Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 920/17 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění... více
Věcný rejstříkújma
Poškozený
Trestní řízení
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.920.17.1
Datum podání27.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 47 odst.1, § 47 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 920/17 ze dne 11. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 VZV 4/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 5 To 118/2016, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele, jíž brojil proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterým byly podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 trestního řádu k uspokojení nároku poškozeného zajištěny blíže specifikované nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich. Předmětná usnesení orgánů byla vydána v souvislosti se zahájeným trestním stíháním několika obviněných, a to včetně stěžovatele, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku a zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vybranou judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1340/14, III. ÚS 2696/13, IV. ÚS 3690/12, IV. ÚS 1053/12, II. ÚS 2550/07, II. ÚS 642/07, IV. ÚS 247/06, IV. ÚS 745/05, III. ÚS 435/04, II. ÚS 459/03 a I. ÚS 723/02; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z níž zejména plyne, že rozhodnutí o zajištění majetku musí mít zákonný podklad, nesmí být projevem svévole, musí být nezbytné a musí sledovat legitimní cíl a musí splňovat kritérium přiměřenosti. Zejména musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné, což prý však nebylo splněno. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že k majetkové újmě mělo dojít teprve v budoucnu, takže žádná újma (v rozporu se zněním § 47 trestního řádu) ještě nevznikla a odůvodnění přiměřenosti zásahu do majetkových práv se stěžovatele vůbec netýkalo (vztahovalo se na jiné obviněné). V daném případě je totiž vznik tvrzené budoucí škody vázán na řadu nejistých budoucích okolností, neboť se jedná o pouhou hrozbu, že prostředky odpovídající evropskému podílu spolufinancování budou v budoucnu žádány k vrácení. Tento argument však vrchní soud ignoroval. Účelový je údajně rovněž argument o snížení vymahatelnosti nároků poškozeného.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

6. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).

7. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí být při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

8. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí.

9. Ústavní soud předně připomíná svoji zdrženlivost z hlediska možností kasace tohoto předběžného a dočasného opatření. Je totiž skutečností, že se jedná o opatření nejméně zatěžující obviněného, protože stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.

10. Stěžovatel zejména namítá, že k postupu podle ustanovení § 47 trestního řádu nemohlo vůbec dojít, jelikož škoda nebo nemajetková újma vůbec nevznikla. K tomu Ústavní soud uvádí, že napadené usnesení vrchního státního zastupitelství dovodilo škodu ve výši 126.493.651 Kč, a to jako tu část celkové ceny zakázky, která byla hrazena finančními prostředky z evropských fondů. Tato škoda je dána neoprávněným čerpáním dotačních prostředků vyplacených k pokrytí plnění veřejných zakázek jako následku skutkových podstat výše zmíněného trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, v důsledku čehož bude muset Česká republika vrátit již poskytnuté prostředky, resp. jí tyto prostředky nebudou poskytnuty. Takovéto odůvodnění považuje Ústavní soud (s ohledem na shora zmiňovanou zdrženlivost jeho zásahů v této fázi trestního řízení) za dostatečné. Naopak argumentace stěžovatele, založená na tom, že k případné škodě může dojít teprve tehdy, až bude muset Česká republika vrátit příslušné finanční částky, není přesvědčivá, neboť neodpovídá podstatě spolufinancování projektů z evropských fondů. Logika jejich fungování je totiž založena na tom, že daný projekt je předfinancován z vlastních rozpočtových prostředků státu a následně, při splnění všech stanovených podmínek, dochází k certifikaci plateb za účelem finálního zpětného proplacení z evropských strukturálních fondů. Škoda proto skutečně vzniká již neoprávněným čerpáním dotačních prostředků a nikoliv až tím, že v budoucnu teprve bude zamítnut nárok na proplacení spolufinancování, resp. že tento nárok za dané situace nebude vůbec uplatněn, jak se domnívá stěžovatel.

11. Navíc, institut zajištění nároku poškozeného je třeba vykládat v souladu s jeho účelem, kterým je snaha o co nejvyšší míru eliminace a reparace vzniklé škody, takže se jedná o opatření, která musí být činěna velmi operativně a rychle, protože v opačném případě se s tímto účelem budou zcela míjet. Jde proto o předběžný institut, kterým není předjímán výsledek trestního řízení z hlediska viny obviněného.

12. Stěžovatel konečně tvrdí, že odůvodnění přiměřenosti zásahu do jeho majetkových práv se opíralo výlučně o okolnosti, které se jej netýkaly. K tomu však zdejší soud uvádí, že pro otázku přiměřenosti tohoto zásahu je klíčové porovnání poměru mezi výší pravděpodobné škody a zásahem do vlastnického práva, způsobeným předmětným zajišťovacím institutem. Takto viděno však o žádné nepřiměřenosti nelze uvažovat, jelikož pravděpodobná výše škody za jednání, na kterém se měl podílet stěžovatel, přesahuje částku 100 mil. Kč, zatímco hodnota zajišťovaných nemovitostí nepřesahuje částku 5 mil. Kč. Argumentaci vrchního státního zastupitelství, podrobně popisující aktivity některých dalších spoluobviněných a spočívající v převodu majetků na osoby s nimi spřízněné, proto Ústavní soud vnímá (ve shodě s vrchním soudem) jen jako určité zasazení věci do celkového kontextu, nikoliv jako relevantní odůvodnění vydání napadeného zajišťovacího opatření.

13. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by protiřečila závěrům plynoucím ze shora citované judikatury zdejšího soudu (viz bod 3) a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic podstatného vytknout. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru