Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 945/19 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.945.19.1
Datum podání18.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 164, § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 945/19 ze dne 2. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KENDY CZ s.r.o., se sídlem Na Dubovci 6, Strakonice, zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 411/2018-85, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2018, č. j. 23 C 272/2017-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v této souvislosti dále odkazuje na čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že se stěžovatelka v jiném soudním řízení úspěšně ubránila žalobě a soud jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení, kterou ale vinou špatného výpočtu nesprávně snížil o 14.604 Kč. Protože soudy tuto nesprávnost odmítly opravit postupem podle § 164 o. s. ř. (podle něhož mj. platí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti), podala stěžovatelka žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 82/1998 Sb.") V tomto řízení ovšem obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 14.604 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované částku 300 Kč jako náhradu nákladů řízení. Rozsudek nalézacího soudu byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzen a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

3. Oba soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích zejména zdůraznily, že v dané věci není splněn již první z předpokladů odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy že rozhodnutí, v nichž byla výše náhrady nákladů řízení eventuálně špatně vyčíslena, nebyla pro nezákonnost změněna či zrušena příslušným orgánem. Případné pochybení soudu pak nelze hodnotit ani jako nesprávný úřední postup, neboť postup soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení či při následném návrhu stěžovatelky na opravu nákladového výroku je nutno hodnotit jako činnost, která směřovala k vydání rozhodnutí a která se odrazila v jeho obsahu. Z toho důvodu lze tvrzená pochybení zvažovat jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí [v této souvislostí městský soud odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013]. V takovém případě je však nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody, aby rozhodnutí, v jehož obsahu se vadný postup soudu projevil, bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem. To se ovšem v dané věci nestalo. Chybí tak titul, který by mohl zakládat odpovědnost státu za škodu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

8. V nyní projednávané věci jde o částku 14.604 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V daném případě pak případný kasační zásah není možný také proto, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, vycházející z předpokladů odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., plně odpovídají aplikované zákonné úpravě a stěžovatelka nenabízí žádnou relevantní protiargumentaci; natož pak takovou, která by měla ústavněprávní rozměr.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru