Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 972/10 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
procesní otázky řízení před Ústavním s... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
trestný čin/vražda
trestný čin/příprava/pokus
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.972.10.1
Datum podání02.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 8 odst.1, § 219 odst.2 písm.h, § 238 odst.1, § 238 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 972/10 ze dne 28. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1453/2009 ze dne 16. prosince 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 33/2009 ze dne 30. července 2009, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 1/2009 ze dne 20. května 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 2. dubna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a bylo mu uloženo nahradit škodu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání a k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 3 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že se záměrem odcizení peněz vnikl po překonání oplocení pozemku do rodinného domu a byl při jeho prohledávání přistižen B. U., kterého v úmyslu zabránit mu usmrcením ve svém odhalení a usvědčení čtyřikrát bodl nožem kuchyňského typu do horní poloviny těla, takže ten byl v důsledku toho ohrožen na životě nástupem krvácivého šoku. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou, a zčásti mu byla uložena povinnost nahradit uplatněný nárok na náhradu škody, když ve zbytku byl poškozený odkázán na pořad věcí občanskoprávních. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně vytýká dovolacímu soudu formalistický přístup, když ve svém rozhodnutí konstatoval, že nemá zákonnou možnost přezkoumávat skutková zjištění. Tím podle něj došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, protože žádná právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem. Podle stěžovatele jde o nepřípustné zúžení institutu dovolání, který byl zaveden spolu s posílením apelačního principu.

3. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy výslechem ošetřujících lékařů poškozeného. Přitom soudem ustanovený znalec u hlavního líčení nedovedl zodpovědět otázku, proč u poškozeného nebyla provedena transfuze, když měl smrtelný následek nastat pouze v důsledku vykrvácení, jaký je vztah mezi ztrátou krve a tlakem, zda byly u poškozeného zaznamenány poruchy oběhového systému, a proč byla prováděna hrudní drenáž, když v hrudní dutině nebyl indikován vzduch. Znalec uvedl pouze to, že na důvody konkrétního způsobu léčby by měli být dotázáni ošetřující lékaři. Navíc tento znalec překročil svoji kompetenci, když indikoval i zhoršení psychického stavu v důsledku napadení, a to navíc bez vědomí, že poškozený byl pro psychickou poruchu dvacet let v invalidním důchodu. Obecný soud nechal rovněž bez povšimnutí, že v průběhu hospitalizace došlo ke zhoršení zdravotního stavu poškozeného pro hltavou konzumaci stravy, jež u něj vyvolala dušení. Shora uvedené otázky tedy měly být řešeny dalším dokazováním. Nebyla tedy zohledněna stěžovatelova obhajoba, že smrt jako následek útoku byla značně vzdálená, neboť namísto původně uváděné ztráty krve 2.500 až 3.000 ml byla zjištěna jen ztráta 1.300 ml krve, sám poškozený své zranění hodnotil jako škrábnutí, příjezd záchranné služby očekával při chůzi před domem a provedený lékařský zákrok byl jednoduchý.

4. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho tvrzením o absenci materiálního znaku pro danou právní kvalifikaci, když okolnosti, kterými se v tomto ohledu zabýval odvolací soud, nebyly okolnostmi jedinými. V provedení útoku nelze spatřovat surovost či použití abnormální síly, a nedošlo ani k zasažení žádného významného orgánu. Přitom se jednalo v každém případě o pokus a z ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů nevyplývá, že by v takovém případě měla být aplikována přísnější právní kvalifikace. Nelze přehlédnout dosavadní bezúhonnost stěžovatele, doznání a napomáhání odhalení vlastní trestné činnosti. Uložený trest tudíž považuje za nepřiměřený.

5. Rozhodnutí o náhradě škody stěžovatel vytýká, že byla přiznána náhrada i za léčbu, která neměla souvislost s odstraňováním následků zranění poškozeného. I znalec potvrdil, že některé lékařské úkony nebyly nutné. Důvodem otevření hrudní dutiny byly chronické změny poškození plic kouření

m a silikózou. Na způsobu léčby a jejích nákladech se tedy do značné míry podílel předchozí zdravotní stav poškozeného.

6. Konečně namítá, že dovolací soud nijak nereagoval na skutečnost, že po podání dovolání ukončil obhájce stěžovatele advokátní činnost, o čemž dovolací soud informoval dne 29. prosince 2009. Tak se stalo, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo doručeno přímo stěžovateli. V tom stěžovatel spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu.

7. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

8. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaných odvolání zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví. Je v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly o tom, co vše je nezbytné prokázat, aby byl objasněn skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí o vině a trestu. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Jinak řečeno, základní práva vztahující se ke spravedlivému procesu nezaručují (třebas jen dílčí) procesní úspěch, ale to, že se soud musí podaným návrhem zabývat (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175).

10. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí důsledně vypořádal s námitkami stran zjištění způsobených zranění poškozenému a navazující léčby. Vyšel z toho, že pokud ustanovený znalec na některé otázky ohledně konkrétních okolností léčby neodpověděl, vyplývají odpovědi na ně z lékařských zpráv ošetřujících lékařů. Důsledně se tedy zabýval otázkou transfúze (která podle zprávy ošetřujícího lékaře byla aplikována), krevní ztráty (jež nemohla spočívat jen v objemu krve zachyceném z vnitřního krvácení), potřebou umělé plicní ventilace (z důvodu dechové nedostatečnosti v důsledku násilného jednání stěžovatele). Z toho důvodu se pak odvolací soud připojil k závěru soudu prvního stupně o nadbytečnosti stěžovatelem navrženého dokazování (str. 8 a násl. rozsudku). Dovolací soud pak k námitkám stěžovatele odmítl bagatelizaci způsobených ran s ohledem na to, že se jednalo o rány bodné, způsobené nožem s čepelí o délce nejméně 10 cm, vedené silou střední intenzity, takže byly způsobilé vyvolat fatální následek. V případě bodné rány do krku stačil posun v řádu několika cm a rána do břicha v důsledku zanoření celé čepele prošla celou dutinou břišní a ke smrti nedošlo jen díky včas poskytnuté kvalifikované (byť snad jednodušší) lékařské pomoci (str. 5 usnesení). Navázal tak na rozbor průběhu a možných důsledků krvácivého šoku, jak je rozebral již odvolací soud (str. 10 rozsudku).

11. Jak odvolací, tak i dovolací soud se rovněž zabývaly a shodly se na naplnění materiální stránky dané kvalifikace vytýkaného jednání, přičemž ryze obecně pojatá námitka odlišnou předchozí judikaturou (kterou dovolací soud podobně obecně odmítl), není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

12. K námitkám stran výše náhrady škody došlo rozhodnutím odvolacího soudu k jejímu snížení, resp. odkázání zbytku nároku na pořad věcí občanskoprávních. Lze považovat za ústavně souladný, protože logicky a srozumitelně vyložený, závěr o odpovědnosti stěžovatele za veškerou léčbu poškozeného v období od (1. září 2008) útoku stěžovatele do (22. září 2008) převozu poškozeného do léčebny dlouhodobě nemocných (z blíže neobjasněného důvodu). Dovolací soud poukázal na to, že (i finančně) náročnější léčba poškozeného vzhledem k jeho nepříliš dobrému zdravotnímu stavu před útokem nevylučuje odpovědnost stěžovatele, protože poškozený netrpěl žádným postižením, které by enormně komplikovalo léčbu způsobených bodných poranění.

13. Ze shora vyloženého je rovněž zřejmé, že se dovolací soud zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání v té míře, která je potřebná pro naplnění zásad spravedlivého procesu v jím vedeném řízení (srov. sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187, aj.). Je přitom třeba mít na paměti, že zásady spravedlivého procesu na úrovni ústavního pořádku dopadající v celém rozsahu na řízení u soudu prvého stupně nedopadají v tomtéž rozsahu na řízení u soudu dovolacího (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario).

14. Konečně námitka absencí zastoupení v důsledku ukončení výkonu advokacie zvoleným obhájcem je zjevně neopodstatněná s ohledem na to, že o ukončení výkonu advokacie v důsledku odchodu do starobního důchodu byl dovolací soud informován až poté, co bylo vyneseno napadené rozhodnutí. V samotné skutečnosti, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo poté doručováno přímo stěžovateli a nikoliv jeho (novému) obhájci, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele, natož v takové intenzitě, která by vyžadovala kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

15. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru