Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 960/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříksoudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.960.21.1
Datum podání12.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14, § 16


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 960/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky KM Beta MORAVIA s. r. o., sídlem Brněnská 619/59a, Hodonín, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou sídlem Masarykovo nám. 120/22, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 27 Cdo 295/2021-903, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, č. j. Nco 8/2020-847, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, č. j. Nco 8/2020-847, bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 476/2011 (žaloba o zaplacení 6 000 000 Kč, 4 000 000 Kč s příslušenstvím) tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Hana Klimešová není vyloučena z projednání ve věci sp. zn. 50 Cm 476/2011.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 27 Cdo 295/2021-903, bylo k dovolání stěžovatelky toto dovolací řízení zastaveno, neboť projednání dovolání stěžovatelky brání nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu.

II.

4. Argumentace stěžovatelky se týká především jejího nesouhlasu se způsobem vyřízení vznesené námitky podjatosti. Podle stěžovatelky pochybnost o nepodjatosti soudkyně vyvolává protokol z jednání soudu, jež se nikdy neuskutečnilo a ve kterém vydala soudkyně v ústavní stížnosti specifikované usnesení. Další věcí vyvolávající pochybnost o nepodjatosti soudkyně je skutečnost, že tato vydala usnesení ze dne 2. 10. 2019, kterým rozhodla o odměně České znalečné, a. s., bez toho aniž své rozhodnutí jakýmkoli způsobem odůvodnila, i když věděla, že proti znaleckému ústavu stěžovatelka brojila kvalifikovanými námitkami, a že tedy vydané usnesení je zcela nepřezkoumatelné. A konečně další věcí vyvolávající pochybnost o nepodjatosti soudkyně je skutečnost, že soud i přesto, že stěžovatelka doručila změnu právního zastoupení, doručovala usnesení předchozímu právnímu zástupci.

III.

5. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

6. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17.

7. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že jde dílem o návrh zjevně neopodstatněný a dílem o návrh opožděný.

8. Jak Ústavní soud z předložených usnesení obecných soudů zjistil, stěžovatelka podala proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které proti tomuto rozhodnutí podat nelze. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci obsahuje řádné poučení o nepřípustnosti opravného prostředku. Stěžovatelka i přesto podala dovolání. Dovoláním může být napadnuto toliko pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu). Usnesení Vrchního soudu v Olomouci o námitce podjatosti není rozhodnutím, které je rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání ve smyslu § 236 a § 237 občanského soudního řádu, neboť se jedná o rozhodnutí vydané vrchním soudem v pozici tzv. soudu nadřízeného na základě v řízení vznesené námitky podjatosti. Nejvyšší soud se proto nedopustil žádného pochybení, pokud dovolací řízení zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu.

9. Následek vadného podání dovolání spočívá v marném uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovatelce běžet již okamžikem, kdy jí bylo rozhodnutí vrchního soudu doručeno, a nikoli až doručením usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení. Takové dovolání nelze pokládat za poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a proto je na něj třeba pohlížet, jako by nebylo vůbec podáno.

10. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného z úřední činnosti zjistil, že stěžovatelka již jednou brojila ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, č. j. Nco 8/2020-847 (proti kterému směřuje i stávající ústavní stížnost). Bylo tomu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1969/20, v níž byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud zde konstatoval, že rozhodnutí nadřízeného soudu podle § 16 odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že není dán důvod vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu, obecně nebrání tomu, aby byla námitka podjatosti vznesena i v dalších fázích řízení, jakož i v řízeních o opravných prostředcích. Předmětem rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti se proto posouzení této námitky může stát teprve poté, co bude řízení ve věci samé skončeno, nebo kdy bude rozhodnuto o takovémto opravném prostředku (např. usnesení ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17 nebo usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru