Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 934/08 #1Usnesení ÚS ze dne 06.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdoručování/fikce doručení
osoba/právnická
Rozsudek
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.934.08.1
Datum podání11.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153b, § 50c odst.4, § 47


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 934/08 ze dne 6. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Rudolf, s.r.o., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem Advokátní kanceláře v Táboře, Čelkovická 445, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007 čj. 26 Ctn 128/2007-42, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007 čj. 26 Cm 128/2007-58 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008 čj. 2 Cmo 320/2007-68, 2 Cmo 42/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání proti rozsudku pro zmeškání a zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o.s.ř.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a v napadených rozhodnutích vyplývá, že Městský soud v Praze rozhodl dne 19. 4. 2007 rozsudkem pro zmeškání, že stěžovatel je jako žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 8 568 000 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání a současně navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání. V těchto podáních stěžovatel argumentoval tím, že se k jednání soudu, při kterém došlo k vydání rozsudku pro zmeškání, nedostavil, neboť se o jeho konání nedozvěděl. Zásilka obsahující předvolání k jednání (doručovaná na adresu sídla společnosti) byla, vzhledem k tomu, že adresát nebyl zastižen, uložena dne 23. 2. 2007 a adresátovi byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Stěžovatel si do konce odběrní lhůty zásilku nevyzvedl, neboť, jak uváděl, v rozhodném období nebyl v sídle společnosti přítomen ani jeden z jednatelů. Důvodem byla dlouhodobá léčba druhé jednatelky (manželky stěžovatele) v zahraničí, jíž byl stěžovatel přítomen, a okolnost, že ostatní zaměstnanci mají místo výkonu práce určeno v provozovně stěžovatele v Táboře.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 9. 2007 rozhodl tak, že se odvolání odmítá a návrh na zrušení rozsudku se zamítá, neboť se jednalo o opožděná podání. Rozsudek pro zmeškání byl stěžovateli doručován na adresu sídla společnosti. Písemnost byla dne 23. 5. 2007 uložena a adresátovi byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Za této situace soud považoval podle ust. § 50c odst.4 o.s.ř. za den doručení den 4. 6. 2007, byť si stěžovatel uloženou zásilku vyzvedl až dne 6. 6. 2007. Posledním dnem k podání odvolání i k podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání je dle názoru soudu den 19. 6. 2007. Příslušné podání stěžovatele však bylo předáno k poštovní přepravě dne 21. 6. 2007, a jednalo se proto o opožděné podání.

V odvolání stěžovatel namítal, že za den doručení je nutno považovat den faktického vyzvednutí zásilky dne 6. 6. 2007 a v takovém případě byly odvolání i návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podány v zákonné lhůtě. Stěžovatel vyslovil domněnku, že výzva k vyzvednutí zásilky neobsahovala zákonné náležitosti. Dále stěžovatel namítal, že uložení písemností bylo neúčinné, když v době od uložení zásilky do 4. 6. 2007, kdy dle názoru soudu nastala fikce doručení, se v sídle společnosti opětovně nenacházel ani jeden z jednatelů stěžovatele, a to v podstatě z obdobných důvodů jako tomu bylo při doručování obsílky na jednání soudu dne 19. 4. 2007.

Vrchní soud usnesením ze dne 28. 2. 2008 napadené usnesení městského soudu potvrdil, přičemž se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Uvedl, že pro posouzení věci je nerozhodující, že se v rozhodné době ani jeden z jednatelů v sídle stěžovatele nezdržoval. Stěžovatel, ačkoliv byl dne 22. 10. 2007 vyzván k předložení výzvy k vyzvednutí zásilky, tak neučinil, a tedy neprokázal, že výzva neobsahovala zákonné náležitosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze rozhodoval rozsudkem pro zmeškání za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť se o nařízeném jednání soudu nedozvěděl a pro nepřítomnost jednatelů v sídle společnosti dozvědět nemohl, a neměla tak být aplikována fikce doručení. Městský soud v Praze měl zrušit rozsudek pro zmeškání, když stěžovatel zmeškal jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, z omluvitelných důvodů. Vrchní soud v Praze měl ze stejných důvodů rozhodnout ve prospěch stěžovatele o jeho odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání a návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Dále nemělo být k tíži stěžovatele dovozováno, že neprokázal, že výzva k vyzvednutí zásilky neobsahovala zákonné náležitosti, když stěžovatel z důvodu uvedeného v jeho předchozích podáních nemohl takovouto skutečnost prokázat. Naopak soud, který vstoupil podáním zásilky do smluvního vztahu s poštou, měl prokázat, že výzva k vyzvednutí zásilky zákonné náležitosti obsahovala. Postupem soudu byla znemožněna možnost obrany účastníka řízení, a tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Dle stěžovatele je třeba mít na zřeteli, že ustanovení procesních předpisů by měla být vykládána nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale především vzhledem k jejich účelu, významu projednávané věci a vždy tak, aby právo účastníka řízení na spravedlivý proces bylo prioritou všech úkonů a rozhodnutí soudů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se otázkou včasnosti podání stěžovatele, tj. odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, stejně jako otázkou řádného doručení předvolání k jednání a doručení rozsudku pro zmeškání, řádně zabývaly a na věc aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že se v podstatě domáhá postupu, který však občanský soudního řád neumožňuje a který by ve svém důsledku vedl k založení nerovnosti účastníků řízení.

Doručování právnickým osobám je jednoznačně upraveno v ust. § 47 o.s.ř., v němž je stanoveno, kam se doručuje právnické osobě, kdo je oprávněn za ni zásilku převzít a podmínky účinného uložení písemnosti - fikce doručení. Okolnost, že se v sídle společnosti nezdržoval nikdo, kdo byl oprávněn zásilku převzít, případně, že stěžovatel neučinil vhodné opatření pro dobu nepřítomnosti statutárních orgánů (event. odpovědných pracovníků) v sídle společnosti, ani nesdělil jinou adresu, na níž má být společnosti doručováno, neznamená (byť se ze subjektivního náhledu může jednat o vážné důvody), že nenastane za splnění zákonem předpokládaných podmínek fikce doručení, a to ani v případě, že je tímto způsobem doručováno předvolání k jednání či rozsudek pro zmeškání. Zásilky byly soudem odesílány na adresu sídla společnosti zapsanou v obchodním rejstříku, přičemž s ohledem na to, že adresát nebyl zastižen, byly obálky s písemnostmi uloženy a adresátu zanechána výzva k jejich vyzvednutí. Z ust. § 50c odst. 4 o.s.ř. přitom jednoznačně vyplývá, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 10ti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že ačkoliv si stěžovatel (uložený) rozsudek pro zmeškání na základě výzvy vyzvedl již dne 6. 6. 2007, odvolání a návrh na zrušení rozsudku podal až dne 21. 6. 2007, přestože mu z okolností případu muselo být známo, že s ohledem na jeho dosavadní nepřítomnost a uložení zásilky je namístě zvýšená pozornost při sledování lhůt. Ústavní soud neshledal jako neústavní ani závěr soudů, dle nějž bylo na stěžovateli, aby prokázal nedostatek zákonných náležitostí výzvy k vyzvednutí zásilky, zanechané mu poštovní doručovatelkou, což však přes písemnou výzvu soudu neučinil a výzvu nepředložil. Ostatně stěžovatel i v ústavní stížnosti pouze uvádí, že v řízení před obecnými soudy vyslovil "domněnku" o nedostatku náležitostí výzvy k vyzvednutí zásilky, aniž by blíže nedostatky konkretizoval.

Za dané procesní situace nelze obecným soudům ani vytýkat, že nezohlednily omluvitelné důvody, pro které stěžovatel zmeškal jednání, na němž byl rozsudek pro zmeškání vynesen, neboť vzhledem k opožděnosti návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání se touto otázkou vůbec zabývat nemohly.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že svá práva v plném rozsahu nevyužil, nelze vykládat k tíži obecných soudů adekvátně reagujících na jeho procesní úkony.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru