Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 978/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2018K námitce podjatosti soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Pardubického kraje
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
zastaveno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
zpětvzetí návrhu
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
advokát/zvolený
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/89 SbNU 823
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.978.18.1
Datum podání15.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 8 odst.1, § 8 odst.5, § 35 odst.2

85/1996 Sb., § 26 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 978/18 ze dne 28. 6. 2018

U 7/89 SbNU 823

K námitce podjatosti soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 28. června 2018 sp. zn. II. ÚS 978/18 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Michalce, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 8 As 61/2017-35 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. Nao 282/2016-92 týkajícímu se námitky podjatosti soudce, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Pardubického kraje jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Řízení o ústavní stížnosti v části týkající se usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. Nao 282/2016-92 se zastavuje.

II. Ústavní stížnost v části týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 8 As 61/2017-35 se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 3. 2018 a dále doplněna dne 18. 5. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel se žalobou podanou Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 18. 11. 2015 č. j. KrÚ 73983/2015/ODSH/13. Tímto rozhodnutím krajského úřadu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 31. 8. 2015 č. j. OSA/P-452/15-D/37, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 14 km/h, a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatel byl v řízení před soudem, které bylo vedeno u krajského soudu pod sp. zn. 52 A 15/2016, původně zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem na základě plné moci ze dne 30. 11. 2015, následně tento advokát udělil dne 28. 3. 2016 substituční plnou moc pro neurčitý počet řízení advokátu Mgr. Václavu Voříškovi. Substituční plná moc byla krajskému soudu zaslána dne 1. 11. 2016, přičemž dne 2. 11. 2016 se ve věci konalo ústní jednání, na němž Mgr. Voříšek vznesl námitku podjatosti samosoudce JUDr. Jana Dvořáka. Námitku podjatosti zástupce stěžovatele podle protokolu o jednání ze dne 2. 11. 2016 odůvodnil tak, že v jiném soudním řízení, v němž také vystupoval jako právní zástupce účastníka řízení na základě substituční plné moci udělené Mgr. Topolem, mu bylo soudcem JUDr. Dvořákem sděleno, že si na něj zřídil složku, v níž si eviduje, kdy přišel na soud, a že ještě neví, co s touto složkou udělá. Současně Mgr. Voříšek sdělil, že z tohoto důvodu také podal na soudce JUDr. Dvořáka stížnost ke státní správě krajského soudu, která byla místopředsedou krajského soudu vyhodnocena jako nedůvodná, avšak hodlá podat žádost o přezkum tohoto rozhodnutí. Mgr. Voříšek při přednesu námitky podjatosti uvedl, že JUDr. Dvořák jej zastrašuje, uvádí o něm výroky pomlouvačné povahy, konkrétně že činí obstrukce a snaží se mařit jednání. Mgr. Voříšek také upozornil, že nevěděl o tom, že věc rozhoduje právě JUDr. Dvořák, když byl požádán Mgr. Topolem, aby jej v této věci zastoupil.

3. Soudce JUDr. Dvořák poté dle protokolu o jednání uvedl, že tvrzení obsažená v námitce podjatosti již byla předmětem dvou stížností Mgr. Voříška ke státní správě soudu, přičemž obě byly vyhodnoceny jako nedůvodné. K tomu, že by si měl na Mgr. Voříška vést složku, soudce uvedl, že se nejedná o žádnou formalizovanou složku, a za účelem rozptýlení jeho obav ho seznámil s tím, co je konkrétně předmětem shromažďování poznatků o něm. Soudce JUDr. Dvořák si takto eviduje protokoly z jednání, na které se Mgr. Voříšek dostavuje pozdě a chová se jinak nevhodně, kdy soudce má za to, že se nejedná o bagatelní nedopatření z důvodu špatného spojení, ale o opakované jednání narušující řádný průběh soudních jednání v řízeních vedených jím, ale také soudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D. Soudce JUDr. Dvořák na jednání vyjmenoval spisové značky těch řízení, v nichž mělo dojít k výše uvedenému jednání Mgr. Voříška. Složka, na kterou advokát stěžovatele upozorňuje, obsahuje protokoly z těchto jednání a dále vytisknutý zákon soudní řád správní s poznámkami soudce. Soudce JUDr. Dvořák citoval z odpovědí na podané stížnosti a odkázal na vyřízení těchto předchozích stížností. Zástupci stěžovatele Mgr. Voříškovi bylo následně umožněno nahlédnout do protokolů o jednáních, které mají tvořit obsah zmíněné "složky". Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem předložení spisu Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti. Dne 22. 11. 2016 podal zástupce stěžovatele Mgr. Voříšek proti soudci JUDr. Dvořákovi stížnost a podnět k zahájení kárného řízení z důvodu jeho zastrašování na výše popsaném jednání.

4. Nejvyšší správní soud rozhodl o námitce podjatosti usnesením ze dne 30. 11. 2016 č. j. Nao 282/2016-92 tak, že soudce JUDr. Dvořák není vyloučen z projednávání a rozhodnutí dané věci vedené u krajského soudu. Nejvyšší správní soud v usnesení uvedl, že se totožnými námitkami již zabýval v rozsudku ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 As 158/2016-72, v němž také nebyly shledány důvodnými, přičemž v této věci se jednalo přímo o řízení, ve kterém soudce JUDr. Dvořák advokátu Mgr. Voříškovi sdělil, že si na něj vede onu složku a vyhodnotil jeho jednání jako snahu o maření či narušování soudního jednání. Nejvyšší správní soud v usnesení zopakoval závěry z rozsudku č. j. 7 As 158/2016-72, zejména, že zmínku o složce je nutno vnímat v kontextu, v jakém byla použita, tedy v souvislosti s pozdními příchody Mgr. Voříška v několika řízeních za současného konstatování i dalších spisových značek řízení, v nichž k tomuto mělo docházet. Nepochybně tak měl soudce JUDr. Dvořák zmínkou o složce na mysli, že měl přehled o tom, že se jedná o opakované jednání zástupce stěžovatele, a šlo tedy o názor soudu na způsob výkonu advokátní činnosti zástupce stěžovatele. Nejvyšší správní soud neshledal u JUDr. Dvořáka přítomnost osobních antipatií či nepřátelství, které by mohly důvodně zpochybnit jeho nestrannost. S ohledem na takové závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 158/2016-72 tedy uzavřel Nejvyšší správní soud také v usnesení č. j. Nao 282/2016-92, že pokud nezaložila vyjádření soudce JUDr. Dvořáka o "složce" a údajně pomlouvačné odůvodnění rozsudku pochybnost o soudcově nestrannosti v řízení, jehož se bezprostředně týkala, tím spíše nemohou narušit důvěru v nestrannost tohoto soudce v řízení jiném.

5. Ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 52 A 15/2016 poté krajský soud vydal rozsudek ze dne 8. 3. 2017, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V tomto rozsudku se mj. uvádí: "Nutno poznamenat, že k ústnímu jednání se žalobce ani jeho zmocněnec bez řádné omluvy nebo důležitého důvodu nedostavili, ale zmocněnec žalobce Ing. Miloslav Jaroš zaslal správnímu orgánu pouze své vyjádření, v němž uváděl svou obvyklou účelovou námitku, přičemž je již notorietou, že Ing. Miloslav Jaroš, jako jeden z řady zmocněnců, tj. např. Karel Sabbagh, Markéta Veselá, Petr Kocourek, Roman Kříž, atd., je účelově a obstrukčně jednajícím zmocněncem v těchto přestupkových věcech, kdy ,nikoli náhodou' podává žaloby advokát Mgr. Jaroslav Topol (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 10 As 203/2014-48, k účelové a obstrukční strategii završené podáváním žalob Mgr. Topolem, srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 1 As 83/2013-60, ze dne 17. 10. 2014 č. j. 4 As 171/2014-26). (...) Ostatně to je zcela typické pro zmíněnou obstrukční a účelovou strategii, kterou završuje podaná žaloba obdobně jako v jiných věcech, kdy vystupují již výše zmínění zmocněnci a soudům známý Mgr. Topol. (...) Pro zdejší soud, mající již dlouhodobé zkušenosti s obhajobou a aplikací účelové a obstrukční strategie v obdobných věcech ze strany advokáta Mgr. Topola, je to již notorietou (ostatně tyto případy zmiňuje už i bohatá judikatura NSS)."

6. Stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního a dále také podle § 103 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního z důvodu zmatečnosti v řízení před soudem spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že soudce JUDr. Dvořák je vyloučen ve vztahu k oběma jeho právním zástupcům, tj. k Mgr. Topolovi a k Mgr. Voříškovi, a to pro svůj neobjektivní poměr k těmto advokátům. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na části rozsudku krajského soudu citované v bodě 5 tohoto usnesení s tím, že soudce takto nepřípustně odůvodňuje zamítnutí žaloby a odrazuje Mgr. Topola od výkonu zastupování žalobce (stěžovatele) pomocí nepravdivých a difamujících tvrzení. Důvod pro vyloučení soudce vůči Mgr. Voříškovi odůvodnil stěžovatel stejně jako námitku podjatosti podanou dříve v tomto řízení (viz bod 2 tohoto usnesení) a nadto uvedl, že soudce JUDr. Dvořák se vůči němu nevhodně choval právě v průběhu jednání, kdy byla námitka podjatosti vznesena, tj. v průběhu jednání konaného dne 2. 11. 2016. Stěžovatel takto v kasační stížnosti popsal, jak měl být Mgr. Voříšek soudcem JUDr. Dvořákem upozorněn, že dobře neposlouchá, následně vyzýván a napomínán, aby se usadil a uklidnil. Soudce dále advokátovi sdělil, že byl asi rozčílen, a také v reakci na předchozí soudce uvedl, že již byl advokát informován jeho kolegyní, že v dané jednací síni není nahrávací zařízení. Stěžovatel dále poukázal na to, že soudce nesprávně uvedl, že sám advokát Mgr. Voříšek měl vůči soudci uplatnit výtku, aby se uklidnil. Soudce tak pronášel nepravdivá tvrzení na adresu advokáta, která jsou způsobilá vážnou měrou ohrozit vážnost advokáta u spoluobčanů, zejména poškodit advokáta při výkonu povolání, čímž formálně naplnil skutkovou podstatu přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Vyloučení soudce JUDr. Dvořáka je dále odůvodněno také tím, že byla proti advokátovi Mgr. Voříškovi podána nedůvodná stížnost předsedou krajského soudu, jejíž podání však dle informací advokáta inicioval soudce JUDr. Dvořák.

7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 zamítl (výrok I) a rozhodl o tom, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). V rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval všemi kasačními námitkami a tyto shledal jako nedůvodné. Zejména se rozsudek zaměřuje na tvrzenou podjatost soudce JUDr. Dvořáka a k této uvádí, že je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo, že advokát Mgr. Voříšek opakovaně neúspěšně namítá podjatost soudce JUDr. Dvořáka a jeho postup vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání. Skutečnosti uváděné zástupcem stěžovatele dokládají, že tento zástupce činí v řízení před krajský soudem opakované kroky vedoucí k maření jednání soudu spíše než to, že by byl soudce podjatý.

III. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel tvrdí, že výrokem I napadeného rozsudku bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a obecně ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení, a navrhuje jeho zrušení. Současně se domáhá zrušení výroku II napadeného rozsudku.

9. K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv tak mělo dojít tím, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce krajského soudu JUDr. Dvořák, a dále, že se Nejvyšší správní soud bez řádného odůvodnění odmítl vypořádat s namítanou podjatostí soudce. Důvod jeho vyloučení přitom spočívá v jeho poměru k původnímu právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Topolovi a stejně tak k jeho současnému právnímu zástupci Mgr. Voříškovi. Jako důvody pro vyloučení soudce JUDr. Dvořáka ve vztahu k Mgr. Topolovi stěžovatel odkazuje na části odůvodnění rozsudku krajského soudu citované v bodě 5 tohoto usnesení a uvádí, že neví, co má dělat a jakého zástupce si zvolit, když se do jeho zástupce naváží soudce v odůvodnění rozsudku, a narušuje tak důstojnost soudního řízení, soudcovského a advokátního stavu a svými nestandardními výroky v rozsudku narušuje zdání objektivity rozsudku. Stěžovatel nevěděl, že by byl Mgr. Topol soudům známý, a považuje tvrzení obsažená v rozsudku stran tohoto právního zástupce za nepravdivá a difamující. I kdyby však byly přiléhavé odkazy na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se "nikoli náhodného podávání žalob Mgr. Topolem", jedná se o účelové a zbytečně negativní vykreslení advokáta pomocí tvrzení jiných osob, přičemž takové odkazy na další rozsudky neměly na podstatu žaloby vliv, a byly tak zbytečné. Z toho plyne logické podezření, že jediným cílem jejich uvedení bylo poškození advokáta Mgr. Topola, a podjatost soudce JUDr. Dvořáka vůči němu je tedy spatřována ve zbytečném shromáždění mnoha informací o advokátovi v odůvodnění jednoho rozsudku.

10. Důvody podjatosti vůči Mgr. Voříškovi spatřuje stěžovatel v tom, že si na něj měl soudce JUDr. Dvořák založit složku a tou ho zastrašovat, přičemž odůvodnění se z velké části shoduje s již dříve uplatněnou námitkou podjatosti a argumentací obsaženou v kasační stížnosti a dalších dokumentech (např. stížnost proti soudci JUDr. Dvořákovi a podnět k zahájení kárného řízení ze dne 22. 11. 2016). Stěžovatel opakovaně uvádí, že jako problematické shledává, že složka je na osobu Mgr. Voříška soudcem JUDr. Dvořákem stále vedena a rozšiřována a že nebyl nikdy seznámen s jejím obsahem, přičemž se jedná o nezákonné zpracování osobních údajů. Nejvyšší správní soud se však v napadeném rozsudku namítanou podjatostí soudce vůbec nezabýval, a neposoudil tak, zda je kasační stížnost důvodná podle § 103 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního. Kasační stížnost stěžovatele tak nebyla posouzena v celém rozsahu a napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Stěžovatel nepovažuje tvrzení obsažené v napadeném rozsudku, že Mgr. Voříšek opakovaně neúspěšně namítá podjatost soudce JUDr. Dvořáka a jeho postup vykazuje znaky obstrukčního jednání (viz bod 7 tohoto usnesení), a odkaz na další rozhodování Nejvyššího správního soudu o podjatosti JUDr. Dvořáka ve vztahu k zástupci stěžovatele za dostatečné vypořádání této námitky. Obyčejné podání námitky podjatosti nemůže být Nejvyšším správním soudem hodnoceno jako "systematické obstrukční jednání" a jako "kroky vedoucí k maření jednání soudu". Advokát Mgr. Voříšek nikdy žádné jednání nemařil ani nečinil obstrukce, neboť ani není zřejmé, co užitečného by z takového jednání mohlo vzejít, když podání námitky podjatosti prodlouží řízení pouze o několik málo měsíců. Zástupce stěžovatele bude podávat námitku podjatosti proti soudci JUDr. Dvořákovi do doby, než pominou důvody pro její uplatnění, tj. do ukončení vedení složky na zástupce stěžovatele Mgr. Voříška anebo do doby, kdy bude judikováno, že vedení složky soudcem na advokáta a de facto vyhrožování budou označeny za důvod vyloučení soudce. Trvající neochota Nejvyššího správního soudu judikovat, že je JUDr. Dvořák vyloučen ve vztahu k Mgr. Voříškovi, pouze produkuje opakovaně rozsudky a usnesení, ze kterých si veřejnost může učinit negativní úsudek o stavu justice.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

12. Stěžovatel brojil původně ústavní stížností jak proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 8 As 61/2017-35, tak proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. Nao 282/2016-92, avšak doplněním ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2018 vzal stěžovatel ústavní stížnost v té části, ve které směřovala proti výše specifikovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, zpět. Zákon o Ústavním soudu umožňuje zpětvzetí ústavní stížnosti až do okamžiku, než se soud odebere k závěrečné poradě. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal ústavní stížnost v této části zpět včas, rozhodl Ústavní soud v souladu s § 77 zákona o Ústavním soudu o zastavení řízení v této části (výrok I tohoto usnesení).

V. Vlastní posouzení

13. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a rozhodnutím soudu prvního stupně Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

16. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který měl pochybit jednak tím, že nerozhodl o tom, že soudce JUDr. Dvořák je vyloučeným soudcem v této věci pro poměr k oběma právním zástupcům stěžovatele, a dále že se v napadeném rozsudku s argumenty o tvrzené podjatosti obsaženými v kasační stížnosti dostatečně nevypořádal.

17. Právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného soudu je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž záruka nestrannosti se konkrétně pro správní soudnictví odráží v § 8 soudního řádu správního, který upravuje postup pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci v případě, že je dán, se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Z formulace námitek stěžovatele v ústavní stížnosti i z jiných dřívějších podání je zřejmé, že stěžovatel má za to, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti JUDr. Dvořáka pro jeho poměr k jeho právním zástupcům Mgr. Topolovi a Mgr. Voříškovi. Přičemž takový závadový poměr soudce k dotčeným osobám je dán tehdy, když je soudce k daným osobám v příbuzenském či obdobném poměru, popř. ve vztahu přátelském nebo naopak zjevně nepřátelském (srov. komentář Jemelka, Luboš a kol. Soudní řád správní. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 57. ISBN 978-80-7400-498-8).

18. Současně Ústavní soud v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce [srov. např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97)], kdy Listina i Úmluva vyžadují, aby byl soud nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z hlediska toho, zda osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko). Nyní posuzovaná věc přitom není zdaleka prvním případem, kdy se soudy zabývají námitkou podjatosti vznesenou v řízení, kde je důvodné uvažovat o obstrukčních snahách procesní strany, ať už účastníka řízení, nebo jeho právního zástupce. V takových řízeních dochází k situacím, kdy mnohdy k nelibosti daného účastníka řízení či jeho právního zástupce koná příslušný soudce takové kroky, aby případnému obstrukčnímu jednání zamezil. V tomto ohledu je nutno podotknout, že jak se poté nestrannost soudce subjektivně jeví účastníku takového řízení, nelze považovat za objektivní ukazatel, neboť ať je postoj účastníka jakkoli pochopitelný, není určujícím prvkem, protože za rozhodující je nutno považovat reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoli nezaujatým - vztahem k věci, resp. k účastníkům či jejich zástupcům (srov. usnesení ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2258/11).

19. Ve správním soudnictví přitom na situace, kdy by samotný postup soudce v daném řízení u účastníka vyvolal pochyby o jeho nestrannosti, pamatuje přímo soudní řád správní, jenž stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (viz § 8 odst. 1 soudního řádu správního), což se logicky promítá do rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. Nao 197/2016-74). Podobně pro trestní řízení judikuje Nejvyšší soud, že způsob, jakým vede předseda senátu přípravu veřejného zasedání a průběh trestního řízení obecně, nemůže být pokládán za způsobilý založit námitku podjatosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 452/2009). Nejvyšší soud nadto v usnesení ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 11 Tvo 1/2017 dospěl k závěru, že soudce je přímo povinen v zájmu zamezení neopodstatněných průtahů posuzovat odůvodněnost omluv obhájce z nařízeného jednání a za tímto účelem provádět potřebná šetření. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu v tom, že procesní postup soudce vůči právnímu zástupci účastníka řízení, jehož jednání se důvodně jeví jako obstrukční, nelze samo o sobě považovat za projev podjatosti daného soudce.

20. V posuzovaném případě má být dle stěžovatele podjatost soudce JUDr. Dvořáka ve vztahu k právnímu zástupci Mgr. Topolovi dána jeho vyjádřeními na adresu tohoto advokáta obsaženými v rozsudku krajského soudu (viz bod 5 tohoto usnesení), které jsou dle stěžovatele nepravdivé a difamující. K tomuto je nutno uvést, že soudce JUDr. Dvořák v rozsudku své tvrzení doplňuje citací čísla jednacího rozsudku Nejvyššího správního soudu, z něhož lze pravdivost tvrzení ověřit. Současně se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že jediným cílem, který lze v zahrnutí takových argumentů o Mgr. Topolovi do odůvodnění rozsudku krajského soudu spatřovat, je profesní či jiné poškození Mgr. Topola. Je nasnadě, že legitimním cílem soudce pro zahrnutí takových informací do rozsudku je informovat daného právního zástupce o tom, že soud si je jeho opakovaných kroků vědom, a tím potažmo zabránit stejnému nežádoucímu jednání do budoucna. Je samozřejmě nutné přisvědčit stěžovateli, že nemohl vědět, že se jedná o "soudu známého" právního zástupce a takový fakt nesmí být přičítán stěžovateli k tíži. Podstatné však je, že výše uvedené stěžovateli k tíži přičítáno nebylo, neboť z řízení, způsobu jeho vedení ani z učiněných rozhodnutí neplyne, že by soudce JUDr. Dvořák jakkoli založil svá procesní i meritorní rozhodnutí na tvrzeních o Mgr. Topolovi.

21. Tvrzená podjatost soudce JUDr. Dvořáka vůči druhému právnímu zástupci Mgr. Voříškovi má pak vyplývat zejména z toho, že si soudce na daného advokáta "vede složku", jejíž obsah je zástupci stěžovatele neznámý, a existencí této složky je soudcem zastrašován. Z napadeného rozsudku a současně i z argumentace stěžovatele je zjevné, že zástupce stěžovatele namítá podjatost vůči JUDr. Dvořákovi opakovaně, přičemž v každém takovém případě odůvodňuje námitku podjatosti totožně existencí výše zmíněné složky. Poprvé se těmito argumenty zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 As 158/2016-69, tj. v řízení, v němž přímo došlo k namítanému jednání, tj. ke sdělení o existenci dané "složky". Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zcela uspokojivě vypořádal s argumentací zástupce stěžovatele a uvedl, že zmínku soudce o dané složce je nutno hodnotit v kontextu opakovaných neomluvených pozdních příchodů zástupce stěžovatele na jednání, které soudce v zájmu zabránění průtahům řízení začal evidovat. Ústavní stížnost označuje za problematické, že stěžovatel nezná obsah složky, která mu nikdy nebyla zpřístupněna. Jak ovšem vyplývá z protokolu o jednání konaného v této věci dne 2. 11. 2016 u krajského soudu, JUDr. Dvořák po přednesu námitky Mgr. Voříškem jej za účelem rozptýlení jeho obav seznámil s tím, co je konkrétně předmětem shromažďování poznatků o něm, uvedl, že se nejedná o formalizovanou složku v pravém smyslu, a konkrétně vyjmenoval spisové značky těch řízení, z nichž shromažďoval protokoly o jednání svědčící o pozdních příchodech Mgr. Voříška.

22. K tvrzení, že se napadený rozsudek dostatečně nevypořádává s argumenty o tvrzené podjatosti obsaženými v kasační stížnosti, pak nutno podotknout, že otázce podjatosti se napadený rozsudek věnuje nejpodrobněji ze všech tvrzených kasačních důvodů a současně zcela dostatečně. Napadený rozsudek částečně odkazuje na dřívější usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým rozhodoval o námitce podjatosti v této věci (usnesení ze dne 30. 11. 2016 č. j. Nao 282/2016-92), zabývá se nepřípustností opakovaně uplatněné námitky podjatosti na jednání v témže řízení dne 8. 3. 2017 a dále uvádí, že Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že zástupce stěžovatele opakovaně neúspěšně namítá podjatost JUDr. Dvořáka a jeho postup vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání. Současně napadený rozsudek odkazuje na několik vybraných rozhodnutí, v nichž o obsahově shodné námitce podjatosti již rozhodoval. S ohledem na to, že tvrzenou podjatost soudce JUDr. Dvořáka zástupce stěžovatele neodůvodnil jakkoli odlišně od předchozích případů, neshledal Ústavní soud výše popsané odůvodnění napadeného rozsudku za nedostačující.

23. Závěr ústavní stížnosti pak otevírá prostor pro úvahy hodnotící jednání zástupce stěžovatele z dlouhodobého pohledu. Dle ústavní stížnosti vyhodnotil Nejvyšší správní soud nesprávně jako obstrukční jednání obyčejné podání námitky podjatosti, přičemž advokát Mgr. Voříšek nikdy žádné jednání nemařil ani nečinil obstrukce. Ústavní soud zde zdůrazňuje, že zástupce stěžovatele opakovaně podává proti soudci JUDr. Dvořákovi námitky podjatosti zcela stejného obsahu, resp. ve svých podáních neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k odlišnému rozhodnutí, než tomu bylo v předchozích případech. Současně zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti deklaruje, že bude podávat námitku podjatosti proti soudci JUDr. Dvořákovi do doby, než pominou důvody pro její uplatnění, tj. do ukončení vedení složky na zástupce stěžovatele Mgr. Voříška anebo do doby, kdy bude judikováno, že vedení složky soudcem na advokáta a de facto vyhrožování bude označeno za důvod vyloučení soudce. Jinými slovy, zástupce stěžovatele napřímo uvádí, že bude i při nezměněném skutkovém stavu podávat námitky podjatosti tak dlouho, dokud soudy nerozhodnou způsobem, jaký požaduje. Nelze tedy mluvit o "trvající neochotě Nejvyššího správního soudu judikovat, že je JUDr. Dvořák vyloučen ve vztahu k Mgr. Voříškovi", která produkuje opakovaná rozhodnutí, dle nichž "si veřejnost může učinit negativní úsudek o stavu justice", jak stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti. Naopak je to trvající neochota zástupce stěžovatele akceptovat pravomocná a konzistentní rozhodnutí soudů, která zbytečně zatěžuje správní soudnictví, neboť je evidentní, že při nezměněném skutkovém stavu zástupce stěžovatele jiného výsledku nedosáhne. Nelze tedy než souhlasit se závěry opakovaně učiněnými obecnými soudy, že postup zástupce stěžovatele vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání.

24. Ústavnísoud proto zhodnotil, že Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, a napadeným rozsudkem tak nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, případně do jeho jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

25. Na tomto místě je také vhodné citovat první rozhodnutí zabývající se námitkou podjatosti vznesenou Mgr. Voříškem vůči soudciJUDr. Dvořákovi odůvodněnou zmínkou o výše mnohokrát zmiňované "složce", tj. rozsudek ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 As 158/2016-69: "V odůvodnění napadeného rozsudku jsou proto následně jako obiter dictum obsaženy úvahy soudu o údajném obstrukčním a účelovém jednání zástupce stěžovatele, které má spočívat v tom, že se opakovaně dostavuje se zpožděním na nařízená ústní jednání. (...) Podrobné odůvodnění této okolnosti má bezpochyby i preventivní funkci. Účastníci a jejich zástupci získali náhled soudu na takový procesní postup a mohou se tomu v budoucnu přizpůsobit." Avšak s ohledem na výše uvedené je evidentní, že k takovému přizpůsobení ze strany zástupce stěžovatele nedošlo.

26. Je možno souhlasit se stěžovatelem, pokud jde o tvrzení, že ani není zřejmé, co užitečného by z opakovaného podávání námitky podjatosti jako obstrukčního jednání mohlo vzejít, a je proto na zástupci stěžovatele, aby do budoucna zvážil svá tvrzení o podjatosti soudce JUDr. Dvořáka, neobjeví-li se nové skutečnosti, na jejichž základě by mohly soudy dospět k odlišnému závěru. Při dalším namítání podjatostiJUDr. Dvořáka ve vztahu k osobě zástupce stěžovatele za zcela nezměněných skutkových okolností se jeví možnost úspěchu takového podání jako iluzorní.

27. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru