Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 914/21 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Šumperk
POLICIE - Krajské ředitelství policie Olomouckého okraje, Územní odbor Šumperk - Obvodní oddělení Zábřeh
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkPoškozený
Trestní řízení
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.914.21.1
Datum podání07.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a

283/1993 Sb., § 12d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 914/21 ze dne 26. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti X, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. 2 KZN 3005/2021, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. ZN 1974/2019 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, Obvodní oddělení Zábřeh ze dne 11. 9. 2020 č. j. KRPM-136600-102/TČ-2019-140981, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených napadených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno její právo na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 Listiny a právo na podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Ze stěžovatelčiny ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, Obvodní oddělení Zábřeh ze dne 11. 9. 2020 č. j. KRPM-136600-102/TČ-2019-140981 bylo rozhodnuto tak, že došlo k odložení věci, týkající se podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, jehož se měl dopustit R. S. tím, že měl neoprávněně užívat stroje a vybavení stěžovatelky. Orgány státního zastupitelství se se závěrem policejního orgány ztotožnily zejména proto, že trestní zákoník je založen na principu subsidiarity trestní represe a že trestní právo má být až prostředkem ultima ratio, přičemž případné porušení práv stěžovatelky je možno řešit i jinými prostředky než prostředky trestního práva, a to zejména prostředky civilního práva.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že skutkové závěry, z nichž vycházel policejní orgán, jsou nesprávné a podrobně rozvádí, že osoba, proti níž směřovalo její trestní oznámení, věci stěžovatelky používala neoprávněně. Předmětem ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatelky se závěry orgánů činných v trestním řízení, které jsou podle stěžovatelky výsledkem jejich svévole, jsou podle stěžovatelky v nesouladu se skutkovými zjištěními a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Orgány činné v trestním řízení rozhodovaly pouze formalisticky a nezajímaly se o materiální pravdu.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení náležitě chráněno její vlastnické právo a právo podnikat před osobou, která měla neoprávněně používat její majetek. K tomu Ústavní soud uvádí, že stát realizuje svou povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu dvojím způsobem. Předně musí zajistit adekvátní právní rámec ochrany majetkových práv, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek. Nepředstavuje tedy povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, když je zřejmé, že mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20), ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče.

7. Nezávisle na tom, zda měl zásah do vlastnického práva trestněprávní rozměr či nikoli a zda je ohledně zásahu vedeno trestní řízení, poskytuje stát jednotlivci možnost domáhat se svých majetkových práv soukromoprávními prostředky před obecnými soudy.

8. K napadeným usnesením vyšetřujících orgánů Ústavní soud konstatuje, že nepostrádají odůvodnění, a to jak při interpretaci příslušných zákonných ustanovení, tak ohledně postupu při vyšetřování a učiněných závěrů. V tomto právním posouzení a jeho odůvodnění nelze shledat závažné pochybení či rozpor. Ústavní soud tak ve světle výše uvedené argumentace neshledal v postupu vyšetřujících orgánů, jejich závěrech a odůvodnění žádné zjevné, extrémní pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit protiústavnost, a tak konstituovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Podstatou odmítnutí podání požadujících trestní reakci příslušných orgánů bylo nikoli nesprávné skutkové posouzení věci, ale závěr, že pro ochranu majetkových práv stěžovatelky postačí využít civilněprávních prostředků ochrany. Ústavní soud pak ve své judikatuře rovněž vychází z toho, že trestní právo má být prostředkem ultima ratio a že české trestní právo je založeno na zásadě subsidiarity trestní represe, tedy až v případě, že právní prostředky například soukromého práva neposkytují dotčené osobě dostatečnou ochranu, proto neshledal na závěrech v napadených rozhodnutích zásah do základních práv stěžovatelky.

9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru