Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 930/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkOpatrovník
advokát/odměna
detence
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.930.15.1
Datum podání30.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5, § 12a

99/1963 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 930/15 ze dne 22. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Patricie Cabalkové, advokátky se sídlem nám. Republiky 30, 301 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem nám. Republiky 30, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2015 č. j. 18 Co 466/2014-23 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 10. 2014 č. j. 19 L 143/2014-17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-9 ze dne 21. 8. 2014 bylo rozhodnuto o převzetí umístěného člověka do ústavního léčení. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-jih bylo výše citované usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2014 zrušeno (výrok I.), řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu bylo zastaveno (výrok II.) a umístěný člověk byl poučen o možnosti trvat na projednání věci (výrok III.). Výrokem IV. soud stěžovatelce jakožto jmenované opatrovnici přiznal odměnu ve výši 1 694 Kč. Výrokem V. soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dle výroku VI. nemá stát právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 10. 2014 podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávnou aplikaci advokátního tarifu ze strany okresního soudu a domáhala se přiznání odměny ve výši 1 936 Kč. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením výrok IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih potvrdil.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní uvádí, že mezi obecnými soudy panuje nejasnost o tom, zda má být opatrovníkovi jmenovanému pro detenční řízení stanovena odměna s ohledem na ustanovení § 9 odst. 2 advokátního tarifu, nebo s ohledem na ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelka připouští, že tato odměna by skutečně měla být počítána nejspíše podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu, jak oba soudy v její věci učinily, má ovšem za to, že poté již nelze vypočítanou odměnu snížit podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, neboť je údajně zřejmé, že toto ustanovení na řízení vedená dle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nedopadá. Podle stěžovatelky soudy nemohou používat ve stejné věci část ustanovení vztahujících se k občanskému soudnímu řízení a současně část ustanovení podle zákona o zvláštních řízeních soudních vždy podle toho, který nárok na odměnu opatrovníka je fakticky nižší. Pokud by § 12a odst. 1 advokátního tarifu dopadal i na opatrovníka jmenovaného podle zákona o zvláštních řízeních soudních, muselo by to v něm být výslovně uvedeno.

V postupu soudů stěžovatelka spatřuje porušení principu právní jistoty a zásady zákazu libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Krajskému soudu navíc stěžovatelka vyčítá, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a s argumentací uplatněnou v odvolání se dostatečně nevypořádal.

Stěžovatelka také upozorňuje, že v právně naprosto shodné věci Krajský soud v Plzni rozhodoval již usnesením č. j. 11 Co 418/2014-20 ze dne 30. 10. 2014, ve kterém naopak došel k závěru, že se § 12a odst. 1 advokátního tarifu na odměnu opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona o zvláštních řízeních soudních nevztahuje. Odlišné rozhodování soudů považuje stěžovatelka za rozporné se zásadou legitimního očekávání. Stěžovatelka závěrem uvádí, že ústavní stížností sleduje sjednocení judikatury v této otázce.

Ústavní stížnost je v části mířící proti výrokům I., II., III., V. a VI. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014 podána osobou zjevně neoprávněnou.

Stěžovatelka svou argumentací míří pouze proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o její odměně jakožto ustanovené opatrovnice. V odůvodnění i petitu ústavní stížnosti nicméně navrhuje zrušení celého usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014. Vzhledem k tomu, že výroky I., II., III., V. a VI. citovaného usnesení nemohou zasahovat do stěžovatelčiných základních práv, neboť se dotýkají pouze účastníků detenčního řízení, případně státu, není stěžovatelka oprávněna brojit proti těmto výrokům ústavní stížností.

Ve vztahu k výroku IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014 a k usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 466/2014-23 ze dne 8. 1. 2015 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci je spor veden o částku 242 Kč, tedy o částku zjevně bagatelní, která pro stěžovatelku očividně nemá větší význam, neboť sama přiznává, že smyslem ústavní stížnosti není obohatit se o pár set korun. Za této situace a s ohledem na to, že stěžovatelčina argumentace představuje v zásadě jen polemiku s výkladem podústavního práva, by ovšem pochybení obecných soudů muselo být skutečně extrémní, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Krajský soud v Plzni vysvětlil, že dle jeho názoru dopadá § 12a odst. 1 advokátního tarifu i na opatrovníky ustanovené dle zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť tato řízení spadají pod termín občanské soudní řízení. Argumentace stěžovatelky by podle krajského soudu byla relevantní tehdy, pokud by ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu rozlišovalo mezi řízeními dle občanského soudního řádu a řízeními dle zákona o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelka naopak (ve zkratce) namítá, že pokud by § 12a odst. 1 dopadal i na řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních, musela by tato řízení být v daném ustanovení výslovně uvedena. Taková argumentace nicméně postrádá ústavněprávní rozměr a rozhodně z ní ona extrémnost názoru odvolacího soudu nevyplývá.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka podáním ústavní stížnosti sledovala sjednocení judikatury, neboť jiný senát Krajského soudu v Plzni v nedávné době posoudil obdobnou věc jiného advokáta odlišně (tedy v souladu s názorem stěžovatelky). Jakkoliv je však z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování nejednotnost judikatury obecných soudů nežádoucí, ústavní stížnost prostředkem k jejímu sjednocování být zásadně nemůže. Není zásadně v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad předmětných ustanovení podústavního práva sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad, a aby si tak přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Posláním Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavně zaručeného práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo. Sjednocování judikatury v režimu civilního soudnictví pak primárně náleží Nejvyššímu soudu, který tak činí i v případě sporů, u nichž není obvykle přípustné dovolání (viz § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). K podrobnostem ohledně příslušnosti Ústavního soudu ke sjednocování judikatury (stejně jako ohledně otázky přezkumu ústavních stížností mířících proti rozhodnutím o bagatelních částkách) lze pro úplnost odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014.

Při odmítnutí nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud krom výše uvedeného zohlednil také to, že stěžovatelka poukázala pouze na dvě vzájemně rozporná rozhodnutí, obě přitom vydaná v nedávné době. Jedná se navíc o rozhodnutí téhož soudu, pročež by neměl být problém tento rozpor jednoduše a poměrně rychle odstranit. Lze konečně dodat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by rozporná judikatura měla na stěžovatelku jakožto advokátku zvlášť negativní dopad a významnějším způsobem např. ovlivňovala výkon její profese.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru