Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 93/99Nález ÚS ze dne 03.10.2001Oprávnění orgánu státu podat ústavní stížnost - odpovědnost státu za škodu v procesu "malé privatizace"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelMINISTERSTVO - financí
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na sou... více
Věcný rejstříksoud
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/24 SbNU 13
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.93.99
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání19.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

427/1990 Sb., § 15, § 2 odst.3 písm.b, § 9 odst.1, § 11 odst.1

500/1990 Sb., § 7, § 1 odst.1

535/1990 Sb.

58/1969 Sb., § 18 odst.1

87/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 157 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 93/99 ze dne 3. 10. 2001

N 141/24 SbNU 13

Oprávnění orgánu státu podat ústavní stížnost - odpovědnost státu za škodu v procesu "malé privatizace"

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti České republiky - Ministerstva financí, proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101,

a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998,

č.j. 13 Co 893/98 - 83, za účasti Krajského soudu v Plzni

a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo

575/99 - 101, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12.

1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl rozsudek Krajského

soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83.

Doplněním ústavní stížnosti pak stěžovatel ještě napadl rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem

krajského soudu byla porušena jeho práva na soudní ochranu

zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Podle přesvědčení stěžovatele je

postupem krajského soudu činěn odpovědným za škodu, aniž by byly

náležitě objasněny zákonné předpoklady k vyvození takové

odpovědnosti a soudní rozhodnutí postrádá náležité podrobné

odůvodnění, odpovídající výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele se

soudy nevypořádaly s jeho argumentem, že má-li být vyvozena

uvedená odpovědnost, je nejprve třeba mimo pochybnost určit

v jakém jednání resp. opomenutí je spatřován nesprávný úřední

postup uvedeného orgánu státní správy. Založení odpovědnosti podle

§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."),

považuje stěžovatel za nepřijatelně extensivní a postrádající

oporu v platné právní úpravě. Podle stěžovatele také soudy přejaly

neodůvodněně argumentaci žalobce - vedlejšího účastníka, podle

které dal stěžovatel do dražby něco, co neměl, když předmětem

dražby byly pouze movité věci a nikoliv nájemní vztah. Stěžovatel

také vyslovuje přesvědčení, že práva restituentů nemohou být

vytrhována z kontextu ostatních transformačních předpisů a jejich

ochranu nelze nadřazovat nad ochranu práv ostatních vlastníků

a také konstatuje, že ochrana restituenta podle § 9 zákona č.

87/1991 Sb. měla zabránit svévolným dispozicím ze strany povinných

osob, tedy socialistických organizací. Kontraktační povinnost

k uzavření nájemní smlouvy podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb.,

o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické

nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

č. 427/1990 Sb."), je podle stěžovatele zbytečně a nepřijatelně

v kolizi s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť

nemovitosti byly restituentům vráceny v právním stavu, v jakém se

právě nacházel, tedy i s uzavřenými nájemními smlouvami, kdy

kladné vyřízení restitučního nároku nezakládalo právo restituenta

zasahovat do začínajících podnikatelských aktivit.

V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel napadenému

rozsudku Nejvyššího soudu ČR vytýká chybnou aplikaci § 2 odst. 3

písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. pro založení odpovědnosti

stěžovatele za škodu, protože věci zařazené do předmětné dražby

v žádném případě nebyly a nemohly být "věcmi restitučními" a nikdo

také na jejich vydání žádný restituční nárok neuplatňoval, neboť

šlo o věci nově pořízené obchodní organizací státního

socialistického sektoru.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti

navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, ale

stěžovatel nepřiložil kopii o posledním opravném prostředku, které

mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje a také plná moc pro

právního zástupce vykazovala formální vady. Po odstranění

uvedených vad byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní

soud ji projednal. K přípustnosti ústavní stížnosti proti

pravomocnému mezitímnímu rozsudku pouze pro úplnost Ústavní soud

dodává, že jde o rozhodnutí, kterým je soud nepochybně vázán při

konečném rozhodování o výši škody. O základu nároku již nemůže být

před obecnými soudy znovu jednáno, a proto jde o rozhodnutí, které

nelze již v konečném rozhodnutí přezkoumávat a proto je ústavní

stížnost přípustným opravným prostředkem ochrany práv stěžovatele.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána

z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní

stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem,

opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového

stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu,

došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná

a došlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených

práv, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy vybočily

z mezí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Porušení

uvedeného článku bylo Ústavním soudem shledáno, i když z jiných

důvodů, než uváděl stěžovatel.

V přiložených, ústavní stížností napadených, soudních

rozhodnutích je uveden následující zjištěný skutkový stav věci,

proti kterému stěžovatel neměl námitek. Oprávněná osoba, p. M. L.,

uplatnila v dubnu 1991 u povinné osoby nárok na vydání domu čp.

12 na Starém náměstí v Ostrově podle zákona č. 87/1991 Sb. Dne

16. 11. 1991 byla provozní jednotka, nacházející se v uvedeném

domě, zařazena do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. a dne 27.

11. 1991 byla s vydražitelem - vedlejším účastníkem, žalobcem

- uzavřena nájemní smlouva na nebytové prostory v tomto domě.

V důsledku restituce musel ale vedlejší účastník nebytové prostory

opustit, neboť uvedená nájemní smlouva byla považována za

neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku

zařazení provozní jednotky tak byla nesprávným úředním postupem

vedlejšímu účastníkovi, podle jeho názoru, způsobena škoda, jejíž

náhrady se domáhal soudní cestou, když svůj nárok opřel o zákon č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu

státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Mezitímním rozsudkem

Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 7. 1998, č.j. 14

C 67/97 - 62, bylo podle § 152 odst. 2 občanského soudního řádu

rozhodnuto tak, že základ nároku žalobce - vedlejšího účastníka,

vůči žalovanému - stěžovateli, je zcela opodstatněný a že o výši

nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto rozsudkem konečným.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni

rozhodl, jako soud odvolací, tak, že uvedený rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a nevyhověl návrhu stěžovatele na

připuštění dovolání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud

ČR rozsudkem, napadeným ústavní stížností, tak, že dovolání

zamítl. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že jde o nárok na

náhradu škody způsobené v rámci plnění úkolů státních orgánů

nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plnili (ust.

§ 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Porušení povinnosti a z toho

plynoucí odpovědnost stěžovatele Nejvyšší soud nespatřuje

v porušení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení zakládá

povinnost pouze u tzv. povinné osoby a nevztahuje se na jiné

subjekty a tedy ani na orgány státu, tj. v daném případě žalované

ministerstvo financí, resp. jemu podřízené okresní privatizační

komise. Uvedené porušení povinnosti stěžovatele - žalovaného - je

nutno podle Nejvyššího soudu dovodit z § 2 odst. 3 písm. b) zákona

č. 427/1990 Sb. Nesprávný úřední postup okresní privatizační

komise záležel tudíž v zařazení předmětné provozní jednotky do

dražby v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením.

K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského

soudu v Plzni, který má za to, že stěžovatel se jen na základě

svého odlišného právního názoru snaží dosáhnout přezkoumání věci

další, třetí instancí a k namítanému porušení základních práv

a svobod nedošlo. Co do věcné stránky ústavní stížnosti odkazuje

zcela na odůvodnění rozsudku krajského soudu.

Za vedlejšího účastníka J. L., se k ústavní stížnosti

vyjádřil Mgr. M. N., advokát. Odkázal na své vyjádření ze dne 14.

12. 1998 k odvolání stěžovatele a přiložil jej ke svému vyjádření.

Uvedl, že obecné soudy přejaly jeho argumentaci a pro stručnost

odkazuje na rozhodnutí obecných soudů. K rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR dodává, že v posuzovaném případu je dáno protiprávní

jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a jde

o absolutní objektivní odpovědnost, když o existenci uplatněného

restitučního nároku byly předem privatizační orgány upozorněny

povinnou osobou. Vedlejší účastník dále dodává, že netrvá na

účasti své ani svého právního zástupce na jednání u Ústavního

soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti uvedl, že napadené

rozhodnutí je správné a právní názor stěžovatele je v rozporu se

smyslem a účelem restitučních předpisů. I při dražbě movitých věcí

je současně totiž vlastně dražen i "pomyslný" nebytový prostor,

k němuž vzniká právo na uzavření nájemní smlouvy. K porušení § 2

odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. došlo, když provozní

jednotka neměla být do dražby zařazena. Budoucí restituenti

nemohou být zatěžováni právem vydražitele na uzavření nájemní

smlouvy, protože by došlo k výraznému zkrácení práva na využití

vrácení nemovitého majetku a jednáním třetí osoby - orgánu státu.

Ústavnímu soudu v projednávané věci přísluší, aby posoudil,

jestli postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně

zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle

které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není

v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu

veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených

v ústavní stížnosti. Ústavní soud následně dospěl k názoru, že

ústavní stížnost je opodstatněná, i když z jiných důvodů, než

z těch v ní uvedených. Ústavní soud si je v posuzovaném případu

také vědom, ústavně zaručeného principu nezávislosti rozhodování

soudů, který se podle již ustálené judikatury Ústavního soudu

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR),

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu) a to

způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského

soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými

zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné

a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní

závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí

považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož

i s čl. 1 Ústavy ČR.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že

pro hodnocení právního následku porušení právní povinnosti,

kterého se měl dopustit stěžovatel, byla obecnými soudy aplikována

příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Podle tohoto zákona

stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem. Podle čl. 2 Ústavy ČR je lid

zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů

moci zákonodárné, výkonné a soudní. Za státní orgány je podle

názoru Ústavního soudu nutné považovat všechny orgány, které tyto

jednotlivé moci uplatňují. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá

stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech

státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož

podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).

Tímto zákonem byl zákon č. 58/1969 Sb. (k tomu srov. nález ve věci

I. ÚS 245/98, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 15, č. 128, vydání 1., Praha, C. H. Beck

2000). Pro založení odpovědnosti aplikací ustanovení tohoto zákona

bylo tedy nutné, aby příslušný státní orgán vystupoval jako

vykonavatel veřejné resp. státní moci.

Z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že porušení

povinnosti bylo obecnými soudy spatřováno v porušení § 2 odst. 3

písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. K povaze veřejných dražeb podle

tohoto zákona se ve svých rozhodnutích vyjádřil jak Nejvyšší soud

ČR, tak i Ústavní soud. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp.

zn. II Cdon 33/96 (in Právní rozhledy, č. 3/1997, str. 130, C. H.

Beck. Praha 1997) uvedl, že předmětem převodu vlastnictví podle

zákona č. 427/1990 Sb. mohou být movité a nemovité věci, které

jako majetková podstata provozních částí organizací působících

v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby, tvoří nebo

mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo

majetkovou jednotkou. Zákon používá pro tuto jednotu označení

provozní jednotka. Uvedený zákon v § 4 stanovil, že organizace

provedou prodej provozní jednotky ve veřejné dražbě, kterou

organizují příslušné orgány České republiky. Je tedy třeba

konstatovat, že jde o dobrovolnou dražbu a jak sám zákon definuje,

o dražbu veřejnou, neboť tato dražba je organizována příslušnými

orgány České republiky. Dražbu je třeba považovat za způsob

uzavření smlouvy, tedy za oboustranný právní úkon složený ze dvou

vzájemných a obsahově shodných projevů vůle dvou stran. Dražbou

dochází k úplatnému převodu vlastnictví věcí; jde při tom

o smlouvu, jež je upravena zvláštními předpisy, v tomto případě

zákonem č. 427/1990 Sb., zákonem č. 500/1990 Sb., o působnosti

orgánů České republiky ve věcech převodu vlastnictví státu

k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a vyhláškou

č. 535/1990 Sb., o veřejných dražbách při převodech vlastnictví

státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby

a o vstupném na tyto dražby. Pouze pokud některé otázky nejsou

těmito zvláštními předpisy upraveny, použije se podpůrně

ustanovení předpisu obecného, v tomto konkrétním případě zákoníku

hospodářského. Jde totiž o vztah vzniklý při podnikatelské

činnosti právnických osob, oprávněných k této činnosti podle

hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů, přičemž

tento vztah vznikl do 31. 12. 1991.

Ústavní soud se povahou veřejných dražeb podle zákona č.

427/1990 Sb. zabýval již v nálezu ve věci, sp. zn. II. ÚS 303/95

(in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 7, č. 14, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), kde shodně

s Vrchním soudem v Praze konstatoval, že právní vztah vzniklý na

základě zákona č. 427/1990 Sb. v původním znění je vztahem

soukromoprávním. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že vlastnictví

nabývané dle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. ve

veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde

stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli

formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze

totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem

dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby.

Ostatně i znění § 1, § 2 aj. zákona o č. 427/1990 Sb. hovoří

výslovně o převodu.

Podobně jako u procesu tzv. "malé privatizace" se Ústavní

soud charakterem privatizace již zabýval v usnesení ve věci III.

ÚS 380/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 10, č. 27, vydání 1., Praha, C. H. Beck

1998), kde byl posuzován postup podle zákona č. 92/1991 Sb.,

o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Ústavní

soud v tomto usnesení dospěl k závěru, že není nejmenšího důvodu

(z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných

soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona č.

92/1991 Sb., je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako

nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka

privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je

dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem

v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle.

Tento názor lze podle Ústavního soudu vztáhnout i na posuzovaný

případ, a to zejména za situace, kdy i podle zákona č. 427/1990

Sb. a zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky

ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné

právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon č. 500/1990 Sb."), činnost komisí pro privatizaci při

pořizování seznamu provozních jednotek zařazených do veřejné

dražby nemá charakter rozhodování správního orgánu o subjektivních

právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických

a právnických osob (§ 1 odst. 1 správního řádu), ale jak již bylo

výše uvedeno, má charakter rozhodování dosavadního vlastníka

majetku o tom, jakým způsobem s ním naloží a stát zde nevystupuje

jako mocensky nadřazený subjekt. Nadto ani následné potvrzování

seznamu provozních jednotek ministerstvem pro správu národního

majetku a jeho privatizaci České republiky neprobíhá výslovně

podle § 7 zákona č. 500/1990 Sb. ve správním řízení.

Z výše uvedeného tedy plyne závěr, že podmínkou aplikace

zákona č. 58/1969 Sb. je, že stát musí prostřednictvím svých

orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování.

Jestliže ovšem podle zákona č. 427/1990 Sb. stát vystupuje jako

vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního

vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena

aplikací zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy se tak dopustily

nesprávného právního posouzení věci ( k tomu srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1998, ve věci sp. zn. 23 Cdo

140/98, in Soudní judikatura, ročník III, číslo 11/1999, str.

410, CODEX Bohemia, s. r. o., Praha 1999) tím, že použily jiný

právní předpis (normy hmotného práva), než který měly správně

použít. K porušení právního předpisu, který se na posuzovaný

právní vztah nevztahuje, jako porušení práva na soudní ochranu, se

Ústavní soud vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 140/99 (in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

15, č. 101, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000). Ve věci tam

posuzované obecný soud nesprávně aplikoval na jednání a právní

postavení stěžovatele obchodní zákoník, čím podle názoru Ústavního

soudu ze správného skutkového zjištění byl vyvozen právní závěr,

který je se skutkovým stavem ve výrazném nesouladu a soud tedy

neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu stěžovatelovým

základním právům, čímž porušil čl. 90 Ústavy ČR a v konečném

důsledku i čl. 36 Listiny a rozhodnutí obecného soudu bylo

následně Ústavním soudem zrušeno. Obdobně je tomu i u nyní

posuzované ústavní stížnosti. Rovněž zde obecné soudy ze

zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěr, který je

v extrémním nesouladu s tímto skutkovým stavem, porušily tím čl.

90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny

a Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížností napadená

rozhodnutí zrušit.

Citované porušení práva na spravedlivý proces jeví se jako

dostatečný důvod pro zrušení ústavní stížností napadených

rozhodnutí, a Ústavní soud se proto ani nezabýval dalšími

námitkami stěžovatele vznesenými v ústavní stížnosti a v jejím

doplnění.

Ústavní soud také považuje za nutné vyjádřit se k aktivní

legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, a to s ohledem

na usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 449/99 (in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

16, č. 76, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), a tam uvedená další

rozhodnutí Ústavního soudu. Od těchto rozhodnutí se nyní

posuzovaná ústavní stížnost odlišuje pozicí, ve které stěžovatel

vystupuje. Stěžovatel podal ústavní stížnost prostřednictvím svého

orgánu, neboť se cítí být dotčen na svém právu na spravedlivý

proces. Již výše bylo uvedeno, že stěžovatel v posuzované věci

nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž vystupuje jako

soukromá osoba, vlastník, při nakládání se svým majetkem. Za této

situace není tedy důvodu proč by stěžovateli nenáleželo právo na

spravedlivý proces a Ústavní soud se tedy v tomto nálezu

neodchyluje od svých dřívějších názorů. Názor Ústavního soudu

o existenci aktivní legitimace stěžovatele v posuzované věci je

tak plně v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS

- st. 9/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 16, str. 372, vydání 1., Praha, C. H. Beck

2000.

Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že

ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36

odst. 1 Listiny, a proto ve výroku citovaná rozhodnutí obecného

soudu svým nálezem zrušil podle § 82 odst.1 a odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb.)

V Brně dne 3. 10. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru