Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 959/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - kultury - Česká republika
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proce... více
Věcný rejstříkújma
poučení
odškodnění
informace
soud/odročení jednání
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.959.13.1
Datum podání19.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb.

99/1963 Sb., § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 959/13 ze dne 30. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem Advokátní kanceláře Appl a Chytil, se sídlem v Přerově, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15Co 396/2012-178 ze dne 20. listopadu 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 19. března 2013 a doplněnou podáním ze dne 2. dubna 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21C 213/2009-135 ze dne 15. února 2012, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 50 000 Kč z titulu nemajetkové újmy za průtahy v řízení o poskytnutí informace. Tvrdí, že rozhodnutí obou obecných soudů jsou výsledkem extrémního porušení práva jednotlivce na spravedlivý proces garantovaná článkem 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Obecným soudům v ústavní stížnosti jednak vytýká, že opakovaně informovala soud prvního stupně, že je nezaměstnanou samoživitelkou, pečující o nezletilé dítě, bez zaměstnání, bez prostředků, a proto se nemůže účastnit žádného jednání u soudu vzdáleného od místa svého bydliště více jak 300 km. Z toho důvodu požádala, aby jí byla stanovena lhůta k vyjádření a označení důkazů, a to do pěti dnů od doručení protokolu z jednání. Současně zaslala více jak měsíc a půl předem omluvu z účasti na jednání. Obecný soud však na její žádost nereagoval a ve věci jednal a rozhodl. Dále ze stejných důvodů neúspěšně žádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.

3. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neunesla břemeno tvrzení tím, že neuvedla, jaký konkrétní význam měla pro její osobu žádaná informace a v čem spočívala tvrzená závažná i materiální újma a neuvedla, jakým způsobem dospěla k výši požadované náhrady škody. Tím bylo podle stěžovatelky ignorováno její podání doručené soudu 12. listopadu 2011, které cituje. V něm uvedla jasná tvrzení ohledně nemajetkové újmy, a to konkrétně jaký význam měly pro ni požadované informace. V důsledku toho, že jí nebyly dodány řádně a včas, nemohla stěžovatelka požadované informace použít pro zvýšení své odborné způsobilosti a pro zajištění lepší pozice při hledání svého zaměstnání a tím i stabilizace své životní situace. Současně jí tím byla způsobena újma v osobním životě - beznaděj a nespravedlnost a s tím spojená frustrace, resp. urážka jejího sociálního statutu. K prokázání svých tvrzení opakovaně navrhovala svůj účastenský výslech, neboť je přesvědčena, že právě při posuzování nemateriální újmy je takový důkaz zcela zásadní, který není možné neprovést s konstatováním, že je nadbytečný.

4. Dále se stěžovatelka ohradila proti tvrzení obecných soudů, že neuvedla způsob výpočtu odškodnění. Poukázala na své vyjádření doručené soudu dne 12. listopadu 2011, které dále cituje. Závěr odvolacího soudu, že v odvolacím řízení uplatnila nové tvrzení, považuje za projev libovůle a přepjatého formalismu.

5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje

k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Ze samotného tvrzení stěžovatelky vyplývá, že se nemínila z osobních důvodů zúčastnit ústního jednání před soudem prvního stupně. Nešlo tedy o situaci, kdy by z důležitých důvodů žádala o odročení ústního jednání. Za takové situace neměl soud prvního stupně, jak na to správně poukázal s ohledem na znění ustanovení § 118a občanského soudního řádu, možnost stěžovatelku poučit zákonem předvídaným způsobem. Za postup podle uvedeného ustanovení nelze považovat požadavek stěžovatelky, aby byla poučena zasláním protokolu o jednání se stanovením přiměřené lhůty. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom vyplývá, že tímto požadavkem mínila stěžovatelka navázat na postup soudu prvního stupně, který ji při jednání konaném dne 10. října 2011 poučil o nutnosti doplnit žalobu podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu. K tomu odvolací soud dodal, že na to stěžovatelka reagovala podáním doručeným dne 12. listopadu 2011, které sama zmiňuje a ve kterém uvedla, že její návrh nemá vady, které by jej činily neprojednatelným. I s ohledem na tento důsledek se postup soudu prvního stupně, který se následně striktně držel procesního předpisu, jeví být ústavně souladným. Byla to tedy sama stěžovatelka, která neumožnila soudu prvního stupně, aby ji poučil v souladu s procesním předpisem, a tohoto práva se tedy nemůže legitimně dovolávat. Pokud přitom sama stěžovatelka i v ústavní stížnosti tvrdí, že všechny rozhodné skutečnosti řádně tvrdila a nabízela k jejich prokázání důkazy, tak zjevně neexistoval důvod, aby jí obecný soud ustanovil zástupce z řad advokátů. Ustanovení § 30 odst. 1 občanského soudního řádu totiž míří evidentně na zcela jiné procesní situace.

8. Pokud stěžovatelka tvrdí, že unesla břemeno tvrzení ohledně významu předmětu řízení, tedy že uvedla, jaký konkrétní význam měla pro její osobu žádaná informace a v čem spočívala tvrzená závažná i materiální újma, tak tím toliko polemizuje s názorem obecných soudů. Soud prvního stupně jasně vyložil, že její tvrzení bylo jen v obecné rovině bez konkrétního tvrzení, jak se jí postoj vedlejší účastnice řízení dotkl a jaké z toho měla následky či psychickou újmu. K tomuto závěru přitom obecný soud dospěl až poté, co vyhodnotil charakter stěžovatelkou požadovaných informací. Tím obecný soud ústavně souladným způsobem vyloučil, že by v posuzovaném případě existovala pevná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobila stěžovatelce morální újmu.

9. Se stěžovatelkou lze souhlasit jen v tom, že není správný závěr odvolacího soudu, že neuvedla způsob, jak dospěla k výši požadované náhrady škody. Způsob uváděný stěžovatelkou v ústavní stížnosti je totiž reprodukován již v narativní části rozhodnutí soudu prvního stupně. Nicméně otázka výše náhrady byla v daném případě druhotná ve vztahu k otázce existence újmy, která byla obecnými soudy obou stupňů vyřešena negativně, při aplikaci zásady břemene tvrzení, které předchází břemenu důkaznímu. Tato břemena přitom nelze směšovat.

10. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru