Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 96/97Nález ÚS ze dne 01.09.1998Oprávnění soudů zkoumat okolnosti spojené s vydáním správního aktu z důvodu posouzení uplatněného restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Diskriminace
Vyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/12 SbNU 15
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.96.97
Datum podání21.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

280/1949 Sb., § 20

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.2, § 6 odst.1 písm.j

93/1950 Sb., § 41 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 96/97 ze dne 1. 9. 1998

N 94/12 SbNU 15

Oprávnění soudů zkoumat okolnosti spojené s vydáním správního aktu z důvodu posouzení uplatněného restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti 1) J. O., 2) A. L., 3) B. J., zastoupených

JUDr. J. P., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci

Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80 a rozsudku Okresního soudu

v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12.

1996, č. j. 23 Co 50/96-80, a rozsudek Okresního soudu

v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51, se

zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatelky podaly k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co

50/96-80, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově

Brodě ze dne 25. 10. 1995, č. j. 5 C 246/92-51 a tvrdí, že

rozhodnutím obou obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelek

na spravedlivý proces, právo na obnovení vlastnictví k nárokovaným

nemovitostem a napadenými rozhodnutími, včetně řízeními jim

předcházejícími, byl porušen i čl. 10 Ústavy. Z výše uvedených

důvodů navrhovatelky proto navrhují zrušení citovaných rozsudků

obecných soudů.

Ke skutkovým okolnostem navrhovatelky uvedly, že jsou

právními nástupkyněmi po zemřelém původním vlastníku nemovitostí

( pozemků dle PK č. 614, 615, 617, 612/2, 618, 619 a 657) v k. ú.

Kamenná Lhota. Původní vlastník těchto nemovitostí byl kameník

a na části předmětných pozemků byl v době jejich vyvlastnění

kamenolom, který sloužil ke koncesované živnosti původního

vlastníka. Pozemky shora uvedené byly vyvlastněny ve prospěch

Českomoravského průmyslu kamene Hradec Králové, po kterém se

stěžovatelky marně domáhaly navrácení těchto pozemků.

Vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem přešlo na základě

vyvlastňovacího výměru odboru výstavby rady ONV v Ledči n. Sázavou

ze dne 31. 10. 1955, zn. Výst. - 908/1955, na československý

stát-Českomoravský průmysl kamene, n. p. Světlá n. Sázavou. Na

vyvlastněných pozemcích v této době vázl dluh ve výši 6. 181 Kč

jako pohledávka státu za neplacené daně z roku 1926.

Důvodem vyvlastnění pozemků bylo odmítnutí původního majitele

k dobrovolnému odprodeji pozemků, včetně kamenolomu, neboť by tím

zanikla jeho kamenická živnost.

Navrhovatelky uvádí, že příslušný odbor ONV v Ledči n.

Sázavou vyvlastnil nemovitosti na základě ustanovení §20 zák. č.

280/1949 Sb., § 40 vládního nařízení o výstavbě obcí č. 93/1950

Sb. a § 18 vyhl. č. 572/1950 Ú. l. Finanční náhradu za vyvlastněný

nemovitý majetek ve výši 7. 237,60 Kčs složil u knihovního soudu

a tato částka podle tvrzení stěžovatelek nebyla původnímu

vlastníku nemovitostí nikdy vyplacena.

Právní předchůdce stěžovatelek vyzval Českomoravský průmysl

kamene Hradec Králové, s. p. v likvidaci, jako současného

vlastníka předmětných nemovitostí, k jejich vydání dne 11. 4.

1991. Vzhledem k tomu, že k dohodě o vydání nemovitostí nedošlo,

domáhaly se stěžovatelky uzavření dohody o vydání věci cestou

soudní. Prvostupňový soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že

k vyvlastnění nemovitostí Č. B., zapsané v kn. vl. č. 123,

130 a 164 PK pro k. ú. Kamenná Lhota došlo podle ustanovení § 20

zák. č. 280/1949 Sb., ve spojení s § 40 vládního nař. 93/1950 Sb.,

za náhradu ve výši 7.237,60 Kč. Při celkové výměře 18. 094 m2

pozemku byla za jeden m2 stanovena finanční náhrada 0,40 Kč. Podle

evid. pomůcek bývalého Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, a to

všeobecného rejstříku a knihy soudních depozit, zjistil okresní

soud, že dne 17. 4. 1956 vyvlastnitel-Českomoravský průmysl

kamene, n. p. Světlá n. Sázavou složil pro Č. B. do soudního

depozita částku 7.237,60 Kč. Věc byla vedena u tohoto soudu pod

sp. zn. Nc 351/56. Téhož dne t. j. 17. 4. 1956, požádal

vyvlastnitel o rozhodnutí, jimž by se v rozvrhovém řízení rozdělil

složený obnos pro vyvlastněného.

Žalobní návrh právního předchůdce stěžovatele na vydání věci

byl podán k okresnímu soudu podle § 6 odst.1 písm. j) zák. č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že

nárokované nemovitosti přešly na stát v rozhodném období bez

vyplacení náhrady. Okresní soud rovněž konstatoval, že žalobce byl

oprávněnou osobou a splnil svoji zákonnou povinnost, když zaslal

povinné osobě písemnou výzvu k vydání věci. V rozsudku okresní

soud dále uvedl, že finanční náhrada za vyvlastněné nemovitosti

byla stanovena podle § 41 vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Okresní

soud vzal za prokázané, že takto stanovená finanční náhrada byla

složena u knihovního soudu k rozvrhu, a to zejména proto, že v kn.

vl. č. 130 a 164 pro k. ú. Kamenná Lhota byl v oddíle C listu

závad zápis zástavního práva ve prospěch pohledávky čs. státu,

finanční správy jménem daně v částce 6.181,06 Kč a zároveň se

v nich poznamenával společný závazek v knihovní vložce č. 136 pro

k. ú. Zahrádka. V této vložce v listu C je poznamenána stejná

závada. Prvostupňový soud z knihy soudních depozit a z všeobecného

rejstříku Nc oddílu "soudní úschovy" vzal rovněž za prokázané, že

finanční náhrada ve výši 7.237,60 Kč byla složena na depozitní

účet dne 17. 4. 1956, dnem 18. 7. 1956 bylo depozitum zrušeno

a tímto datem byla věc dle všeobecného rejstříku OS v Ledči n.

Sázavou vyřízena. V nesporném řízení bylo depozitum rozvrženo

postupem podle § 41 odst.4 vládního nařízení č. 93/1950 Sb.

Podle názoru soudu první instance, který vycházel ze spisu

bývalého Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, k rozvrhovému řízení

došlo, takže nelze uplatnit restituční nárok ve smyslu ustanovení

§ 6 odst.1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb., neboť finanční náhrada za

vyvlastnění sice nebyla vlastníku vyplacena přímo, ale v rámci

nesporného řízení.

Krajský soud v Hradci Králové, jako soud II. stolice,

potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Havl. Brodě a ve výroku

svého rozsudku pod bodem I. upravil znění enunciátu tak, že žaloba

o uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání každé ze

žalobkyň po 1/3 pozemkových parcel zde blíže identifikovaných

v obci Kamenná Lhota, okres Havlíčkův Brod, se zamítá.

Stěžovatelky (dříve žalobkyně) jsou dědičkami žalobce B. B.,

zemřelého v průběhu řízení dne 10. 11. 1993.

Navrhovatelky v odvolacím řízení namítaly, že vyvlastňovacím

výměrem byla finanční náhrada za 1 m2 pozemků stanovena nesprávně,

neboť nejnižší hodnota 1 m2 pozemku měla činit minimálně 2 Kč

podle ustanovení § 1 vyhl. č. 228/1951 Ú. l. a nikoli 0,40 Kč tak,

jak to upravoval vyvlastňovací výměr s odvoláním na vyhlášku č.

228/1951 Ú. l., ve znění vyhl. č. 44/1952 Ú. l.

Celkem mělo tedy být vyplaceno na finanční náhradě 36.118 Kč.

Rozdíl mezi touto částkou a skutečně zjištěnou finanční náhradou

je podle názoru stěžovatelek nutno posoudit jako nevyplacení celé

náhrady, když splněním jen části dluhu není dluh splněn (§ 559 o.

z.).

Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými

zjištěními soudu I. stupně s jedinou výhradou, která podle jeho

názoru neměla oporu v provedeném dokazování, že totiž Č. B. byla

vyplacena náhrada za vyplacené pozemky v rozvrhovém řízení soudní

úschovy.

Soud II. instance konstatoval, že nelze vyhovět žádosti

stěžovatelek o přezkoumání vyvlastňovacího výměru ze dne 31. 10.

1955, neboť se jedná o správní rozhodnutí, vydané k tomu určeným

správním orgánem ve správním řízení a jeho případného zrušení by

podle § 31 zák. č. 87/1991 Sb. mohlo být dosaženo pouze protestem

prokurátora v termínu do 31. 12. 1993. Krajský soud konstatoval,

že není oprávněn v tomto řízení posuzovat jak správnost, tak

i zákonnost pravomocného správního rozhodnutí, které obsahuje

veškeré náležitosti podle zák. č. 20/1955 Sb. o správním řízení

a jeho přezkoumání brání ustanovení § 135 odst.2 o. s. ř. Stejně

tak se odmítl zabývat i námitkou promlčení práva z knihovních

zápisů, které mělo za následek povinnost právního předchůdce

žalovaného složit v r. 1955 náhradu u knihovního soudu, podle

ustanovení § 41 odst.4 vládního nař. č. 93/1950 Sb.

Druhoinstanční soud ve svém rozhodnutí vyložil, že podle jeho

názoru nelze výkladově dovodit, že za ty pozemky, na nichž nevázly

pohledávky, měla být finanční náhrada vyplacena přímo vlastníku.

Návrh stěžovatelek zamítl nejen z důvodu nenaplnění

předpokladů, uvedených v ustanovení § 6 odst.1 písm. j) zák. č.

87/1991 Sb., ale rovněž z toho důvodu, že předmětné pozemky,

požadované návrhem o uzavření dohody o vydání nemovitostí tak, jak

byly označeny v návrhu, nejsou údajně totožné s pozemky

vyvlastněnými právnímu předchůdci stěžovatele, příp. s pozemky

vedenými v současném katastru nemovitostí (§ 154 odst.1 o. s. ř.).

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost

splňuje náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 34 ve

vztahu k ustanovení § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Dne 21. 3. 1997 obdržel Ústavní soud faxované podání

stěžovatelek, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10.

1995, č. j. 5 C 246/92-51, které bylo dne 24. 3. 1997, tedy

v zákonné 3 denní lhůtě doplněno písemným podáním. V obou

případech bylo podání vadné, pokud se týkalo označení účastníků

řízení (označení žalobci a žalovaní se neužívá v řízení podle zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a neodpovídá

ustanovení § 28 cit. zákona).

Ústavní soud přes tyto formální nedostatky návrhu upustil od

písemné výzvy k opravě podání, neboť stěžovatelky byly řádně

zastoupeny právním zástupcem a přes určitou kusost návrhu posoudil

právní úkony nejen podle jejich formy, ale i podle jejich obsahu

a konstatoval, že není důvod k odmítnutí návrhu podle § 43 odst.1

písm. a) zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších předpisů.

Z přiložených listinných dokladů, zejména z vyžádaného spisu

Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 246/92, zjistil

Ústavní soud tyto skutečnosti : stěžovatelky jsou právními

nástupkyněmi původního vlastníka, kterému byly předmětné

nemovitosti v r. 1955 vyvlastněny výměrem ze dne 31. 10. 1955 zn.:

Výst.-908/1955 a finanční náhrada ve výši 7. 237.60 Kčs byla

Českomoravským průmyslem kamene, st. p. Světlá n. Sázavou, složena

u knihovního soudu. Podle fotokopie části všeobecného rejstříku

Okresního soudu v Ledči n. Sázavou, sp. zn. Nc/1956, bylo pod poř.

č. 351 dne 17. 4. zaregistrována žádost Českomoravského průmyslu

kamene, st. p. Světlá n. Sázavou o rozhodnutí o rozvržení

složeného obnosu 7.237,60 Kč pro Č. B. Tato žádost byla údajně

vyřízena dne 18. 7. 1956.

Z částečného výpisu z uzavřené pozemkové knihy kn. vl. 136 k.

ú. Zahrádka je zřejmé, že parcely k. č. 1420-zahrada, k. č.

1366-pastvina, k. č. 1367-role, byly ve vlastnictví Č. B. Pod č.

71 PK se uvádí, že k návrhu berního úřadu v Ledči n. Sázavou z 3.

11. 1926 bylo poznamenáno právo zástavní za pohledávku čs. státu

finanční správy jménem daně v sumě 6.181 Kč a poznamenán

i společný závazek v kn.vložce č. 809, 820 téže obce, jakož i kn.

vl. č. 130, 134 a 164 obce Kamenná Lhota.

Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě se dále zjišťuje,

že tento prvostupňový soud konstatoval v průběhu řízení jako

listinné důkazy shora citované částečné výpisy z PK, identifikaci

parcel pro k. ú. Kamenná Lhota a vyvlastňovací výměr ONV v Ledči

n. Sázavou, odboru výstavby. Z předloženého spisového materiálu je

zřejmé, že vyvlastněné pozemky byly pro těžbu kamene využívány

zhruba po dobu 5ti let. V současné době na vyvlastněných pozemcích

již těžba kamene neprobíhá.

Ústavní soud si je vědom toho, že nemůže zasahovat do

pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování

a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy. To však

pouze za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení

procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový

stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti

od účastníka řízení, který ve svém podání ze dne 25. 5. 1998

odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Českomoravský průmysl kamene, st. p. Hradec Králové

v likvidaci se do doby jednání k podané ústavní stížnosti

nevyjádřil, přestože o to byl dvakrát požádán.

Oba obecné soudy v napadených rozsudcích uvedly, že nejsou

oprávněny zkoumat zákonnost či věcnou správnost správního

rozhodnutí (vyvlastňovacího výměru), který byl vydán odpovídajícím

správním orgánem ve správním řízení podle příslušných ustanovení

správního řádu. Jsou tedy podle názoru těchto soudů správním

rozhodnutím vázány i v případě, že stěžovatelé považují otázku

výše stanovené náhrady za vyvlastněné pozemky za otázku stěžejní,

když dovozují, že zaplacením pouze části finanční náhrady za

vyvlastněné pozemky nedošlo k úplnému a řádnému zaplacení

stanovené ceny tak, jak měla odpovídat tehdy platným právním

předpisům.

Ústavní soud ve svých judikátech mnohokrát zopakoval, že

souhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud tento uvedl, že

obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí

pravomocně vydaná ve správním řízení, což však neznamená, že

v rámci rozhodovacího procesu o restitučním nároku nemohly tyto

soudy dospět k závěru, že i přes takto platné správní rozhodnutí

existuje restituční důvod, týkající se vyvlastnění, který umožňuje

nároku stěžovatelů vyhovět. Podmínkou tohoto postupu pak je, že

existuje právně významná skutečnost, která zakládá hmotně právní

předpoklad pro důvodné uplatnění restitučního nároku. Oba obecné

soudy byly tedy oprávněny zkoumat okolnosti spojené s vydáním

správního aktu, neboť je pravděpodobné, že řada správních aktů,

vydaných právě v letech 1950 - 1955, byla vydána v důsledku

politické perzekuce drobných podnikatelů a živnostníků tak, jak to

předpokládá i znění ustanovení § 2 odst.2, 3 zák. č. 87/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelky již v průběhu řízení před obecnými soudy

namítaly věcnou nesprávnost správního aktu, pokud se týkalo

stanovení výše finanční náhrady za vyvlastněné nemovitosti

a rovněž porušení předpisů tzv. rozvrhového řízení, neboť se

domnívají, že finanční náhrada nebyla jejich právnímu předchůdci

vyplacena vůbec. Ústavní soud odkazuje v tomto svém právním názoru

na publikovanou judikaturu (nález ÚSČR ze dne 18. 2. 1998, sp. zn.

I.ÚS 23/97, nález ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II.ÚS 23/97)

a zdůrazňuje, že k problematice restitučních předpisů je nutno

přistupovat jako k předpisům speciálním v systému právních

předpisů ČR, včetně oprávnění obecných soudů přezkoumávat, zda

správní rozhodnutí byla vydána v důsledku politické nesvobody nebo

jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve

smyslu ustanovení § 6 odst.2 ve spojení s § 2 odst.1 písm.c) zák.

č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z předložených rozsudků i spisu Okresního soudu v Havlíčkově

Brodě je zřejmé, že oba obecné soudy nerespektovaly tento právní

závěr Ústavního soudu, ačkoli jim tato problematika a názor na

její řešení musí být znám z široce publikované judikatury

Ústavního soudu. Nezbývá než konstatovat, že nerespektováním

tohoto závěru došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý

a řádný proces ve smyslu čl. 36 odst.1, 2 Listiny a došlo

i k porušení čl. 95 odst.1 Ústavy. Z důvodu procesní ekonomie

proto Ústavní soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, č. j. 23 Co 50/96-80, tak

i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 10.

1995, č. j. 5 C 246/92-51 (§ 82 odst.3 písm.a) zák. č. 182/1993

Sb.).

Ústavní soud závěrem znovu zdůrazňuje (viz nález ÚS sp. zn.

II.ÚS 71/96), že rovněž nelze souhlasit i s částí odůvodnění

rozsudku KS v Hradci Králové, pokud tento uvedl, že stěžovatelky

nemohly uspět s podanou žalobou už proto, že se domáhaly uzavření

dohody o vydání jiných pozemků, než které byly jejich právnímu

předchůdci vyvlastněny nebo pozemků v současném katastru

nemovitostí již neexistujících.

Je pochopitelné, že vzhledem k delšímu časovému odstupu od

vyvlastnění, nemůže současný operát evidence nemovitostí kopírovat

hranici pozemků evidovaných v PK. Stěžovatelky v žalobním návrhu

nárokované nemovitosti označily parcelním číslem, kat. územím

a odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby porovnal výpis

z pozemkové knihy s identifikací parcel a snímky pozemkové mapy či

geometrického plánu a zjistil si tak jasno v současném stavu

předmětných pozemků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. září 1998

Odlišné stanoviskoJUDr. Ivy Brožové

Protože již z preambule a § 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. vyplývá, že jeho účelem i smyslem je zmírnění a některých křivd, nepřichází v úvahu aplikace § 6 odst.1 písm. j) - vyvlastnění bez vyplacení náhrady tam, kde náhrada poskytnuta byla, jak je tomu v dané věci, neboť složením náhrady u knihovníhosoudu dluh zaniká, byť k tomu došlo v nesprávné výši či dokonce protiprávním postupem s tím, že čtyřicet haléřů za m2 zahrady v dané věci nelze považovat za náhradu tak extrémně minimální, že by bylo lze konstatovat naplnění skutkové podstaty vyvlasnění bez náhrady.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru