Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 970/21 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k... více
Věcný rejstříkújma
odůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
občanské soudní řízení
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.970.21.1
Datum podání13.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 970/21 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti CV Petrol, a.s., se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 344, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 30 Cdo 1362/2020-153, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020 č. j. 62 Co 411/2019-110, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2019 č. j. 26 C 506/2018-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval o žalobě stěžovatelky na Českou republiku, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 240/2014. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 16 800 Kč s 9 % úrokem z prodlení p. a. od 11. 12. 2018 do zaplacení, a s 9 % úrokem z prodlení p. a. z částky 39 000 Kč od 11. 12. 2018 do 21. 6. 2019 (výrok I.) a dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit jí 9 % úrok z prodlení p. a. z částky 16 800 Kč za den 10. 12. 2018, 9 % úrok z prodlení p. a. z částky 39 000 Kč za den 10. 12. 2018 a částku ve výši 144 200 Kč s 9 % úrokem z prodlení p. a. od 10. 12. 2018 do zaplacení (výrok II.) a naposledy rozhodl, že žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem III.).

3. V průběhu řízení došlo k jeho částečnému zastavení co do částky 39 000 Kč s požadovaným příslušenstvím od 22. 6. 2019 do zaplacení, a to po částečném zpětvzetí žaloby po té, co žalovaná stěžovatelce uvedenou částku 21. 6. 2019 zaplatila.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že žaloba na zaplacení částky 16 800 Kč s 9 % úrokem z prodlení p. a. od 11. 12. 2018 do zaplacení a 9% úrok z prodlení p.a. z částky 4 700 Kč za dobu od 11. 12. 2018 do 21. 6. 2019 se zamítá, jinak tento výrok potvrdil, stejně jako rozsudek ve výroku II. Žalovaná byla zavázána zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 18 694,50 Kč, a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 24. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 1362/2020-153 odmítl stěžovatelčino dovolání v dané věci a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč.

5. V předmětném řízení byla zkoumána žaloba na zaplacení peněžitého plnění v částce 92 485 Kč z titulu náhrady škody vznesené proti pojistiteli, kterou utrpěla stěžovatelka podnikající v oboru čerpacích stanic dne 26. 2. 2013 v důsledku dopravní nehody, kterou způsobilo vozidlo nabouráním do tankovacího stojanu čerpací stanice a do kovové klece na dřevo. Soud prvního stupně uzavřel, že soud postupoval v jednoinstančním řízení se dvěma zásadními průtahy, které se promítly do délky řízení tak, že v jednání státu lze spatřovat nesprávný úřední postup, přičemž žalobkyni svědčí přiměřené zadostiučinění za vniklou újmu. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění pak odvolací soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a tuto základní částku snížil o 30%, a Nejvyšší soud tento postup s odkazem na svoji judikaturu schválil.

6. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí. Je toho názoru, že protiústavnost soudních rozhodnutí je především založena na porušení principu předvídatelnosti rozhodování soudů a vázaností konstantní judikaturou, přičemž v ústavní stížnosti podrobně rozebírá judikaturu, ve které shledává podobnosti s danou věcí. Dovolací soud podle ní rozhodoval zcela formalisticky, když na jedné straně sjednotil rozhodovací praxi a na druhé straně po uplynutí delšího časového odstupu od sjednocovacího stanoviska popírá časovou dimenzi svého rozhodnutí. Podstatná změna okolností (a simile "clasula rebus sic stantibus") spočívá v podstatném nárůstu životní úrovně celé české společnosti; stěžovatelka uvádí, že vývoj životní úrovně a i časové hodnoty peněz lze dokladovat na několika ukazatelích, k čemuž předložila ve stížnosti i tabulky, týkající se vývoje průměrné hrubé měsíční mzdy na přepočtené počty zaměstnanců a všeobecného růstu hodnoty nemovitostí. Tradice a právní systém, založený na demokratickém zřízení české společnosti, se v průběhu plynutí času v posledních deseti letech nezměnily. Co se naopak podstatným způsobem změnilo, bylo překotné tempo a současná životní úroveň v České republice, která se naopak "skokově zvýšila", což mělo být soudy zohledněno.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Odvolací soud ve zkoumaném případě zejména konstatoval, že výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění by se dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení (či snížení) se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu. Dle názoru odvolacího soudu nelze posuzované řízení hodnotit vzhledem k jeho složitosti a významu pro stěžovatelku, a to i s přihlédnutím k postupu soudu v něm, jako řízení extrémně dlouhé vyžadující odchýlení se od základní částky zadostiučinění. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění odvolací soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a tuto základní částku snížil o 30% s tím, že je zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytované zadostiučinění. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tedy představovala částku 34 825 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že zadostiučinění, kterého se stěžovatelce dostalo v rámci předběžného projednání nároku žalovanou, je přiměřené a žaloba o zaplacení částky 161 000 Kč byla neopodstatněná. Důvodným byl shledán jedině částečný požadavek na přiznání příslušenství v podobě úroků z prodlení. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, jenž rozebral ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení relevantní judikaturu, vážící se k dané problematice.

9. V napadených rozhodnutích obecných soudů je tak přehledně uvedeno a dostatečně odůvodněno, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Na těchto právních závěrech nelze shledat nic neústavního, ani je nelze hodnotit jako vadné nebo svévolné, což se týká i otázky nákladů řízení, s jejichž výší stěžovatelka rovněž nesouhlasí. Hlubší ingerence do dané věci pak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, i to, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů.

10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru