Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 95/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
zdravotní péče
Bolestné
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.95.18.1
Datum podání08.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 444

440/2001 Sb., § 7 odst.3, § 7 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 95/18 ze dne 13. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., právně zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017 č. j. 25 Cdo 2980/2017-581 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017 č. j. 35 Co 9/2017-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Žalobou podanou dne 4. 7. 2005 se stěžovatelka domáhala na žalované nemocnici zaplacení náhrady škody na zdraví, k níž u ní došlo v souvislosti s operací hemeroidů, které se na chirurgickém oddělení žalované podrobila dne 19. 3. 2004. Žádala za bolestné částku 1 348 800 Kč, za ztížení společenského uplatnění pak částku 2 880 000 Kč, za náhradu nákladů na léčení částku 8 870 Kč a náhradu nákladů vynaložených na vypracování posudku pak 3 000 Kč. O nárocích stěžovatelky bylo postupně rozhodnuto, naposledy rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 10 2016 sp. zn. 7 C 378/2005 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 108 000 Kč (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 276 000 Kč (výrok II.), rozhodl, že náklady řízení nese stát (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 297 880 Kč za daných podmínek splatnosti (výrok IV.). Soud vyšel z toho, že se stěžovatelka podrobila u žalované operaci hemoroidů, při níž došlo k prošití rektovaginálního septa (přepážky), způsobné jeho částečným vtažením do stapleru (nástroje určeného k prošití hemoroidálních uzlů). V pooperačním průběhu došlo u žalobkyně ke vzniku rektovaginální píštěle, pro odstranění této komplikace bylo nutné provést umělé vyústění tlustého střeva. Další pooperační průběh byl klidný, vyústění fungovalo správně a píštěl se posléze zhojila. Dne 16. 9. 2004 se žalobkyně podrobila další operaci, při které došlo k zanoření umělého vyústění střeva a obnovení kontinuity jejího trávicího traktu. V pooperačním průběhu se objevila komplikace spočívající ve vzniku seromu v místě operační rány, jež byla řešena drenováním. Dále se žalobkyně podrobila několika operacím břišní kýly.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. co do částky 48 000 Kč mění tak, že se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku (tj. co do částky 60 000 Kč), v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení státu III. potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky se mění jen tak, že jejich výše činí 236 277 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

4. Ve vztahu k výši náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud zohlednil, že žalobkyně byla omezena v běžném životě již před operací, její společenské, sportovní i pracovní nasazení a vyžití nebylo nijak mimořádné oproti jiným osobám jejího věku (v době operace 66 let), již před operací trpěla chronickým onemocněním (recidivující celoroční bronchitidy od roku 1998) a pro psychické potíže se léčila na psychiatrii. Trvalé pooperační následky nebyly velké, naopak byly spíše menšího rozsahu než je obvyklé a než s nimi počítá základní bodové ohodnocení (900 bodů dle položky 016 a 250 bodů dle položky 081 přílohy 2 vyhlášky). Délka tohoto soudního řízení pak dle odvolacího soudu není v příčinné souvislosti se vznikem projednávané škody, pro posouzení nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění proto není relevantní. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že žalobkyni náleží náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení, tj. 60 000 Kč (po odečtení částky 30 000 Kč, která byla žalobkyni již dříve pravomocně přiznána, a částky 48 000 Kč, která je promlčena).

5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodné právní otázky stavení běhu promlčecí doby v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění a přiměřenosti odškodnění ztížení společenského uplatnění a předpokladů jeho mimořádného zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška"), byly za daných skutkových okolností posouzeny jinak.

6. Dovolací soud rovněž konstatoval, že ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval, není úvaha odvolacího soudu o výši odškodnění zjevně nepřiměřená, naopak hlediska, která odvolací soud zohlednil, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Bylo především respektováno východisko, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje již v základní výměře náhradu za trvalé nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli byly obtíže stěžovatelky spojené s léčením velmi intenzivní, pokud byly jen přechodné, jsou odškodnitelné v rámci náhrady za bolest, nikoli však v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Shledal-li dále odvolací soud část nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčenou, učinil tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se při úvaze o promlčení nezabývaly částkou nároku, který byl v době rozhodování předmětem řízení, a jejich závěr o promlčení nároku je tak v rozporu s hmotným právem, ani podstatou jednoho z trvalých následků, a to ztížením společenského uplatnění dle položky 016, když z jejich rozhodnutí vyplývá, že nárok pod položkou 016 berou jak nový nárok, který byl uplatněn teprve v roce 2016, což ale není v souladu s obsahem spisu a není to v souladu ani s podáními stěžovatelky v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani s úkony soudu prvního stupně. Dále namítá, že se soudy odklonily o ustálené judikatury dovolacího soudu ve vztahu k posouzení předpokladů pro přiznání mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky a že neposuzovaly odškodnění dle principu přiměřenosti.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. V relaci k náhradám škod na zdraví je Ústavní soud opakovaně přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána. Ústavní soud musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak při odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat od požadavku, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Veřejná kontrola nad obecnými soudy předpokládá mimo jiné transparentnost jejich rozhodování. Nejde jen o výši částky náhrady za ztížení společenského uplatnění, ale také o přesvědčivost a předvídatelnost procesního postupu, jímž k posouzení nároku a jeho výše dospěly [srov. nález ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82 SbNU 257)].

11. V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy postupovaly ve zjevném rozporu s principy, jež lze vyvodit z judikatury Ústavního soudu, která se předmětné problematiky týká. Vyšly z bodového hodnocení podle vyhlášky, současně v souladu s principem proporcionality za použití ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky zohlednily konkrétní okolnosti posuzovaného případu a také v souladu s principem rovnosti vzaly v úvahu výši odškodnění, jež bylo poškozeným přiznáno v obdobných případech. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá z čeho vyvodit, že by v posuzované věci přiznané odškodnění bylo zjevně neadekvátní, a tudíž rozporné s výše zmíněnými principy. Zde lze jen odkázat na závěry Nejvyššího soudu a připomenout, že srovnávat lze jen případy a okolnosti k tomu způsobilé, nehledě na aspekt soudního uvážení, který byl náležitě Nejvyšším soudem vyložen.

12. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, dále i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, nezávislost, nestrannost i základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly (srovnej též nález ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4057/14).

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru