Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 943/15 #2Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO - VV SKLO s. r. o.
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.943.15.2
Datum podání30.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 943/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelů Radka Vitešníka, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, a VV SKLO s. r. o., se sídlem Na Zahrádkách 426, Křižanov, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 15. 1. 2015, č. j. 54 Co 1054/2014-120, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

1. Včas podanými ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se oba stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu. Proto Ústavní soud usnesením ze dne 9. 6. 2015 obě ústavní stížnosti spojil z důvodu hospodárnosti a efektivity ke společnému projednání, neboť se jedná o věci, které skutkově spolu souvisejí, jedná se o rozhodnutí vydané v rámci jednoho řízení a týkají se téže věci.

2. Žalobou ze dne 12. 3. 2013 se stěžovatelka (dále též žalobkyně) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil stěžovatelovi (dále též žalovaný) povinnost zaplatit jí částku 125.000 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalobkyně uvedla, že žalovanému poskytla zálohu na kupní cenu mezi účastníky ústně předjednaného úplatného převodu pozemků. K realizaci kupní smlouvy však nedošlo a žalovaný žalobkyni zaplacenou zálohu nevrátil, tuto si ponechal, čímž došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Podáním ze dne 23. 7. 2014, označeným jako "obrana žalovaného proti žalobnímu návrhu ve smyslu § 98 občanského soudního řádu" žalovaný uplatnil vůči žalované pohledávce námitku započtení své vzájemné pohledávky. Žalobkyně při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 8. 2014 uvedla, že s námitkou započtení nesouhlasí, že tato je neoprávněná, že pohledávky nejsou stejného druhu a způsobilé k započtení. Zároveň požádala soud, aby jí bylo poskytnuto poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu v tom smyslu, zda námitka započtení, kterou žalovaný vznesl, je oprávněná či neoprávněná. Poté, co byla vyrozuměna o tom, že soud nemá za to, že by zde bylo třeba takového poučení, v závěrečném návrhu uvedla, že s ohledem na to, že se jí nedostalo požadovaného poučení, bere žalobu zpět (a požaduje náhradu nákladů řízení).

3. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 8. 2014, č. j. 12 C 110/2013-101, bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno a soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, když vytkl, že to byla žalobkyně, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť po provedeném dokazování v rámci své závěrečné řeči vzala svoji žalobu v plném rozsahu zpět.

4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků řízení. V tomto závěru vyšel z ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, dle něhož je povinen ten z účastníků, který zastavení řízení zavinil, zaplatit náklady řízení účastníku druhému. V případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby je tedy na základě tohoto ustanovení třeba (obecně) zavázat žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaného, neboť ve zpětvzetí žaloby je z hlediska procesního nutno spatřovat zavinění zastavení řízení, vyjma situace, kdy žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného (či jiného účastníka řízení). Dle názoru odvolacího soudu přitom nelze než učinit závěr, že vlastním důvodem zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně bylo vznesení námitky započtení vzájemné pohledávky žalovaného vůči žalobou uplatněné pohledávce žalobkyně, kdy navíc k započtení této pohledávky mohlo dojít až v průběhu již zahájeného řízení. Proto krajský soud považoval za hlavní důvod ke zpětvzetí žaloby procesní kroky žalovaného. Zároveň však soud zdůraznil, že nelze odhlédnout od dalších okolností doprovázejících vztahy stěžovatelů, zejména od skutečnosti, že již v době podání žaloby měl žalovaný vůči žalobkyni právo na vypořádání obchodního podílu v řádu milionu korun (byť se doposud nejednalo o pohledávku splatnou). Jestliže se i přesto žalobkyně obrátila na soud se žalobou na zaplacení částky 125.000 Kč s příslušenstvím proti žalovanému, lze mít podanou žalobu vůči žalovanému do značné míry za šikanózní. Odvolací soud proto v těchto specifických okolnostech věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které právo na náhradu nákladů řízení nelze přiznat ani žalobkyni.

5. Uvedené rozhodnutí dle obou stěžovatelů porušilo jejich základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), případně též zasáhlo do jejich základního práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

6. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých práv především ve skutečnosti, že krajský soud v rámci svého rozhodování ohledně nákladů řízení postupoval na základě libovůle, neposkytl jí prostor k vyjádření a své usnesení ani dostatečně neodůvodnil. Prvek libovůle při rozhodování stěžovatelka shledává právě v tom, že soud pouze zkratkovitě, nedostatečně a nepřezkoumatelně uvedl, z jakého důvodu jí nepřiznal náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, obzvláště pokud správně dovodil, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo vznesení námitky započtení stěžovatelem. Zde se stěžovatelka dovolává též judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla vznesena námitka započtení až po důvodném podání žaloby, která byla následně vzata zpět, je žalovaný povinen nahradit žalobci náklady řízení. Stěžovatelka navíc soudí, že jí byla v řízení před krajským soudem odňata možnost vyjádřit se k okolnostem, které soud vedly k nepřiznání nákladů řízení, ačkoliv judikatura Ústavního soudu již dříve shledala tento postup za nesouladný s právem na spravedlivý proces. Proto dochází k závěru, že se jednalo o překvapivé rozhodnutí, ke kterému nevedlo řádně provedené dokazování.

7. Stěžovatel porušení svých práv spatřuje ve skutečnosti, že tím, že stěžovatelka vzala žalobu zpět, tak na sebe jednoznačně přesunula "procesní zavinění" ukončení řízení a je tedy subjektem, který by měl hradit náklady řízení. Dovolává se přitom soudní judikatury, z níž plyne, že pokud pouze jedna strana zaviní, že je řízení zastaveno, a proto ve věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím rozhodnuto o důvodnosti argumentů obou stran, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. Zároveň stěžovatel upozorňuje, že procesní aktivita stěžovatelky vykazuje vůči jeho osobě dlouhodobě šikanózní prvky. Proto dochází k závěru, že krajský soud otázku náhrady nákladů řízení posoudil způsobem, který extrémně vykročil z pravidel upravujících toto řízení, což nastalo v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (odvolací soud rozhodl oproti judikatuře úplně naopak).

8. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavních stížnostech, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

10. Ústavní soud musí předně zdůraznit, že k problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoliv v konkrétním případě samozřejmě může mít i poměrně citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

11. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného "nákladového rozhodnutí", dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Naopak se z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu podává, že ve věci nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jedné ze stran vychází z řádně zjištěného stavu věci, kdy soud důkladně zvažoval veškeré okolnosti, které mohly mít vliv na "nákladový" výrok rozhodnutí (především dlouhodobé právní vztahy stěžovatelů a jejich procesní aktivita v dotčeném řízení). Krajský soud přitom plně respektoval ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, dle kterého platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady, nebyl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Občanský soudní řád zde dává obecným soudům poměrně široký prostor k úvaze o přiznání nákladů řízení, což v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování této otázky (na což ostatně upozornil již krajský soud v napadeném rozhodnutí a taktéž stěžovatelka v ústavní stížnosti). Právě proto zde vystupuje jako klíčový faktor především požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, jež odpovídá požadavkům zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45)]. Jak přitom již Ústavní soud konstatoval dříve, rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým prosazováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu, nýbrž má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nález sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 11. 2007 (N 186/47 SbNU 443)].

12. Tento požadavek Ústavního soudu nicméně krajský soud v nyní posuzovaném případě plně respektoval, kdy nejenom náležitě vyhodnotil důvody zastavení řízení po zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelky, nýbrž zároveň dopodrobna vyložil, z jakého důvodu dospěl ke svým právním závěrům stran nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jedné ze stran. Zvažoval přitom správně veškeré okolnosti případu a neaplikoval formalisticky dotčená ustanovení občanského soudního řádu. Tento postup, který plně reflektuje specifika dotčené kauzy, lze považovat za jediný správný, poněvadž odpovídá povinnosti soudů nalézt v každém posuzovaném případě řešení, které nejvíce odpovídá principům spravedlnosti. Jak opakovaně konstatoval Ústavní soud ve své judikatuře, obecné soudy mají povinnost učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité, neboť spravedlnost takto musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. Lze tedy pouze zopakovat, že uvedenou výzvou se krajský soud plně řídil, neboť oba stěžovatelé alespoň do určité míry zapříčinili zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (tomu koneckonců do určité míry svědčí i skutečnost, že oba stěžovatelé se cítí dotčeni tím, že jim krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení).

13. Ústavní soud musí také odmítnout námitku stěžovatelky, že napadené rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé, kdy navíc neměla mít možnost vyjádřit se k okolnostem, které krajský soud vedly k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Zde Ústavní soud především upozorňuje, že judikatura, jíž se stěžovatelka dovolává, byla v rozhodovaných věcech vztažena striktně k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. V nyní posuzovaném případě však krajský (i okresní) soud postupoval především dle ustanovení § 146 odst. 2 citovaného zákona, čímž se argumentace stěžovatelky jeví nepřípadnou. Navíc se podává, že stěžovatelka měla možnost své argumenty plně přednést v podaném odvolání, neboť právě na její návrh krajský soud přezkoumával napadené usnesení okresního soudu, přičemž v tomto odvolání, jímž brojila proti povinnosti hradit žalovanému náhradu nákladů řízení, zajisté uvedla veškeré skutečnosti, které dle jejího názoru mají svědčit nutnosti změnit tuto část rozhodnutí soudu I. stupně. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že krajský soud částečně jejímu návrhu vyhověl, neboť ji zprostil povinnosti platit stěžovatelovi (žalovanému) náhradu jím vynaložených nákladů.

14. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož ani Ústavní soud sám nezjistil žádné jiné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru