Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 95/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
vykonatelnost/odklad
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.95.15.1
Datum podání12.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 54

99/1963 Sb., § 266, § 268


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 95/15 ze dne 24. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236/10, Mělník, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Co 309/2014-126, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11, čl. 12, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel následně ve svém podání ze dne 21. 1. 2015 podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného výroku II. usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2014, č. j. 66 Nc 3524/2009-83.

3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele výrokem II. napadeného usnesení jako věcně správné (§ 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2014, č. j. 66 Nc 3524/2009-83, v té části, v níž obvodní soud zamítl návrh stěžovatele (povinného) na částečný odklad exekuce (ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 o. s. ř.), nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 10. 2009, č. j. 66 Nc 3524/2009-5 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 2010, č. j. 66 Nc 3524/2009-34 a ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010,

č. j. 30Co 229/2010-32), na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné (nezletilé B. S. Z.) ve výši 288.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužné částky na výživném nezletilé. Samotné provedení exekuce bylo nařízeno na základě exekučního příkazu exekutora JUDr. M. Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, ze dne 27. 10. 2009, č. j. 085 EX 3091/09-8, na jehož základě mělo k exekuci uvedené dlužné částky dojít rovněž ve formě prodeje nemovitých věcí stěžovatele, zapsaných na LV č. Xvk. ú. Praha - Krč. Obvodní soud v předmětném usnesení rovněž rozhodoval o návrhu stěžovatele na částečné zastavení této exekuce ve smyslu ustanovení § 268 o. s. ř., který taktéž zamítl, neboť v daném případě neshledal důvody ani pro částečné zastavení exekuce, ani pro její částečný odklad ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1, resp. § 266 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu. Stěžovatel důvodnost svého návrhu na částečný odklad exekuce spatřoval v předpokladu, že jeho návrhu na částečné zastavení exekuce bude vyhověno (§ 266 odst. 2 o. s. ř.), když by "prodejem nemovitostí přišel nejen o své dosavadní bydlení, nýbrž by mu vznikla i značná majetková ztráta, neboť může dojít k tomu, že nemovitosti budou prodány za nižší než výslednou, resp. obvyklou cenu." Další důvod pro odklad vykonatelnosti stěžovatel spatřoval ve svém zdravotním stavu, který "je závislý právě na vývoji a průběhu exekuce a je ztížen právě tím, že je vedena nepřiměřenými prostředky a existenčně ho ohrožuje."

4. Městský soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, vyslovenými v citovaném usnesení, pokud stěžovatelův návrh na částečný odklad exekuce (obdobně jako jeho návrh na její částečné zastavení) neshledal důvodným, neboť na základě dosavadního průběhu exekučního řízení "nelze očekávat, že by došlo k zastavení exekuce". Stejně tak se ztotožnil se způsobem, jakým se obvodní soud vypořádal i s druhým, stěžovatelem uplatňovaným, důvodem pro odklad vykonatelnosti, tj. jeho zdravotním stavem. "Pokud jde o zdravotní stav (stěžovatele), lze mít za správný závěr soudu I. stupně, že depresivní porucha střední a těžké intenzity, kterou (stěžovatel) dlouhodobě trpí, se nejeví jako pouze přechodného charakteru, přičemž (stěžovatel) sám neuvádí žádný konkrétnější termín očekávaného zlepšení." Městský soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že odkladem exekuce, za situace, kdy stěžovatel neplatí výživné oprávněné od 1. 1. 2012 nadále, by oprávněná nebyla vážně poškozena. Proto i městský soud dospěl k závěru, že důvod pro částečný odklad exekuce, jak má na mysli ustanovení § 266 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, v případě stěžovatele není dán.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného odvolání, ale i obou jeho návrhů, tj. na částečný odklad exekuce i na částečné zastavení exekuce. Ve vztahu k prvně uvedenému stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry městského soudu, v nichž se ztotožnil s obvodním soudem, pokud neshledal stěžovatelem uváděné důvody (zejm. zhoršující se zdravotní stav kvůli probíhající exekuci ve formě prodeje jím vlastněných nemovitostí) za relevantní pro částečné odložení exekuce.

6. Vedle toho ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje i s konkrétními právními závěry obecných soudů ohledně zamítnutí jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, přičemž zde odkazuje i na závěry judikatury Ústavního soudu, konkrétně obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 535/05; sp. zn. II. ÚS 1371/08; sp. zn. I. ÚS 1357/10; sp. zn. III. ÚS 281/12 či sp. zn. II. ÚS 803/13, z nichž také cituje. Stěžovatel tak nicméně činí navzdory tomu (jak sám v ústavní stížnosti přímo zdůrazňuje), že proti výroku I. usnesení městského soudu, jímž městský soud jako věcně správný potvrdil výrok usnesení obvodního soudu v té části, v níž zamítl stěžovatelův návrh na částečné zastavení exekuce, podal dovolání (§ 237 o. s. ř.). Z toho důvodu se Ústavní soud těmito námitkami stěžovatele věcně nezabýval, neboť by tím mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti stěžovatelem podaného dovolání a příp. věcného posouzení jeho námitek proti zamítnutí jeho návrhu na částečné zastavení exekuce.

7. Nicméně, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti brojí toliko proti výroku II. citovaného usnesení městského soudu a v tomto ohledu tedy argumentace obsažená v ústavní stížnosti s ním ne zcela koresponduje, Ústavní soud, vázán právě toliko petitem ústavní stížnosti, nemusel této skutečnosti jakkoliv přizpůsobovat výrok (a odůvodnění) svého usnesení. Pokud by totiž stěžovatel svou ústavní stížností brojil i proti výroku I. usnesení městského soudu a její petit by tedy přizpůsobil argumentaci v ní obsažené, musel by Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, neboť by byla podána předčasně ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud proto věcně posoudil pouze ty námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, v nichž stěžovatel polemizuje s právními závěry městského soudu, vážícími se toliko pouze k napadenému výroku II. usnesení městského soudu, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či jiného namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu (a ostatně ani obvodního soudu) nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti; v posuzovaném případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli, konkrétně pak o jeho návrhu na částečný odklad exekuce, resp. v řízení o stěžovatelem podaném odvolání. Navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu stěžovatel i přesto svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky, postrádající ústavněprávní dimenzi, jsou ve svém obsahu toliko polemikou s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení důvodnosti jeho návrhů na částečné zastavení exekuce, resp. na částečný odklad exekuce.

11. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím městského soudu i jemu předcházejícím rozhodnutím obvodního soudu, Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní soud, tak i městský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj právní názor, v němž jako nedůvodný zamítly návrh stěžovatele na částečný odklad exekuce, když stěžovatelem uváděné důvody neshledaly natolik závažné, aby v souladu s ustanovením § 266 o. s. ř. přistoupily k odložení exekuce, také řádně zdůvodnily. Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

13. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru