Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 960/12 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
důkazní břemeno
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.960.12.1
Datum podání15.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31, § 39 odst.9


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 960/12 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti DERPAL s.r.o., se sídlem Litvínovice 12, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem Žižkova 1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 9 Afs 43/2011-57 ze dne 12. ledna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, ze dne 1. prosince 2010, č. j. 5481/10-1300. Tímto správním aktem bylo zamítnuto její odvolání proti řadě rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, jimiž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen až prosinec roku 2005 a říjen až prosinec roku 2006 v celkové výši 931 000 Kč, a zároveň jí bylo za období prosinec 2006 předepsáno penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), v celkové výši 15 200 Kč.

Ve správní žalobě stěžovatelka především namítla, že není zřejmé, proč správce daně, ač konstatoval předložení formálně bezvadných dokladů a přijetí zdanitelných plnění spočívajících v reklamních službách, současně dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat přijetí plnění právě od deklarovaných dodavatelů a za uvedenou cenu. Za ničím nepodložené označila tvrzení žalovaného, že skutečným účelem transakce bylo nezákonné získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Ke skutečnosti o navýšení ceny pak uvedla, že neměla možnost, jak si ověřit cenu obvyklou, a že na navýšení ceny se nijak nepodílela. Trvala na tom, že faktické uskutečnění zdanitelného plnění realizovala. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry správce daně i žalovaného, přičemž uvedl, že správce daně i žalovaný měli k dispozici dostatek důkazů pro to, aby dospěly k závěru, že stěžovatelka svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty neprokázala. Námitku stěžovatelky, že byla dotazována na skutečnosti, na kterých se nepodílela, shledal krajský soud nedůvodnou, neboť správce daně požadoval prokázat uskutečnění zdanitelného plnění, na kterém se stěžovatelka podílela. Ve vztahu k závěru o zneužití práva v souvislosti s extrémním navýšením cen za reklamní služby krajský soud podotkl, že pokud stěžovatelka tvrdila, že se tak stalo bez její součinnosti, potom nenavrhla ani žádné důkazy, které by toto zpochybnily.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které navrhla jeho zrušení s odůvodněním, že napadený rozsudek vykazuje nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jakož i vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní, orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila názor, že ze spisového materiálu je patrno, že o samotném uskutečnění zdanitelného plnění nebylo nikdy pochyb. Má za to, že faktické uskutečnění zdanitelného plnění řádně prokázala, neboť předložila bezvadné daňové a účetní doklady, což je ostatně zachyceno ve zprávě o daňové kontrole. Mimo to byly správcem daně prověřeny i další skutečnosti (písemné smlouvy a doložení způsobu a rozsahu zaplacení), které sice nemají přímý vliv na možnost uplatnění daňového nároku, dokládají však skutkový stav tvrzený stěžovatelkou. Proto má stěžovatelka za to, že popis skutku v odůvodnění rozsudku krajského soudu neodpovídá skutečnému skutkovému stavu, jak vyplývá ze spisového materiálu.

Za vážnou vadu stěžovatelka pokládala skutečnost, že krajský soud akceptoval závěr žalovaného, že se v jejím případě jednalo o jednání zdánlivě dovolené, které má ve skutečnosti povahu zneužití práva, tedy jednání protiprávního, které nemůže založit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, neuvedl však, v čem konkrétně toto zneužití práva stěžovatelky shledal. V návaznosti na to stěžovatelka odmítla závěr krajského soudu týkající se jejího důkazního břemene o jejím podílu na zvýšení ceny poskytnuté služby. Domnívá se, že není její povinností předkládat důkazy, že došlo k navýšení ceny bez jejího přičinění. Má naopak za to, že informace, na základě kterých je závěr o nedůvodném či podezřelém navýšení ceny postaven, byly zjištěny způsobem pro stěžovatelku vyloučeným, resp. nedostupným. Na základě všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu z důvodů v ní uplatněných a po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před krajským soudem i před příslušnými správními orgány, jakož i námitek uvedených v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že podstatou sporu je posouzení otázky, zda vzhledem ke skutkovému stavu věci vyplývajícímu ze spisového materiálu byla stěžovatelka oprávněna nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období uplatnit, či nikoli. Kasační soud však při řešení této otázky došel k závěru, že argumentům stěžovatelky nelze přisvědčit, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

V souvislosti s právním rozborem příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků se kasační soud zabýval mimo jiné i otázkou distribuce břemene tvrzení i důkazního břemene. Poukázal především na judikaturu Ústavního soudu i svoji, z které vyplývá závěr, že důkazní břemeno dle § 39 odst. 9 citovaného zákona stíhá daňový subjekt ohledně všech skutečností, které v daňovém přiznání uvedl, resp. byl povinen uvést, byť i na výzvu správce daně.

Proti rozhodnutí kasačního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které argumentuje tím, že napadené rozhodnutí překročilo ústavněprávní limity, když jí bylo ukládáno důkazní břemeno i ohledně takových skutkových okolností, které dle ní představují sféru jejího svobodného rozhodování v rámci podnikání a které nemohou být činěny předmětem ze strany orgánů finanční správy. Konkrétně pak dle názoru stěžovatelky není možné na podnikateli požadovat takovou míru zkoumání "solidnosti" smluvního partnera, jaké je schopen jen správní orgán vybavený k tomu příslušnými pravomocemi, jimiž podnikatelský subjekt nedisponuje, přičemž uvádí některé příklady situací, které takovému stavu dle ní odpovídají. Svoji ústavní stížnost tak stěžovatelka postavila výlučně na tom, že takový přesun důkazního břemene, resp. míra tohoto přesunu není ústavně konformní, přičemž stěžovatelce se jeví jako účelový, motivovaný výběrem daně, a to namísto toho, aby za případný daňový únik odpovídaly dodavatelské firmy, které jsou prý na rozdíl od stěžovatelky "nekontaktní" a "možná i nesolventní".

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).

Pakliže stěžovatelka ve své stížnosti jen polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, pohybuje se svou interpretací v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek z důvodů, které byly nastíněny v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka zásadně opakuje jeden ze svých argumentů použitých v řízení před kasačním soudem, s nímž se však tento soud náležitě, podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádal. V této souvislosti aplikoval přiléhavou judikaturu, přičemž jeho citace z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. dubna 1996 (130/1996 Sb.) se jeví velmi přiléhavou na posuzovaný případ. Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil, a pro stručnost na ně odkazuje (viz zejména str. 7 a 8 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud zde proto musí zdůraznit, že není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nebdí nad dodržováním práva jednoduchého, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné. Pouhá polemika, resp. odlišný názor na distribuci důkazního břemene ve smyslu § 39 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, který navíc není podepřen jediným relevantním ústavněprávním argumentem, nedosahuje kvality námitky ústavní stížnosti, jelikož zde schází konkrétní spojitost mezi tvrzeným porušením základních práv a postupem obecného soudu.

Protože stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředestřela žádné ústavněprávně relevantní argumenty, jimiž by zpochybnila ústavní konformitu stížností dotčeného rozhodnutí správního soudu, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru