Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 923/08 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
základní ... více
Věcný rejstříkVlastnictví
vlastnické právo/omezení
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.923.08.1
Datum podání10.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 139, § 126, § 137 odst.2

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 923/08 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. ledna 2008 č. j. 12 Co 340/2007-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. ledna 2008 č. j. 12 Co 340/2007-67 byl v odvoláním napadené části (tj. ve výrocích III, IV a V) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. ledna 2007 č. j. 11 C 138/2005-48, jímž byla zamítnuta žaloba o ochranu vlastnického práva, aby žalovaní byli povinni umožnit žalobci (stěžovateli) vstup do nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku III tohoto rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti") a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaní jako většinoví spoluvlastníci předmětných nemovitostí učinili rozhodnutí podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") o způsobu užívání těchto nemovitostí, ve kterém určili, že nemovitosti budou výlučně užívat sami. Žalobce se jako menšinový spoluvlastník (1/6 podíl) nemůže úspěšně u soudu domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť ve vztahu mezi spoluvlastníky se uplatní zvláštní úprava vzájemných práv a povinností podle § 137 a násl. obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že u žalobce nedochází k omezení nebo odnětí vlastnického práva, pokud žalovaní jako většinoví spoluvlastníci realizují své právo. K tomu podotkl, že žalobce má k dispozici jiné právní nástroje, kterými může uplatnit své spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem. K tomu podotkl, že lze uvažovat o právu na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatel namítá neplatnost rozhodnutí většinových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, neboť mu nebylo vůbec oznámeno a navíc k takovému rozhodování nebyl ani přizván a nezúčastnil se jej. Na podporu svého názoru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, které mělo řešit obdobnou problematiku. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedochází k omezení nebo odnětí vlastnického práva. V daném případě je totiž evidentní, že z tzv. vlastnické triády mu bylo odepřeno právo věc držet a právo věc užívat, čímž došlo k omezení jeho vlastnického práva. Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu sice konstatuje, že stěžovatel má k dispozici jiné právní nástroje, kterými může uplatnit své vlastnické právo, avšak již neuvádí, o které nástroje se jedná. Zákon zná pouze vlastnickou žalobu, kterou stěžovatel neúspěšně využil.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu vlastnického práva. V tom spatřuje porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, neboť mu soudní rozhodnutí zabraňuje realizovat své vlastnické právo spočívající zejména v právu věc držet a užívat ji. K tomu Ústavní soud podotýká, že občanský zákoník v otázce hospodaření se společnou věcí stojí na principu majorizace, což znamená, že při hospodaření se společnou věcí je rozhodná spoluvlastnická většina počítaná podle podílů. Tento princip je demokratický, v právním státě obvyklý a Ústavní soud proti němu nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Jestliže většinoví spoluvlastníci (počítáno podle velikosti podílů) rozhodnou určitým způsobem o hospodaření s věcí, musí toto většinové rozhodnutí být ze strany menšinových spoluvlastníků respektováno. K vyřešení potom zůstává otázka případné náhrady, je-li takovým rozhodnutím většinových spoluvlastníků znemožněno užívání nemovitosti menšinovým spoluvlastníkem tak, jak tomu bylo v tomto případě. Možnost dalšího postupu stěžovatele ovšem odvolací soud ve svém rozhodnutí poměrně jasně naznačil.

Pokud stěžovatel poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodnutí většinových spoluvlastníků, protože menšinový spoluvlastník nebyl k tomuto rozhodnutí vůbec přizván, měl se s touto otázkou obrátit přímo na Nejvyšší soud, který jako vrcholná instituce obecného soudnictví je oprávněn a dokonce povinen v tomto směru podávat výklad práva a případně judikaturu sjednocovat. Problém, který stěžovatel nastolil v ústavní stížnosti, by totiž bylo možno považovat za otázku zásadního právního významu, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V kompetenci Ústavního soudu ale není při respektování principu subsidiarity, který se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, vyslovovat se ke stěžovatelem nastolené otázce a podávat její výklad. Tím by suploval úlohu obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, která mu nenáleží.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru