Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 92/95Nález ÚS ze dne 01.11.1995Právo na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem podle Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Správní soudnictví
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/4 SbNU 191
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.92.95
Datum podání04.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

582/1991 Sb., § 4 odst.2

99/1963 Sb., § 246c, § 120, § 125, § 153 odst.1, § 132, § 157 odst.2, § 250f, § 250g odst.1, § 246c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995

N 72/4 SbNU 191

Právo na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem podle Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele O. V., invalidního důchodce, proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze, sp. zn. 1 Cao 21/95, ze dne 17. 2. 1995,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1Cao 21/95, ze dne

17. 2. 1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Krajského

soudu v Praze, sp. zn. 16 C 452/92 a 18 Ca 124/93, ze dne 20. 9.

1994, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení ze dne 14. 5. 1992, č. 521104218, o přiznání

invalidního důchodu pro navrhovatele a rozhodnutí ze dne 7. 9.

1993, č. 521104218, o odnětí invalidního důchodu navrhovateli

a přiznání částečného invalidního důchodu, navrhovatel namítá, že

všechna byla vydána, aniž bylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání

znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního lékařství. Dále

namítal, že Vrchní soud posoudil jeho zdravotní stav a pracovní

neschopnost podle příslušné posudkové komise, jejíž zjištění však

byla v rozporu s lékařskými zprávami a zejména s posudkem prof.

MUDr. J., DrSc., který předložil. Současně uvedl, že posudková

komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, což je

orgán, řídící jednu stranu sporu, totiž Českou správu sociálního

zabezpečení Praha. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti

dovozoval, že napadené rozhodnutí porušilo čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina), upravující princip

nestranného procesu, dále čl. 37 odst. 3 Listiny, upravující

princip rovnosti stran a konečně i právo navrhovatele na přiměřené

hmotné zabezpečení při neschopnosti v práci, zakotvené v čl. 30

odst. 1 Listiny.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že pro účely

rozhodnutí vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce

a sociálních věcí, který hodnotil ve smyslu ustanovení § 132

o.s.ř. v souvislosti s ostatními provedenými důkazy s tím, že

předmětný posudek se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi

včetně navrhovatelových námitek a posudku soudního znalce prof.

MUDr. J., DrSc. Dále uvedl, že jestliže provedení důkazů posudkem

posudkové komise ukládá soudu přímo zákon, a to v ustanovení § 4

odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále

jen zák. č. 582/1991 Sb.), a navíc dospěl-li soud při hodnocení

důkazů postupem podle § 132 o.s.ř. k závěru, že tento posudek je

úplný, nemůže zpochybnit provedení tohoto důkazu skutečnost, že

v témže zákoně zákonodárce svěřil Ministerstvu práce a sociálních

věcí také řízení činnosti České správy sociálního zabezpečení,

která je kompetentní rozhodovat o nárocích ze státního důchodového

zabezpečení. Pokud jde o posouzení souladu ustanovení § 4 odst.

2 zák. č. 582/1991 Sb. s čl. 37 Listiny, odkázal na pravomoci

Ústavního soudu.

Česká správa sociálního zabezpečení se přípisem ze dne 21.

6. 1992 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není

vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům

soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a že jeho pravomoc je

vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno

ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm.

a) zák. č. 182/1993 Sb.). V daném případě má být tímto zásahem do

základních lidských práv rozsudek Vrchního soudu v Praze ve

spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a rozhodnutími České

správy sociálního zabezpečení, když protiústavnost je spatřována

ve skutečnosti, že v řízení nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na

vyžádání znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního

lékařství a dále ve skutečnosti, že Vrchní soud vycházel pouze

z posudků posudkové komise s tím, že tato se nevypořádala

s posudkem a zprávami předloženými stěžovatelem, navíc sama

posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí,

tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto

jednu ze stran soudního sporu. Vzhledem k těmto tvrzením

navrhovatele o protiústavnosti napadených rozhodnutí nezbylo

Ústavnímu soudu než si vyžádat spis Krajského soudu v Praze, sp.

zn. 18 Ca 124/93, z něhož zjistil, že navrhovatel napadl opravnými

prostředky rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne

14. 5. 1992 o přiznání invalidního důchodu, neboť měl za to, že

jde o invaliditu v důsledku pracovního úrazu a dále rozhodnutí ze

dne 7. 9. 1993 o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť

měl za to, že mu náleží plný invalidní důchod. V těchto opravných

prostředcích zejména zdůrazňoval, tak jako ve své ústavní

stížnosti, že nebyl vyžádán znalecký posudek a že se posudková

komise, která je podřízena jedné straně sporu, nevypořádala

s důkazy, jež sám předložil (znalecký posudek prof. MUDr. J.,

DrSc., lékařské zprávy dr. H. a dr. J.). Krajský soud a poté

Vrchní soud však jeho návrhům na doplnění dokazování uvedeným

v odvolání nevyhověly a správní rozhodnutí potvrdily. Ze shora

uvedeného plyne, že v dané věci se jedná o rozhodnutí o opravném

prostředku proti rozhodnutí správních orgánů, tedy o řízení dle

části páté, hlavy třetí o.s.ř. Dále však pro toto řízení platí §

246c o.s.ř., dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo

upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije

přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o.s.ř., tj. obecná

ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy

druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje

s ustanovením § 250q odst. 1 o.s.ř., které upravuje možnost

provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí.

Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení § 6, § 120, §

125 ve spojení s § 250q o.s.ř. platí i pro rozhodování o opravných

prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného

stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.),

avšak modifikovaná ustanovením § 250i o.s.ř. potud, že jde

o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době

vydání rozhodnutí správním orgánem. V dané věci se jedná

o zjištění skutkového stavu ke dni 14. 5. 1992 u rozhodnutí č.

521104218 a ke dni 7. 9. 1993 u rozhodnutí č. 521104218. Protože

napadená rozhodnutí Vrchního soudu i krajského soudu vycházela

z posudků posudkové komise nejenom předcházejících dat (posudky

z 10. 11. 1992 a 17. 11. 1992), ale též z posudků ze dne 29. 12.

1993, ze dne 12. 4. 1994 a ze dne 14. 6. 1994, a dále ze

znaleckého posudku prof. MUDr. J. ze dne 20. 9. 1993, z lékařských

zpráv dr. H. ze dne 8. 1. 1993, 29. 1. 1993, 13. 1. 1993, 4. 5.

1994 a dr. J. ze dne 10. 5. 1994, které nic nevypovídají o tom, že

by se zabývaly zkoumáním zdravotního stavu navrhovatele a jeho

příčinami právě ke dni napadených rozhodnutí, tj. ke dni 14. 5.

1992 a ke dni 7. 9. 1993, pak nejenže nelze zjistit z jakého

skutkového stavu rozhodnutí vycházela, ale také zda a do jaké míry

byly důkazy (znalecký posudek i lékařské zprávy) navržené

navrhovatelem srovnatelné s posudky posudkové komise. Jinými

slovy, u žádného z provedených důkazů nelze zjistit, zda se

vztahují k rozhodnému období, tj. zda vyhodnocují zdravotní stav

navrhovatele ke dni vydání napadených rozhodnutí. Z tohoto pohledu

je tak zcela znemožněno tvrdit, že se časově neidentifikovatelné

posudky posudkové komise vypořádávají a jsou způsobilé se

vypořádat se znaleckým posudkem prof. MUDr. J., DrSc. a zprávami

dalších lékařů, když, jak již bylo konstatováno, i tyto postrádají

časové určení z hlediska rozhodného období. Za této situace je

napadené rozhodnutí rozhodnutím, které vychází z neskutečného,

resp. neidentifikovatelného skutkového stavu, čímž se stává

naprosto nepřezkoumatelným. Navíc za této skutkově zcela

nepřehledné situace bylo Vrchním soudem postupováno dle § 250f

o.s.ř., tj. rozhodnuto rozsudkem bez jednání, přestože toto

ustanovení předpokládá, že musí být nepochybně správně zjištěný

skutkový stav věci. Tyto vady řízení jsou bezesporu vadami, které

mohly mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

jeho nezákonnosti, spočívající v porušení ustanovení § 250q

a navazujících ustanovení § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2

o.s.ř. a § 250f o.s.ř. V dané věci je takové rozhodnutí současně

rozhodnutím, které porušuje principy hlavy páté Listiny, a to

konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, upravující právo na soudní

ochranu a čl. 36 odst. 2 Listiny, upravující právo na přezkum

zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť jejich smysl se

nenaplnil, přestože formálně řízení proběhlo, a konečně

rozhodnutím, jež porušuje i čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého má

každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům, neboť bylo jednáno dle § 250f o.s.ř., aniž

byly pro to splněny podmínky. Za této situace nezbylo Ústavnímu

soudu, než napadené rozhodnutí zrušit dle ustanovení § 82 odst.

3 zák. č. 182/1993 Sb.

Pro úplnost se uvádí, že zásadně nelze spatřovat porušení čl.

36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům

účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených

důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1, 2 o.s.ř.), to však

platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně

usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS

150/93).

V dalším řízení bude třeba, aby vzhledem k zásadě skutečného

stavu věci (§ 153 odst. 1; § 250 q; § 246 c o.s.ř.), která nemůže

být nijak omezena pravomocí ministerstva dle § 4 odst. 2 zák. č.

582/1991 Sb. zřizovat posudkové komise s oprávněním posuzovat

zdravotní stav a pracovní schopnost a vzhledem ke skutečnosti, že

ve věci neexistuje jediný důkaz jasně se zabývající zdravotním

stavem ke dni správních rozhodnutí, byl provedený důkaz znaleckým

posudkem, jak navrhuje navrhovatel, a to pro odstranění

jakýchkoliv pochybností a z důvodu obnovení důvěry občana

- navrhovatele v právo. V tomto směru dlužno dodat, že není od

věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a svobod (dále jen Úmluva) a čl. 36 Listiny dbají, aby jejich

rozhodnutí byla nikoliv jen shora předepsanou, ale též

akceptovatelnou spravedlností, což je v daném případě zvlášť

aktuální, je-li tu námitka směřující proti posudkům posudkové

komise jako subjektu podřízeného protistraně. K této námitce

navrhovatele, a na to navazujícímu vyjádření Vrchního soudu

ohledně pravomoci Ústavního soudu přezkoumat protiústavnost

jednotlivých předpisů se uvádí, že úpravu § 4 odst. 2 zák. č.

582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní (čl. 37 Listiny),

a to právě s ohledem na ustanovení § 250q o.s.ř. i § 246c o.s.ř.,

která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním

i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené

v § 3 vyhl. č. 182/1991 Sb., proto také Ústavní soud ani

nepostupoval dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že stačilo, aby pro účely rozhodnutí Ústavní

soud zjistil porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny,

nezkoumal již navrhovatelem tvrzené porušení čl. 30 odst. 1

Listiny.

Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí

Ústavníhosoudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. 11. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru