obchodní podíl na stěžovatelce ve výši 100 %. Částečná úhrada kupní ceny za převod obchodního podílu měla být provedena z peněžních prostředků pocházejících právě z klientských investic určených k obchodování na komoditním trhu a měnovém trhu - forexu. V majetku stěžovatelky byly v době převodu obchodních podílů také nemovitosti, které jsou proto podle názoru policejního orgánu výnosem z trestné činnosti.

3. Stěžovatelka podala žádost o zrušení zajištění nemovitostí dle § 79f trestního řádu, o níž rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2019 č. j. VZV 44/2017-1483, tak, že se žádost stěžovatele podle § 79f odst. 2 trestního řádu zamítá, neboť z důkazní situace vyplývá, že nemovitosti mohou být výnosem z trestné činnosti. Současně státní zástupce zrušil usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz), ze dne 14. 8. 2017 č. j. NCOZ-1668-617/TČ-2016-412402 a č. j. NCOZ-1668-618/TČ-2016-412402, kterými byly podle § 79a trestního řádu zajištěny nemovitosti.

4. Vrchní soud v Praze v usnesení napadeném ústavní stížností na argumenty o potřebě zajištění nemovitostí navázal a rozvedl je. Rovněž se vypořádal s argumentací stěžovatelky a uvedl, že ovládající společnost vlastněná stíhaným může na základě vlastního rozhodnutí využít svého vlivu na ovládanou osobu při utváření její vůle působením "zevnitř" a takto případně rozmělnit její majetek. K námitkám špatného hospodářského stavu některých nemovitostí vrchní soud uvedl, že tento argument není důvodem pro zrušení zajištění nemovitostí, ale je možno navrhnout prodej těchto nemovitostí s tím, že výnos z prodeje zůstane předmětem zajištění.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá stejně jako před orgány činnými v trestním řízení, že dochází k nepřípustnému ztotožňování právní osobnosti stěžovatelky coby dcery společnosti C s obchodním podílem stíhaného na stěžovatelce s tvrzením, že "podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a práva a povinnosti z této účasti plynoucí." Takovým právem však není vlastnické právo k jednotlivým nemovitostem, neboť tyto patří právnické osobě (v tomto případě stěžovatelce). Pokud stíhaným vlastněná společnost C získala podíl v obchodní společnosti, nezískala tak automaticky vlastnické právo k nemovitostem v jejím vlastnictví. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti argumentuje tím, že kupní ceny zajištěných nemovitostí byly uhrazeny započtením jednotlivých pohledávek stěžovatelky za jejími bývalými společníky, přičemž tyto pohledávky vznikly dříve, než se jediným společníkem stěžovatelky stala společnost C. Nad to na majetek společnosti C byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2019 č. j. KSPL 58 INS 15088/2018-A-29, prohlášen konkurs a do funkce insolvenčního správce byla ustanovena společnost D. Obchodní podíl společnosti C ve výši 100 % na stěžovateli tak spadá do majetkové podstaty dlužníka, a proto zajištění nemovitostí negativně zasahuje do práv věřitelů v rámci uvedeného insolvenčního řízení. Majetek insolvenčního dlužníka, společnosti C, který by měl být zpeněžen, totiž sestává zejména z podílů na dceřiných společnostech, mezi nimiž se nachází rovněž obchodní podíl na stěžovatelce. V neposlední řadě je pak v důsledku zajištění nemovitostí ohrožena existence stěžovatelky jako taková i možnost údržby jednotlivých nemovitostí. Zajištění nemovitostí v rozsahu uvedeném v usneseních policejního orgánu, Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz, ze dne 14. 8. 2017 č. j. NCOZ-1668-617/TČ-2016-412402 a č. j. NCOZ-1668-618/TČ-2016-412402, trvá již téměř dva a půl roku. Samotné trestní řízení, v jehož rámci došlo k zajištění nemovitostí, se přitom vzhledem k složitosti dané věci a počtu poškozených dosud nachází ve fázi vyšetřování. Není přitom zřejmé, zda a kdy bude podána obžaloba, natož jak dlouho trestní řízení vůbec potrvá.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Takové zásahy či pochybení obecného soudu a státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

12. K námitce stěžovatelky ohledně zájmu dlužníků v insolvenčním řízení Ústavní soud nikterak nepřihlíží, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis, tedy každý se musí svých základních práv domáhat cestou ústavní stížnosti sám za sebe. Argumentace o prohlášeném konkursu je navíc novem v argumentaci stěžovatelky, před orgány činnými v trestním řízení nebyla řešena, a proto nenáleží ani Ústavnímu soudu se jí zabývat.

13. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru