Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 942/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDržba
Vydržení
Insolvence
Dobrá víra
Valná hromada
obchodní společnost/obchodní podíl
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.942.20.1
Datum podání30.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb.

513/1991 Sb., § 196a, § 135 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 942/20 ze dne 25. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Meleckého, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 27 ICdo 111/2019-338, 38 ICm 2903/2011, KSOS 40 INS 5965/2011 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2019 č. j. 11 VSOL 16/2014-312, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka - obchodní společnosti NORMA MB spol. s r. o. (dále jen "dlužník") se podává, že stěžovatel se prostřednictvím incidenční žaloby domáhá vyloučení obchodního podílu na společnosti NORMA Frýdlant nad Ostravicí spol. s r. o. (dále jen "NORMA Frýdlant") ve výši 561/566 odpovídající vkladu ve výši 11 220 000 Kč a nemovitostí blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích, a to z majetkové podstaty dlužníka (úpadce). Stran skutkové stránky věci Ústavní soud pro stručnost odkazuje na shrnutí provedené obecnými soudy, přičemž pouze stručně uvádí, že jádrem sporu je ve věci platnost převodu sporných nemovitostí (části obchodního podílu) mezi společnostmi NORMA Frýdlant a dlužníkem (pozn.: v obou společnostech stěžovatel vystupoval jako většinový společník).

3. Spor mezi stěžovatelem a společností AB insolvence v. o. s., insolvenčním správcem dlužníka (dále jen "žalovaná"), trvá již od roku 2013, kdy o něm poprvé rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 č. j. 38 ICm 2903/2011-109 tak, že z majetku dlužníka vyloučil jak obchodní podíl, tak i sporné nemovitosti. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2014 č. j. 11 VSOL 16/2014-164. O dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2016 č. j. 29 ICdo 9/2015-196 tak, že jej odmítl v části týkající se vyloučení obchodního podílu; v části týkající se předmětných nemovitostí rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu byla skutečnost, že odvolací soud se nezabýval tím, zda k uzavření smlouvy o převodu části obchodního podílu vyslovila souhlas valná hromada dlužníka, nikoli jen tím, zda s převodem obchodního podílu vyslovila souhlas valná hromada společnosti NORMA Frýdlant. Jestliže se touto otázkou odvolací soud nezabýval, bylo jeho právní posouzení věci podle závěrů Nejvyššího soudu neúplné, a tudíž i nesprávné.

4. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 11 VSOL 16/2014-227, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2013 (viz výše), a to pouze v části týkající se vyloučení sporných nemovitostí, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 23. 10. 2018 č. j. 27 ICdo 179/2017-287 tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že se nezabýval otázkou, zda byl právní omyl stěžovatele (jenž vycházel z toho, že k účinnému převodu dotčené části podílu není třeba souhlas valné hromady dlužníka), omluvitelný; tedy tím, zda z § 196a odst. 1 a 3 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "obchodní zákoník"), přímo vyplývalo, že pokud společnost úplatně převádí na společníka majetek přesahující jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej zcizit jen se souhlasem valné hromady společnosti (převodkyně).

5. Vrchní soud napadeným rozsudkem po tomto kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl tak, že sám změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě z roku 2013 a žalobu v daném rozsahu zamítl. V intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu konstatoval, že nelze učinit závěr, že držba převáděného obchodního podílu provedená v rozporu s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku je držbou oprávněnou; na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že držba dotčené části podílu byla dlouhodobá, bez námitek dlužníka či třetích osob a převod obchodního podílu byl zapsán v obchodním rejstříku. Držba dotčené části podílu tedy nemohla být řádná, žalobce nemohl být (a nebyl) v dobré víře v oprávněnost držby předmětné části obchodního podílu, a proto vlastnictví dotčené části podílu vydržením nenabyl.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shora označeným usnesením odmítl. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to jak v případě posouzení otázky "omluvitelnosti právního omylu", tak i při posouzení otázky dobrý víry stěžovatele při vydržení nemovitostí. Nejvyšší soud se postupně vypořádal též s tvrzením stěžovatele, podle něhož odvolací soud vycházel ze svévolně upraveného skutkového stavu či námitky, že byl rejstříkovým soudem uveden v omyl tím, že jej zapsal jako společníka společnosti NORMA Frýdlant, aniž by vyžadoval souhlas valné hromady společnosti při převodu části obchodního podílu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky, které vznesl již v rámci podaného dovolání, byť tyto své argumenty vztahuje rovněž k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předně namítá, že dovolací soud se řádně nevypořádal s jeho argumenty vůči postupu, právnímu posouzení a závěrům odvolacího soudu. Dále uvádí, že dovolací ani vrchní soud se ve svých rozhodnutích žádným způsobem nevypořádaly s jeho argumentací, když zejména odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je natolik stručné, že z něj vůbec nelze dovodit, jakými úvahami se soud řídil, natož jak k nim došel a proč v jeho očích neobstála stěžovatelova argumentace.

8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

9. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

10. V nyní posuzovaném případě obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, zejména pak vrchní soud v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jestliže stěžovatel dovolacímu soudu vytýká stručnost při odůvodňování odmítavého usnesení, pak přehlíží, že podstatný obsah jeho úvah je zapotřebí dovozovat již z jeho předchozích rozhodnutí (viz výše). Obecné soudy se přitom danou problematikou poměrně důkladně zabývaly, vypořádaly se s opakujícími se námitkami stěžovatele, které v obdobné podobě uplatňuje též v ústavní stížnosti. Neopomněly přitom ve svých rozhodnutích blíže rozvést příslušnou judikaturu, na níž samozřejmě je znát vývoj, avšak není možné opomenout, že vrchní soud i Nejvyšší soud čerpaly i ze "starší" judikatury, známé též v období uzavírání smluv. Jestliže po zhodnocení všech provedených důkazů a skutečností z nich vyplývajících dospěly obecné soudy k závěru, že držba dotčené části podílu nemohla být řádná, stěžovatel nemohl být (a nebyl) v dobré víře v oprávněnost držby předmětné části obchodního podílu, a proto vlastnictví dotčené části podílu vydržením nenabyl, jedná se o výklad podústavního práva, který podle Ústavního soudu není neudržitelný. Jde o výsledek nezávislého rozhodování obecných soudů, na kterých nelze shledat nic neústavního. Jakkoliv stěžovatel zastává jiný právní názor, tato skutečnost sama o sobě k vyhovění ústavní stížnosti vést nemůže. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

11. Lze shrnout, že v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru