Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 92/01Nález ÚS ze dne 01.10.2002Právní fikce při doručování písemností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/28 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.92.01
Datum vyhlášení22.10.2002
Datum podání09.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 47


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002

N 115/28 SbNU 9

Právní fikce při doručování písemností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelů Ing.

P. Š. a V. Š-né, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000-91, a usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm

257/96-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu

v Praze (změnou právní úpravy věcné příslušnosti na něj přešla

působnost Krajského obchodního soudu v Praze), jako účastníků

řízení, a Ing. J. Č-né a Ing. J. Č., jako vedlejších účastníků

řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5

Cmo 664/2000-91, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze

dne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96-83, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

zákonem stanovené náležitosti, napadli stěžovatelé v záhlaví

uvedená usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního

soudu v Praze. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl.

95 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") ve spojení příslušnými ustanoveními zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen

"o.s.ř."). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Sm 257/96, z něhož

zjistil následující:

Krajský obchodní soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků

(v původním řízení žalobců) a dne 16. 5. 1996 vydal, pod čj. Sm

257/96-7, směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelům

(v původním řízení žalovaným) uložil, aby do tří dnů ode dne jeho

doručení zaplatili vedlejším účastníkům částku 682.660,- Kč s 6

% úrokem ročně ode dne 1. 1. 1996 do zaplacení, nebo, aby v téže

lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky. Směnečný platební

rozkaz byl stěžovatelům doručen dne 7. 6. 1996 náhradním způsobem

podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., tj. uplynutím lhůty tří dnů

ode dne uložení zásilky na poště v místě jejich bydliště. Třídenní

zákonná lhůta k podání námitek začala běžet dnem následujícím po

tomto dni, tedy dne 8. 6. 1996, a posledním dnem lhůty k podání

námitek bylo 10. 6. 1996. Stěžovatelé podali námitky dne 14. 4.

1998 a současně navrhli prominutí zmeškání lhůty k podání námitek.

V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvádějí, že pošta se při postupu

podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., které upravuje náhradní

doručování písemností, dopustila řady pochybení, když zejména

nebyli poštou vyrozuměni o tom, že je doručovatelka nezastihla

v jejich bydlišti, nebyl jim sdělen termín dalšího pokusu

o doručení, a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště

k vyzvednutí, z čehož dovozují, že platební rozkaz nebyl řádně

doručen, nenabyl tedy právní moci a není vůči nim ani vykonatelný.

Námitky stěžovatelů Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne

17. 4. 1998, čj. Sm 257/96-15, odmítl jako opožděné. Toto usnesení

bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 1998, čj. 5 Cmo

452/98-24, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně, aby o ní

rozhodl až po vydání rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání

lhůty. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 23. 11. 1998, čj. Sm

257/96-30, zmeškání lhůty neprominul. Jeho rozhodnutí Vrchní soud

v Praze usnesením ze dne 3. 3. 1999, čj. 5 Cmo 68/99-43, potvrdil,

přičemž v odůvodnění odkázal na řízení o námitkách. Soud prvního

stupně znovu o námitkách rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 1999, čj.

Sm 257/96-46, tak, že je zamítl jako opožděné (usnesením ze dne

19. 5. 1999, čj. Sm 257/96-54, Krajský obchodní soud opravil

písařskou chybu ve výroku tak, že se námitky odmítají).

Po odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.

9. 1999, čj. 5 Cmo 367/99-62, usnesení soudu prvního stupně znovu

zrušil a věc vrátil. V odůvodnění uvedl, že soud vycházel

v otázce doručování z údajů pošty, o nichž platí presumpce

správnosti. Výrokem svého rozhodnutí odvolací soud dal

stěžovatelům prostor, aby prokázali své tvrzení, že k doručení

písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. v tomto případě

nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12.

1999, čj. Sm 257/96-64, námitky znovu jako opožděné odmítl, neboť

stěžovatelé nepředložili ani nenavrhli žádné důkazy, které by

postup pošty při doručování písemnosti zpochybnily. Stěžovatelé se

znovu odvolali. V odůvodnění uvádějí, že soud prvního stupně

nepostupoval správně, když nenařídil jednání ve věci a stěžovatele

ani nevyzval k předložení důkazů. Vrchní soud usnesením ze dne 1.

2. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-73, uložil stěžovatelům, aby do deseti

dnů od jeho doručení sdělili odvolacímu soudu přímo, jaké důkazy

navrhují, aby soud prvního stupně k prokázání jejich tvrzení

o vadnosti doručení platebního rozkazu provedl. Ve vyjádření ze

dne 15. 2. 2000 stěžovatelé namítají, že je v rozporu

s judikaturou, aby platební rozkaz byl doručován dvěma účastníkům

jednou společnou poštovní zásilkou se společnou doručenkou, což

samo o sobě dokazuje, že doručování v tomto případě bylo postiženo

vadou. Navrhují důkaz obálkou, ze které není zřejmé, že pošta

splnila všechny podmínky stanovené pro náhradní doručování. Dále

stěžovatelé navrhují svůj vlastní výslech. Vrchní soud v Praze

usnesením ze dne 13. 3. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-80, napadené

usnesení zrušil a věc znovu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. V odůvodnění uvádí, že doručení oběma manželům společnou

doručenkou je problematické, neboť není možné doručit jednomu

s účinky pro oba. Nicméně v případě, kdyby písemnost byla na poště

předána oběma manželům současně a oba její převzetí potvrdili,

bylo by její doručení účinné vůči oběma manželům. Proto takové

doručení nelze považovat za vyloučené. Námitky stěžovatelů, že

z obálky není patrný postup pošty při náhradním doručování, soud

nepovažuje za důvodné, neboť z jednotlivých údajů na obálce jsou

zřejmé jednotlivé úkony při doručování i datum, kdy byly

provedeny, a soud jejich pravdivost a správnost s ohledem na

ustanovení § 134 o.s.ř. předpokládá. Účastníci mají možnost tuto

domněnku vyvrátit. Pokud však účastníci uvádějí pouze, že pošta

nepostupovala správně, ale toto své tvrzení nijak neprokáží, bude

soud vycházet z obsahu spisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že

soud prvního stupně hodnotil doručení z uvedených hledisek

správně. Odvolací soud však považuje za nutné vzhledem

k navrženým důkazům dát stěžovatelům znovu možnost, aby blíže

konkretizovali své zatím jen obecné tvrzení, že se v místě

doručení nezdržovali.

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000,

čj. Sm 257/96-83, které je napadeno ústavní stížností, odmítl

námitky stěžovatelů znovu jako opožděné. Dospěl k závěru, že

z údajů uvedených poštou na obálce, ve které byl platební rozkaz

doručován, jakož i ze sdělení Okresního státního zastupitelství

v Kladně o tom, že oznámení stěžovatelů o podezření ze zadržování

poštovních zásilek poštou bylo odloženo, je zřejmé, že pošta při

doručování písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř.

postupovala řádně. V odůvodnění dále uvedl, že ačkoli byli

stěžovatelé opakovaně soudem vyrozuměni o tom, že je na nich, aby

nesplnění podmínek pro náhradní doručení prokázali zcela

konkrétním tvrzením a navrhli důkazy k osvědčení jeho pravdivosti,

zůstali, vyjma návrhu svého výslechu, i nadále nečinní.

Stěžovatelé se proti tomuto usnesení odvolali. Postup soudu

prvního stupně považují za nesprávný, neboť soud nenařídil

navržený výslech účastníků a svůj postup v rozhodnutí neodůvodnil.

Dále znovu namítají, že byl platební rozkaz zaslán oběma společnou

doručenkou, což je v rozporu s příslušnými právními předpisy

a judikaturou. V závěru stěžovatelé navrhují, aby odvolací soud

k této otázce připustil dovolání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo

664/2000-91, které je napadeno ústavní stížností, usnesení soudu

prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dovolání proti svému

rozhodnutí nepřipustil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé, ačkoli

byli obsáhle soudem poučeni o své povinnosti tvrzení a o vztahu

tvrzení a důkazu k prokázání pravdivosti tvrzení a soud prvního

stupně vyčkal pět měsíců s novým rozhodnutím, žádné konkrétní

tvrzení o důvodech nemožnosti náhradního doručení neuvedli. Soud

prvního stupně neměl důvod provádět navržený důkaz výslechem

účastníků - stěžovatelů, neboť cílem provedení důkazu není

zjistit, co účastníci tvrdí, ale tvrzené důkazně ověřit.

K námitce doručení společnou doručenkou oběma manželům odvolací

soud odkazuje na své stanovisko vyslovené v dřívějších

rozhodnutích v rámci tohoto řízení. Tuto otázku nepovažuje

za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 239

odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 4. 2002, čj. 29 Odo

144/2001-109, dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní

stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily čl. 90 a čl. 95

Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s příslušnými

ustanoveními o.s.ř. Porušení spatřují zejména v tom, že Krajský

obchodní soud zaslal směnečný platební rozkaz ze dne 16. 5. 1996,

vydaný pod čj. Sm 257/96-7, oběma stěžovatelům jednou zásilkou

s jednou společnou doručenkou, což je v rozporu s judikaturou,

týkající se neúčinnosti doručení písemnosti určené manželům ve

společné zásilce, která byla převzata pouze jedním z nich, vůči

druhému (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 7 Co

423/56, Rc 69/57; stanovisko Nejvyššího soudu čj. Prz 36/67, které

na něj odkazuje; stanovisko Nejvyššího soudu, čj. Rc V/68;

rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 6 Cz 183/67, Rc 19/68), z čehož

stěžovatelé dovozují, že jim platební rozkaz nebyl doručen,

a zákonná lhůta pro podání námitek tedy nezačala běžet. Nesprávným

postupem Krajského obchodního soudu při doručování platebního

rozkazu a následným řízením, kdy byly námitky stěžovatelů odmítány

jako opožděně podané, obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost

podat opravný prostředek a porušily tak jejich právo na řádné

projednání věci před soudem. V odůvodnění ústavní stížnosti je

dále podrobně vylíčen průběh dosavadního soudního řízení.

Stěžovatelé namítají, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když

ve věci nenařídily jednání, ačkoli to stěžovatelé požadovali,

a stěžovatelé nebyli soudem vyzváni, aby navrhli důkazy.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní

soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud

v Praze, a vedlejší účastníky řízení Ing. J. Č. a Ing. J. Č-nou,

aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění

napadeného rozhodnutí. V konkrétní otázce náhradního doručování

pak odkazuje na svou dřívější judikaturu (rozhodnutí čj. 5 Cmo

367/99-62 ze dne 1. 9. 1999 a rozhodnutí čj. 5 Cmo 41/2000-80 ze

dne 13. 2. 2000). K námitce stěžovatelů, že soudy neprovedly

jejich výslech, vrchní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé po celou

dobu řízení, a ostatně ani v odůvodnění ústavní stížnosti, netvrdí

žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly existenci

některé z podmínek pro náhradní doručení, a při neexistenci

tvrzení není důvod pro připuštění důkazů. Své zrušovací usnesení

ze dne 13. 3. 2000, kterým soud stěžovatelům umožnil ještě

dodatečně tvrzení v tomto směru přinést, považuje vůči

stěžovatelům za velmi vstřícné, ti však ani této možnosti

nevyužili. V této části lze ústavní stížnost považovat za zcela

nedůvodnou.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění

napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelů, že nebylo nařízeno

jednání ve věci, soud uvádí, že se jednalo o zkrácené směnečné

řízení a možnost stěžovatelů vypovídat před soudem k meritu sporu,

tj. směnečnému závazku, byla podmíněna včas podanými námitkami.

Námitky však byly podány po uplynutí zákonné lhůty. Možnost

stěžovatelů před soudem vypovídat o okolnostech nesplnění podmínek

náhradního doručení platebního rozkazu pak byla podmíněna jejich

dostatečně konkrétním skutkovým tvrzením, které však přes

opakované poučení neučinili.

Vedlejší účastníci, Ing. J. Č-ná a Ing. J. Č., ačkoli byli

výzvou doručenou jim oproti podpisu (Ing. J. Č-ná dne 28. 12.

2001 a Ing. J. Č. dne 21. 12. 2001) Ústavním soudem vyzváni

k vyjádření, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu

stanovené nevyjádřili.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy

postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy),

nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že

interpretace právních předpisů obecnými soudy může být

v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy

páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního

práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu

dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval

především ústavností interpretace aplikovaného ustanovení § 47

odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, týkajícího se

použití právní fikce při náhradním doručení, když směnečný

platební rozkaz, který musí být podle ustanovení § 175 o.s.ř.

doručen do vlastních rukou odpůrce, byl soudem doručován jednou

společnou zásilkou oběma stěžovatelům, manželům.

Ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. upravuje postup při doručování

písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát

písemnosti nebyl doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě

doručení zdržuje, tak, že po druhém bezvýsledném pokusu

o doručení, o němž byl adresát vhodným způsobem předem vyrozuměn

s uvedením dne a hodiny, je písemnost uložena na poště a adresát

je o uložení písemnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát

zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty

za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé zaměřili na

zpochybnění řádného postupu pošty při náhradním doručování, když

namítali, že nebyli poštou vyrozuměni o marných pokusech

o doručení a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště

k vyzvednutí. Obecné soudy posoudily údaje uvedené poštou

na obálce a dospěly k závěru, že svědčí o řádném postupu pošty při

doručování, nicméně stěžovatelům poskytly procesním postupem

prostor, aby svým tvrzením opřeným o důkazní materiál neexistenci

zákonných podmínek pro náhradní doručení, a tím i nesprávný postup

pošty, prokázali.

Až v závěru řízení před obecnými soudy stěžovatelé vznesli

námitku, kterou v odůvodnění ústavní stížnosti již považují za

těžiště sporu, totiž že doručení platebního rozkazu bylo postiženo

vadou, když soud jej doručoval oběma stěžovatelům společnou

zásilkou. Vrchní soud v Praze tuto námitku posoudil a dospěl

k závěru, že je nepochybné, že i manželé jsou ve směnečném řízení

samostatnými účastníky, a každému z nich by tedy měl být směnečný

platební rozkaz doručen do vlastních rukou samostatně, neboť není

možné, aby bylo doručeno jen jednomu z manželů s účinky pro oba.

Pokud by však tato jediná zásilka byla předána oběma manželům

současně a oba by její převzetí potvrdili, došlo by tím de facto

k nápravě vadného doručování, neboť účinky doručení by nastaly

vůči oběma adresátům. Z toho odvolací soud vyvozuje, že pokud

v případě přímého doručení za uvedených podmínek nelze vyloučit

účinky řádného doručení oběma manželům, nelze účinky vůči nim

oběma vyloučit analogicky ani v případě doručení náhradního.

Ústavní soud dospěl k názoru, že popsanou interpretací

ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. vrchního soudu došlo k zásahu do

ústavně zaručených práv stěžovatelů.

V případě náhradního doručování je uvedeným ustanovením

konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou

po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost

fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup,

pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně

v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny

odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého

konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du

droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce

v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva.

1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby

nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně

určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů

právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce

svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat

všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny

právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce

konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat

státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který

zákon stanoví).

V daném případě vrchní soud konstatoval, že doručení

písemnosti oběma manželům v jediné obálce není doručením řádným.

Uvedenou vadu lze ovšem zhojit podle něj tím, že tuto jedinou

obálku převezmou současně oba manželé a převzetí oba potvrdí.

S tímto názorem lze souhlasit, a to proto, že přímé doručení

dosáhlo svého účelu - o obsahu písemnosti se dozvěděli oba

manželé, třebaže při jejím doručení nebyl dodržen řádný postup

(realita se dostala do jednoty s právem).

V případě náhradního doručení jde o situaci diametrálně

odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou

a právem. Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž

je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení

tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé

a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li

účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je

vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno

vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak

oslabuje. Výklad § 47 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12.

2000, provedený vrchním soudem je tak interpretací, jež vybočuje

z ústavních mezí a zasahuje do práva obou stěžovatelů na

spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona

o Ústavnímsoudu napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru