Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 960/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.960.11.1
Datum podání01.04.2011
Napadený akt

ostatní (nezařaditelné)


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 960/11 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele JUDr. V. K., advokátem nezastoupeného, jímž se domáhá uložení povinnosti Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, a předsedovi Krajského soudu v Brně, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel obrátil na Ústavní soud s podáním označeným jako "Ústavní stížnost - návrh na uložení povinnosti jednat státním orgánům, zajišťujícím realizaci té složky státní moci, které se říká výkonná" a žádá, aby jím Ústavní soud uložil 1) Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, povinnost prověřit, zda v jím popsaném případě nejde o korupci či jiné trestné činy a 2) předsedovi Krajského soudu v Brně povinnost podat podnět ke kárnému řízení proti soudcům, kteří vydali rozhodnutí stěžovatelem v textu blíže označená.

Z textu podání a připojených příloh vyplývá, že stěžovatel zahájil před obecným soudem spor o zaplacení částky 544.389,26 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání práv a povinností souvisejících s činností sdružení. V prvním stupni řízení sice se žalobou uspěl, ovšem odvolací soud na základě odlišného skutkového i právního hodnocení případu rozsudek zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je výsledkem komplotu a korupčního jednání členů odvolacího senátu, k případu přizvaných znalců, protistrany a jeho vlastního advokáta. Poukazuje - byť pro Ústavní soud na hranici srozumitelnosti - na jednotlivé okolnosti, z nichž uvedený závěr dovozuje; je přesvědčen, že jednak jimi a jednak způsobem, jakým byly vyřízeny jeho stížnosti a podněty během řízení učiněné, byla porušena jeho základní práva a svobody.

Podání není perfektní z hlediska formálních náležitostí. Především se stěžovatel obrátil na Ústavní soud sám, nikoliv prostřednictvím advokáta, který by ústavní stížnost koncipoval, jak to u fyzických osob - stěžovatelů - bezvýjimečně vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to i v případech, kdy stěžovatelé mají právnické vzdělání, ale dokonce i tehdy, jsou-li sami advokáty. Protože by ale ani odstranění tohoto nedostatku nemohlo z důvodu uvedeného níže vést k tomu, aby se Ústavní soud zabýval věcnou stránkou případu, stěžovatele k nápravě nevyzýval a bez dalšího soudcem zpravodajem rozhodl.

Soudce zpravodaj o návrhu uvažoval takto. S výjimkou specifického návrhu podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu se fyzická osoba, která není privilegovaným navrhovatelem ve smyslu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujících jednotlivé typy řízení, může na Ústavní soud obrátit leda s ústavní stížností, k níž eventuálně připojí návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat tehdy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V zásadě tedy musí jít o individuální akt vydaný v řízení, jehož se fyzická osoba - stěžovatel - účastnila, a který se týká jejích práv a povinností. Eventuálně se lze ústavní stížností bránit jinému zásahu orgánu veřejné moci, za který judikatura Ústavního soudu považuje např. průtahy v řízení, kontrolní činnost, aj. Ústavní soud je - stejně jako ostatní orgány veřejné moci - ve své pravomoci limitován zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti, vymezuje § 82 zákona o Ústavním soudu. Stížnostní petit, tedy návrh stěžovatele, jak by mělo být v jeho věci rozhodnuto, se záběru ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu zcela vymyká. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby na základě podnětu občanů úkoloval orgány činné v trestním řízení a ukládal jim prověřovat, zda určitá jednání náhodou nenaplňují znaky trestných činů. Totéž platí i ve vztahu ke kárné pravomoci předsedy krajského soudu.

Protože petit je formulován zcela jednoznačně a ani z textu podání nelze dovodit, že by se stěžovatel ve skutečnosti domáhal po Ústavním soudu jiného výroku, musel soudce zpravodaj stěžovatelův návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť k projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru