Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 93/02Usnesení ÚS ze dne 13.05.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.93.02
Datum podání08.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

65/1965 Sb., § 249

92/1991 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 93/02 ze dne 13. 5. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele V. N., zastoupeného advokátem JUDr. T. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2000, čj. 8 Co 1667/2000-143, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 11. 2001, čj. 21 Cdo 2981/2000-161, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 8. 2. 2002 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 302/92, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Jindřichově Hradci určil rozsudkem ze dne 23. 6. 1992, čj. 5 C 302/92-20, že pracovní poměr žalobce (dále jen "stěžovatel") u žalovaného, založený pracovní smlouvou z 31. 5. 1990, trvá i po 1. 2. 1992. Žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení a současně rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku. Dospěl k závěru, že stěžovatelův pracovní poměr u žalovaného nebyl žádným způsobem ukončen. Vycházel přitom ze skutečnosti, že k přechodu pracovněprávního vztahu stěžovatele ze žalovaného na "firmu N." nedošlo. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 20. 1. 2000, čj. 8 Co 2377/99-101, napadený rozsudek zrušil ve výroku o určení trvaní pracovního poměru a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že pouhým pronájmem provozovny žalovaného, v níž stěžovatel pracoval, se nic nezměnilo na existujícím pracovním poměru stěžovatele u žalovaného. Upozornil však na to, že v mezidobí se skutkový stav, jenž byl podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně, naprosto zásadně změnil, neboť závod 04 v K. Ř., kde byl stěžovatel pracovně zařazen, byl privatizován. Okresní soud v Jindřichově Hradci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, čj. 5 C 302/92-115, jímž žalobě stěžovatele opětovně vyhověl. Vyšel ze zjištění, že privatizace závodu 04 K. Ř. se uskutečnila ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb, o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o velké privatizaci"). Uzavřením kupní smlouvy ze dne 29. 6. 1992 se nabyvatelem privatizovaného majetku stala společnost N., s.r.o. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel projevil úmysl, že nehodlá pokračovat v práci u společnosti N., a trval na tom, aby ho nadále zaměstnával žalovaný. Proto se na něho nemohl vztahovat režim § 17 zákona o velké privatizaci. Za situace, kdy žalovaný žádným ze způsobů předvídaných zákoníkem práce pracovní poměr se stěžovatelem neskončil, učinil nalézací soud závěr, že jeho pracovní poměr dosud trvá.

Žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Namítal, že byl vytvořen coby zbytkový státní podnik a jako takový nikdy nepřevzal správu ani žádné bývalé pracovníky bývalého státního podniku.

Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil svým rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, čj. 8 Co 1667/2000-143, část výroku soudu prvního stupně týkající se určení, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného založený pracovní smlouvou z 31. 5. 1990 trvá i za dobu od 1. 2. 1992 do 29. 6. 1992. Ve zbytku rozsudek změnil tak, že návrh stěžovatele na určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného trvá i po 29. 6. 1992, zamítl. Vyšel z nesporného zjištění, že ke dni 1. 2. 1992 nedošlo ke skončení pracovního poměru stěžovatele a nedošlo ani konkludentně k navázání jeho pracovního poměru u společnosti N., která měla v té době pronajatu provozovnu, v níž stěžovatel pracoval. Pouhým pronájmem provozovny se nic nezměnilo na existujícím pracovním poměru stěžovatele u dosavadního zaměstnavatele. Dle názoru odvolacího soudu však nelze přehlédnout tu zásadní skutečnost, že na základě schváleného privatizačního projektu došlo smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. 6. 1992 k prodeji závodu 04 K. Ř., provoz D., společnosti N., s.r.o. Odvolací soud na daný případ aplikoval § 17 zákona o velké privatizaci a dospěl k závěru, že pracovní poměr stěžovatele přešel ze zákona na tuto nástupnickou organizaci.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítal, že v době privatizace závodu 04 v K. Ř. na tři různé subjekty v žádném z nich nepracoval, když naposledy vykonával práci v lednu 1992 v "provozu D.". Měl za to, že pokud nenavázal pracovní poměr k nástupnické firmě, měl zůstat zbytkovým zaměstnancem žalovaného.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, čj. 21 Cdo 2981/2000-161. Ztotožnil se plně se závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že k přechodu práv z pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným došlo v nezměněném obsahu přímo ze zákona o velké privatizaci. Uvedl, že součástí privatizovaného podniku jako organizovaného útvaru je nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů, ale i osobní prvek, tj. zaměstnanci v něm působící. Zákon o velké privatizaci proto v rámci zachování jednoty složek podniku stanovil, že na nabyvatele přecházejí i práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (§ 17 cit.zákona).

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav, z něhož vyvodily nesprávné právní závěry. Nepopírá, že ke dni 1. 2. 1992 pracoval u žalovaného v závodě 04 K. Ř. a že došlo k pronájmu části jeho závodu "firmě N." a dalším dvěma subjektům. Popírá však, že by s některým z nájemců uzavřel pracovní smlouvu. Namítá, že za situace tří nástupnických subjektů musel být přesně dohodnut rozsah zaměstnanců, jejichž pracovní poměry na ně přecházejí. Dále tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Má za to, že právní závěry soudů jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, a že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, a jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkázal na nález III. ÚS 271/96.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud, a vedlejšího účastníka řízení K, s.p., České Budějovice v likvidaci, se sídlem v Bohuslavicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil přesvědčení, že svým postupem a rozhodnutím neporušil stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že řízení proběhlo v souladu s občanským soudním řádem. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění vyšel a jaký právní závěr z těchto skutkových zjištění učinil. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Nejvyšší soud upozornil, že podstatou stěžovatelových námitek je jeho nesouhlas s tím, jak odvolací i dovolací soud zhodnotily učiněná skutková zjištění. Stěžovatel však přehlíží, že dovolací soud zřetelně odlišil mezi pronájmem podniku a převodem podniku v rámci tzv. privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. Na závěrech uvedených v odůvodnění svého rozsudku nemá co měnit. Byl-li závod 04 K. Ř., provoz D., předmětem smlouvy o prodeji podniku, pak došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nového zaměstnavatele u těch zaměstnanců, kteří v této složce pracovali. S námitkou stěžovatele, že musel být přesně dohodnut rozsah zaměstnanců, jejichž pracovní poměry přecházely na nabyvatele, se dovolací soud neztotožňuje. Má za to, že okruh těchto zaměstnanců je zákonem jednoznačně určen. Tvrzení stěžovatele, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, považuje Nejvyšší soud za pouhou proklamaci, opsanou z citovaného nálezu Ústavního soudu. Posouzení odůvodnění svého rozsudku z hlediska čl. 36 Listiny a ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu ponechal na úvaze Ústavního soudu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Státní podnik v likvidaci K., s.p., České Budějovice, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.

Ústavní stížnost zjevně není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Domáhá se tak nového meritorního přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není, jak výše uvedeno, oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo.

Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily skutkový stav, z něhož následně vyvodily nesprávné právní závěry. Tvrdí, že v rámci privatizace žalovaného nebyl vymezen či dohodnut rozsah zaměstnanců, jejichž pracovní poměry přešly na nabyvatele. Ani s jedním z nástupců nenavázal pracovní poměr, a je tudíž stále zaměstnancem žalovaného.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, vyšly odvolací i dovolací soud ze skutečnosti, že na základě schváleného privatizačního projektu došlo dne 29. 6. 1992 k prodeji části žalovaného, a to závodu 04 K. Ř., provoz D., v němž byl k tomuto dni stěžovatel zaměstnán na základě pracovní smlouvy z 31. 5. 1990. Nabyvatelem se dle zjištění soudů stala společnost N., s.r.o. Soudy pak na daný případ aplikovaly ustanovení § 17 zákona o velké privatizaci a dospěly ke shodnému závěru, že smlouvou o prodeji části žalovaného došlo přímo ze zákona k přechodu pracovněprávního vztahu stěžovatele z žalovaného na nástupnickou organizaci. Odvolací soud na tomto základě žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného dosud trvá, zamítl. Dovolací soud se s jeho rozhodnutím ztotožnil. Jejich závěr, že pro posouzení přechodu pracovněprávního vztahu je rozhodující, že stěžovatel pracoval v organizační složce, která se týkala privatizace (závod 04 K. Ř., provoz D.), má oporu v provedeném dokazování (viz pracovní smlouva stěžovatele, smlouva o prodeji podniku, stanovisko Fondu národního majetku ČR), odpovídá judikatuře obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Cdo 82/94, 21 Cdo 1365/99) a je výsledkem ústavně konformní interpretace ustanovení § 17 zákona o velké privatizaci. Stěžovatel ostatně nezpochybňoval zjištění nalézacího soudu, že jeho pracovištěm u žalovaného byla provozovna D. Okolnost, že byl v pracovněprávním vztahu k podniku samotnému, je pro posouzení přechodu jeho pracovního poměru při privatizaci té složky žalovaného, v níž stěžovatel pracoval, ze zákona irelevantní. Rozhodující je, že tato provozovna žalovaného přešla v rámci velké privatizace na základě kupní smlouvy na společnost "N.". Tato společnost převzala přímo ze zákona všechna práva a povinnosti dosavadních zaměstnanců, tedy i stěžovatele. Uvedenou kontinuitu zajišťuje nejen zákon o velké privatizaci ve svém ustanovení § 17, ale i zákoník práce v § 249 a § 250. Pro další smluvní vymezení okruhu přecházejících zaměstnanců tak neposkytuje zákon oporu.

Oba soudy své závěry řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení, dle nichž postupovaly (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolací soud se nadto zabýval i námitkami stěžovatele, které obsahuje i jeho ústavní stížnost, a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud sdílí názor dovolacího soudu vyslovený ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle nějž stěžovatel proklamuje zásady platné pro řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozsudku, vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, aniž by ústavně relevantními argumenty doložil či podpořil své tvrzení, že v jeho záležitosti nebyly obecnými soudy respektovány. Dle úsudku Ústavního soudu, oba soudy požadavky zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu splnily. Nedostaly se tudíž do rozporu s ústavními zásadami vyjádřenými v článku 36 odst. 1 Listiny. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu.

Ústavnísoud shrnuje, že skutkové závěry odvolacího i dovolacího soudu nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž právní závěry obou soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež nevybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení či jiná ústavně zaručená práva.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2003JUDr. Antonín Procházka předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru