Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 975/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.975.07.1
Datum podání17.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 30 odst.1, § 140 odst.2, § 137


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 975/07 ze dne 17. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Mgr. Z. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007 ve věci sp. zn. 21 Co 4/2007, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").

Městský soud v Brně ustanovil stěžovatele zástupcem účastnice řízení. Proti tomuto usnesení, jež mělo vykazovat vady ve smyslu § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, podal stěžovatel odvolání, na základě kterého bylo usnesení soudu prvé instance zrušeno. Městský soud poté, aniž by o tom jakkoli stěžovatele vyrozuměl, ustanovil účastnici řízení jiného zástupce. Následně městský soud usnesením nepřiznal stěžovateli odměnu a náhradu nákladů, přestože ve věci vykonal několik úkonů právní služby. Krajský soud toto prvostupňové rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil.

Stěžovatel brojí proti rubrikovanému usnesení zvláště v souvislosti s následujícími skutečnostmi. Soudy měly porušit právo stěžovatele na veřejné projednání věci za jeho přítomnosti. Odvolací soud podle názoru stěžovatele při hodnocení důkazů zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardů právního výkladu, čímž se dostal do rozporu s obecnými zásadami spravedlnosti. Stěžovatel zpochybňuje, že by odmítal plnit povinnosti ustanoveného zástupce a nesouhlasí se závěrem soudů, že vyúčtované úkony nebyly provedeny v rámci zastupování účastníka soudního řízení. Výklad provedený obecnými soudy by dle stěžovatele vedl ke stavu, kdy by advokát neměl v právní věci svého klienta učinit žádný úkon dříve, než jeho ustanovení nabude právní moci. Tím by však mohl postupovat proti oprávněným zájmům klienta, a dostat se tak do rozporu s pravidly výkonu advokacie (stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/05).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodnutí u obecných soudů došlo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 13/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, str. 251). K odstranění možných omylů slouží soustava opravných prostředků upravených občanským soudním řádem a v tomto směru tedy nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/93, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, str. 77). Protože není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, str. 195). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, zahrnujíc v to zásahy do základních práv a svobod jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, str. 227). Dle názoru Ústavního soudu k takové situaci v posuzovaném případě nedošlo, a nemohl tak být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.

V projednávané věci vycházel Ústavní soud ze skutečnosti, že usnesení, kterým byl stěžovatel ustanoven zástupcem účastnice řízení, nenabylo - byť z legitimního - popudu stěžovatele nikdy právní moci. Jinými slovy zde neexistuje žádný právní důvod, jenž by odůvodňoval vyplacení odměny a nákladů stěžovatele jako advokáta. Stěžovatel sice poskytoval účastnici řízení (fakticky) právní služby, stěžovatel však de iure právním zástupcem vedlejší účastnice nebyl, neboť zde nebyl naplněn ani jeden ze zákonem předvídaných právních důvodů zastoupení (zákon, plná moc, rozhodnutí).

Úkony právní služby ve prospěch účastnice řízení (u nichž se nadto ani sám stěžovatel nedovolává jejich neodkladnosti) tak stěžovatel vykonal zjevně bez existujícího právního důvodu, a proto se dle názoru Ústavního soudu nemůže úspěšně dovolávat jejich uhrazení státem, jenž v takových případech (nepřímo) představuje klienta advokáta. V souvislosti s činností advokáta, za niž nedostane zaplaceno, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, stejně jako na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle níž při výkonu profese advokáta je třeba počítat s možným rizikem neuhrazení odměny za provedenou práci, přičemž v takovém případě takový (domnělý) nárok není chráněn ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu, a to ani prizmatem legitimního očekávání (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele v. Belgie, sp. zn. 8919/80, www.echr.coe.int nebo nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 39, str. 133).

Ústavním soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru