Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 945/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.945.15.1
Datum podání30.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 125

353/2003 Sb., § 114 odst.2

40/2009 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 945/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, se sídlem Týnská 21, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Tdo 1328/2014-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014, sp. zn. 5 To 148/2014, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2014, sp. zn. 3 T 46/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a dále došlo k porušení čl. 39 Listiny (zákaz trestu bez zákona), resp. čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2014, sp. zn. 3 T 46/2013, byl obviněný J. Z. (stěžovatel) uznán vinným přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím, že dne 7. března 2013 v nočních hodinách v Praze při kontrole příslušníky celního úřadu, vezl ve vozidle Fiat 50 kartonů cigaret (tj. 10.000 ks) zn. Marlboro 100´S, ačkoliv si byl vědom toho, že tyto nejsou označeny platnou tabákovou nálepkou podle § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), čímž vznikla České republice pohledávka na nezaplacené spotřební dani ve výši 23.480 Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému uložen podle § 244 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014, sp. zn. 5 To 148/2014, zamítnuto podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

4. Následné dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Tdo 1328/2014-33, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud se zabýval dvěma dovolacími důvody obviněného. První dovolací důvod představovala námitka porušení práva na zákonného soudce [dovolací důvod podřazený § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu], k níž Nejvyšší soud uvedl, že i přes určité nesrovnalosti v rozvrhu práce, které ovšem byly Obvodním soudem v Praze 1 vysvětleny, byl senát 3 T určen k projednání trestní věci dovolatele v souladu s pravidly pro přidělování věcí na trestním úseku Obvodního soudu pro Prahu 1 v roce 2013, a proto právo na zákonného soudce vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny nebylo obviněnému postupem soudu prvního stupně upřeno. Druhým dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] spočívající v tom, že popis skutkových okolností ve výroku o vině neobsahuje konkrétní ustanovení zákona, které měl obviněný porušit přepravou neoznačených cigaret. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že tato námitka není pravdivá a je v rozporu s textem rozsudku, když ve skutkové větě je výslovně uvedeno, že obviněný vezl ve vozidle 50 kartonů cigaret, ačkoliv si byl vědom toho, že "tyto nejsou značeny platnou tabákovou nálepkou dle § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních...". Nejvyšší soud konstatoval, že přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí mj. ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem dováží, skladuje, přepravuje nebo uvádí do oběhu zboží bez nálepek, kontrolních pásek nebo jiných předmětů k jeho označení pro daňové účely, přičemž nakládání v rozporu s právním předpisem je jednání v rozporu se zákonem o spotřebních daních (v daném případě tedy v rozporu s § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních). Dále rozvedl, že povinnost označovat tabákové výrobky musí respektovat každý, kdo s takovým zbožím nakládá, což se podává právě z § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě namítá, že jednání, které se mu klade za vinu, není trestné (nelze jej podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku), což podle jeho názoru představuje porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Zdůrazňuje, že jedním ze znaků skutkové podstaty podle § 244 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, je znak "v rozporu s jiným právním předpisem". V této souvislosti dovozuje, že neexistuje žádné ustanovení zákona o spotřebních daních, z něhož by vyplýval zákaz vézt cigarety, které nejsou označeny platnou tabákovou nálepkou. Povinnost označovat tabákové výrobky na něj pak nedopadá, neboť není ani jejich výrobcem, příjemcem, dovozcem, či dodavatelem, jak má na mysli § 114 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Soudy se s námitkami stěžovatele týkajícími se této otázky řádně nevypořádaly, čímž porušily právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se dále nevypořádal s námitkou odnětí zákonného soudce a jeho závěry jsou v tomto směru nesprávné. Otázkou zákonného soudce se sice zabýval Nejvyšší soud, avšak z pohledu stěžovatele pouze formálně. Především opomenul skutečnost, že každá změna rozvrhu práce, která se provádí opatřením předsedy soudu, musí být zveřejněna, což se v dané věci nestalo. Podle rozvrhu práce měly hospodářské trestné činy napadat do senátu 3 T a 6 T, avšak ve skutečnosti napadaly pouze do senátu 3 T, čímž došlo k porušení podmínky předvídatelnosti a transparentnosti při přidělování věcí.

III.

6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

7. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je tedy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti.

8. Podobně jako v dovolání i v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na dva okruhy pochybení, jichž se podle jeho názoru dopustily soudy. Prvním z nich je námitka, že jednání, které se stěžovateli klade za vinu, není podřaditelné pod skutkovou podstatu § 244 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, neboť jak stěžovatel dovozuje, ze zákona o spotřebních daních nevyplývá žádný zákaz převážet neoznačené zboží. Ústavní soud musí jednak konstatovat, že v této části se jedná o pouhou polemiku s podústavním právem, která nemá potřebný ústavněprávní přesah, jednak je vhodné doplnit, že soudy se s otázkou podřazení jednání stěžovatele pod konkrétní skutkovou podstatu náležitě vypořádaly a proti jejich závěrům nelze mít z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Pokud stěžovatel namítá, že v zákoně o spotřebních daních není uveden zákaz převážet neoznačené cigarety, resp. že pro stěžovatele nevyplývá povinnost cigarety označovat, přehlíží, že tento zákaz, resp. přeprava neoznačených cigaret (tabákových výrobků) je samotným znakem skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží vymezeným v § 244 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, podle něhož platí "kdo v rozporu s jiným právním předpisem dováží, skladuje, přepravuje nebo uvádí do oběhu zboží bez nálepek, kontrolních pásek nebo jiných předmětů k jeho označení pro daňové účely". To, že cigarety, resp. obecně všechny tabákové výrobky, musí být při uvádění do oběhu opatřeny příslušnými nálepkami, pak jednoznačně vyplývá ze znění § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních, ledaže byly od této povinnosti osvobozeny podle odst. 6 nebo 7, což v daném případě nebylo prokázáno. Třebaže stěžovateli skutečně nemusí svědčit povinnost fakticky označovat tabákové výrobky příslušnými nálepkami (ta se týká pouze osob vyjmenovaných v § 114 odst. 3 zákona o spotřebních daních), naplňuje i pouhá přeprava neoznačených cigaret znaky uvedeného trestného činu. V této souvislosti lze uzavřít, že v rozhodnutích soudů nelze spatřovat porušení čl. 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Ohledně námitky porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud podotýká, že se jí věnoval jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud. Zejména Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí poměrně podrobně námitkami stěžovatele zabýval a srozumitelně vysvětlil, proč nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Přestože se při přípravě a vydávání rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 pro rok 2013 a jeho následujících doplnění vyskytly určité nesrovnalosti, nemusí tato skutečnost bez dalšího znamenat porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru