Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 913/09 #1Nález ÚS ze dne 04.08.2010K povinnosti obecných soudů náležitě zkoumat odpovědnost daňového poradce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní ústavní principy/demokratický... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
Správní soudnictví
škoda/odpovědnost za škodu
daň/nedoplatek
daň/správce daně
platební výměr
daňový poradce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/58 SbNU 311
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.913.09.1
Datum vyhlášení18.08.2010
Datum podání14.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

523/1992 Sb., § 6 odst.1, § 6 odst.7

586/1992 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci, a to i v otázkách odpovědnosti za škodu. Je porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy dovodí objektivní odpovědnost daňového poradce, aniž by se zabývaly konkrétními okolnostmi daného případu a zohlednily judikaturu vztahující se k odpovědnosti advokáta.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ing. V. Ch. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 8. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. 12. 2008, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. 10. 2005 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. 3. 2005 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím obvodního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) částku 61.922,- Kč z titulu náhrady škody způsobené výkonem daňového poradenství. Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí potvrzeno, rozsudkem nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Stěžovatel uvedl, že coby daňový poradce poskytl vedlejšímu účastníku v roce 1993 rady ohledně výkladu ustanovení zákona o daních z příjmů týkajících se nájmu. Vedlejší účastník postupoval v daňovém řízení podle výkladu stěžovatele; správce daně však nesdílel stěžovatelův výklad a vedlejšímu účastníkovi doměřil daň a penále, za což vedlejší účastník požadoval po stěžovateli výše uvedenou náhradu škody. Podle stěžovatele dovolací soud postupoval svévolně, když odpovědnost stěžovatele coby daňového poradce označil za objektivní, aniž blíže zkoumal, zda je možné stěžovatele činit odpovědným za nastalou situaci. Postupem dovolacího soudu tak dle stěžovatele došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, a tedy i principů spravedlivého procesu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí zaměřil na vymezení odpovědnosti daňového poradce. V této souvislosti uvedl, že postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci. Na poli odpovědnosti zákon o daňovém poradenství v § 6 odst. 7 zakotvuje odpovědnost daňového poradce klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, a odpovědnosti se poradce zprostí, jen prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podobně zákon o advokacii v § 24 zakotvuje odpovědnost advokáta klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie a odpovědnosti se zprostí, jen prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. S ohledem na obdobu konstrukce povinnosti advokáta při výkonu advokacie s povinnostmi daňového poradce při výkonu daňového poradenství, jakož i především podobnost konstrukce odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem advokacie s konstrukcí odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem daňového poradenství, je z důvodu předvídatelnosti soudního rozhodování nezbytné vztáhnout podmínky odpovědnosti advokáta vyvozené v dosavadní rozhodovací činnosti obecných soudů přiměřeně obdobně na daňové poradce, zejména když se Nejvyšší soud odpovědností daňového poradce zabýval v posuzované věci poprvé.

Ústavní soud upozornil, že v rozhodovací činnosti obecných soudů bylo vyloženo, že objektivní odpovědnost advokáta je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1) výkon advokacie, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii, a o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn . 25 Cdo 1862/2001 ze dne 26. února 2003).

V otázce porušení povinnosti daňového poradce se dovolací soud dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, pokud se spokojil se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání vedlejšího účastníka řízení vadným. Nevypořádal se tím totiž vůbec s otázkou, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s ohledem na (případné) relevantní odborné názory a (možnou) rozhodovací činnost správců daně (či správních soudů) v rozhodné době. S touto otázkou se obecné soudy totiž rozhodně nemohly vypořádat citací dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci (soudy prvního a druhého stupně), či obecným vymezením předpokladů této odpovědnosti (dovolací soud). Obecné soudy se tak dle Ústavního soudu řádně nevypořádaly s otázkou odpovědnosti daňového poradce za škodu ani nezohlednily relevantní judikaturu (dopadající sice na odpovědnost advokáta, ovšem použitelnou v dané věci), čímž porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010

N 154/58 SbNU 311

K povinnosti obecných soudů náležitě zkoumat odpovědnost daňového poradce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 913/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. října 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. března 2005, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi 61 922 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu daňového poradenství, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a JUDr. S. N. jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1020/2006 ze dne 16. prosince 2008, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 251/2005 ze dne 5. října 2005 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 ze dne 1. března 2005 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou v elektronické podobě a k poštovní přepravě dne 14. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž mu bylo rozsudkem soudu prvního stupně (vázaného názorem odvolacího soudu) uloženo zaplatit 61 922 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu daňového poradenství, rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele. Je toho názoru, že dovolací soud porušil zásadu rovného postavení účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože odmítl zkoumat správnost procesní obrany stěžovatele, a tím i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že jako daňový poradce zaslal vedlejšímu účastníkovi řízení od srpna do října 1993 tři dopisy, v nichž mu na jeho žádost vyložil zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Konkrétně se jednalo o to, že vedlejší účastník řízení uzavřel nájemní smlouvu a stěžovatel mu poradil, že při účtování v soustavě jednoduchého účetnictví je nutné respektovat časové rozlišení, tedy že je nutné jednorázový příjem z pronájmu rozúčtovat do období, s nímž časově souvisí. Vedlejší účastník řízení se tím řídil, avšak správce daně tento výklad zákona nesdílel a platebními výměry doměřil daň a posléze penále. Požadovaná náhrada škody tedy spočívala ve vyměřeném a posléze zaplaceném penále.

3. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že dovolací soud nerespektoval kogentní normy a jeho interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a jde proto o svévolné rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že jím vyložený právní stav daňové legislativy byl správný a správce daně se zmýlil, navíc správce daně nebyl oprávněn daň vyměřit i proto, protože nájemní smlouva byla neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 91/98 (N 101/12 SbNU 57) má za to, že posledně uvedená okolnost působí absenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a škodou způsobenou vedlejšímu účastníkovi řízení. Dovolací soud si však naznačené otázky zjednodušil tím, že odpovědnost stěžovatele označil za objektivní (s čímž část odborné veřejnosti nesouhlasí) a způsobení škody považoval za prokázané existencí platebního výměru správce daně, který nebyl zrušen, a proto z něj podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu musí obecné soudy vycházet. Uvedený platební výměr byl však vydán v řízení, jehož se stěžovatel neúčastnil a vedlejší účastník řízení v něm byl pasivní. Proto a s ohledem na zásadu res inter alios iudicatae alii non praejudicant (resp. ... nullum aliis praeiudicium faciunt in Ulpianus, D 48, 2. 7. 2, věci rozhodnuté mezi jinými nejsou předběžným rozhodnutím pro jiné) není možné bez dalšího vycházet z předmětného platebního výměru. Namísto toho, aby dovolací soud zaujal stanovisko, zda rady stěžovatele vystihují právní stav či nikoliv, uchýlil se k obecným právním úvahám o tom, jaké jsou důsledky porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

5. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v dovolacím řízení, s níž se dovolací soud vypořádal v napadeném rozhodnutí, na něž odkázal. Poukázal na koncepci odpovědnosti daňového poradce jako odpovědnosti objektivní a na její předpoklady. Je povinností daňového poradce poskytnout takové rady, jež jsou v souladu se zákonem a které vedou ke správnému daňovému přiznání. Stane-li se naopak daňové přiznání v důsledku rady daňového poradce vadným, jde o porušení povinnosti daňového poradce. Stěžovatel v ústavní stížnosti neupřesnil, v čem měl dovolací soud porušit zákon nebo ústavní pořádek.

6. Městský soud v Praze k ústavní stížnosti namítl, že není účastníkem řízení, protože v ústavní stížnosti je uveden jako účastník řízení výslovně pouze dovolací soud. Pro případ, že by Ústavní soud tento názor nesdílel, zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

7. Obvodní soud pro Prahu 7 rekapituloval, že žalobě bylo vyhověno pro zjištění, že stěžovatel sdělil žalobci, že je nutné respektovat časové rozlišení a na základě toho vznikla žalobci škoda. Na základě rady stěžovatele jako daňového poradce došlo k porušení povinnosti daňového poradce, s níž je spojena objektivní odpovědnost za škodu. Žalobci tím vznikla škoda ve výši vyměřeného penále z nezaplaceného rozdílu daně z příjmu. Tím je dána příčinná souvislost mezi činností stěžovatele a vznikem škody.

8. Vedlejší účastník řízení navrhl zamítnutí, eventuálně odmítnutí ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že stěžovatel pouze opakuje své argumenty, s nimiž se obecné soudy beze zbytku vypořádaly, a to, že byly důkazy posouzeny a vykládány odlišně, není porušením práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník řízení je dále toho názoru, že procesní obraně stěžovatele byla ze strany soudů věnována náležitá pozornost (odkazuje na poslední odstavec strany 5 rozsudku dovolacího soudu). K tomu dodává, že v souvisejícím daňovém řízení mu stěžovatel neposkytl žádnou pomoc, ačkoliv ji od něj žádal a očekával. Rozhodnutí o dodatečném doměření daně, které doposud nebylo zrušeno, je veřejnou listinou, z níž byly obecné soudy povinny vycházet ve vztahu k existenci daňové povinnosti vedlejšího účastníka řízení. Považuje za nesprávný názor stěžovatele, že by jakékoliv správní rozhodnutí mohlo být přezkoumáváno zcela libovolně, mimo správní soudnictví. Má za to, že bylo prokázáno, že stěžovatel mu poskytl radu, jež vedla k dodatečnému doměření daně a následně i penále. Stěžovatel má odpovědnost objektivní a není pravda, že stěžovatel svoji povinnost řádné porady neporušil.

III.

Skutková východiska

9. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 199/2003 a z něj zjistil, že si vedlejší účastník řízení na základě inzerátu v periodiku Profit vyžádal v roce 1993 službu kanceláře JUDr. J. K., komerčního právníka, označenou Juris Fax servis. Vedlejšímu účastníkovi řízení šlo o zjištění jeho daňové povinnosti plynoucí z toho, že v uvedeném roce ve čtyřech splátkách přijal nájemné za pronájem své nemovitosti na 30 let. Stěžovatel jako daňový poradce mu na základě toho poskytl radu, že je (stručně řečeno) třeba tento příjem časově rozlišit, tedy zdanit poměrné částky přijatého nájemného v příslušných letech trvání nájmu. V souladu s touto radou podal stěžovatel daňové přiznání k dani z příjmu za rok 1993. V únoru a březnu 1996 proběhla u vedlejšího účastníka řízení daňová kontrola mimo jiné ohledně zdaňovacího období roku 1993. Při ní bylo konstatováno, že časové rozlišení shora uvedeného příjmu nebylo možné s ohledem na § 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, protože vedlejší účastník řízení účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví. Na základě toho byly správcem daně zvýšeny přiznané příjmy stěžovatele v roce 1993. V důsledku toho a v důsledku snížení uznaných výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů mu byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Svitavách č. 164/96/2/DPFO ze dne 24. května 1996 za rok 1993 dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob ve výši 608 498 Kč. Tato dodatečně vyměřená daň byla vedlejším účastníkem řízení uhrazena postupně v osmnácti splátkách v letech 1996 a 1997. Tentýž správce daně vydal platební výměr č. 1010003983 ze dne 23. října 2001 ohledně téže daňové povinnosti, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi řízení předepsáno penále za opožděnou úhradu daňových povinností, a to penále ve výši 744 586 Kč. Na toto penále uhradil vedlejší účastník řízení částku 61 922 Kč, kterou poté požadoval po stěžovateli z titulu náhrady škody podle § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dál jen "zákon o daňovém poradenství"). Tomuto nároku bylo vyhověno rozhodnutími obecných soudů, která stěžovatel napadá.

IV.

Pasivní legitimace

10. S ohledem na obsah vyjádření Městského soudu v Praze se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou absence jeho pasivní legitimace, potažmo pasivní legitimací všech účastníků řízení.

11. S Městským soudem v Praze lze souhlasit v tom, že stěžovatel jako účastníka řízení na úvodní straně označil toliko Nejvyšší soud a k ústavní stížnosti přiložil kopii pouze jeho rozhodnutí. Nicméně návrh byl stěžovatelem koncipován tak, aby byl vedle rozsudku dovolacího soudu zrušen "... případně i rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně.". Ve vlastní ústavní stížnosti se přitom stěžovatel vymezuje jak proti závěrům soudu prvního stupně (str. 2), tak zejména proti závěrům odvolacího soudu (str. 3 a 5), které dovolací soud aproboval. Nikoliv bez významu je i skutečnost, že soud prvního stupně vydal napadený rozsudek, byv vázán právním názorem odvolacího soudu, byť se jednalo o právní názor v otázce, která není předmětem argumentace stěžovatele. S ohledem na obsah ústavní stížnosti je tedy zřejmé, že návrh směřuje proti rozhodnutím všech obecných soudů v souvislé řadě, proto ais ohledem na procesní ekonomii jsou pasivně legitimovány všechny obecné soudy, a nikoliv jen dovolací soud, který řízení před nimi završil.

V.

Právní východiska

12. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit výklad podústavního práva. Rozhodovací činnost obecných soudů taktéž jistě nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování [srov. sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107); aj.].

13. Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci [sp. zn. II. ÚS 189/01 (U 15/22 SbNU 357)]. Zákon o daňovém poradenství v § 6 odst. 1 zakotvuje povinnost daňového poradce chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta s tím, že je daňový poradce povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Podobně advokát je podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jimiž není vázán jen, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, přičemž je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Na poli odpovědnosti zákon o daňovém poradenství v § 6 odst. 7 zakotvuje odpovědnost daňového poradce klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, a odpovědnosti se zprostí jen, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podobně zákon o advokacii v § 24 zakotvuje odpovědnost advokáta klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, a odpovědnosti se zprostí jen, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. S ohledem na obdobu konstrukce povinnosti advokáta při výkonu advokacie s povinnostmi daňového poradce při výkonu daňového poradenství, jakož i především podobnost konstrukce odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem advokacie s konstrukcí odpovědnosti za škodu v souvislosti s výkonem daňového poradenství je pro výše zmíněný princip předvídatelnosti soudního rozhodování nezbytné vztáhnout podmínky takové odpovědnosti advokáta vyvozené v dosavadní rozhodovací činnosti obecných soudů přiměřeně obdobně na daňové poradce. To platí tím spíše, že se Nejvyšší soud odpovědností daňového poradce zabýval v posuzované věci poprvé.

14. V rozhodovací činnosti obecných soudů bylo vyloženo, že se jedná u advokátů o odpovědnost objektivní s tím, že je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. výkon advokacie, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii a o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn . 25 Cdo 1862/2001 ze dne 26. února 2003). Tyto základní principy byly následně rozvedeny.

15. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 886/2004 ze dne 26. ledna 2005 byl nepřímo zaujat názor, že při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je soud povinen jako předběžnou otázku zkoumat, zda při řádném postupu advokáta by jeho klient se svým nárokem uspěl. To pak bylo výslovně konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2213/2005 ze dne 30. května 2007 (srov. též sp. zn. 25 Cdo 1515/2007 ze dne 20. června 2007), přičemž nebylo shledáno rozporným s tímto právním náhledem ani to, že se takto předběžně řeší otázka, ke které by byl jinak povolán dovolací soud v řízení o dovolání, jež nebylo podáno. Bylo zdůrazněno, že samotné pochybení advokáta neznamená automaticky vznik škody na straně klienta, který je samostatnou podmínkou odpovědnosti. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. Proto je tedy třeba předběžně zkoumat, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 72/2009 ze dne 24. března 2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2533/2007 ze dne 29. září 2009, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2992/2007 ze dne 26. listopadu 2009). Přiměřeně tatáž argumentace byla pak použita v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 947/2007 ze dne 12. února 2009, kdy byla vyslovena nezbytnost zkoumání úspěšnosti v řízení před Ústavním soudem jako otázky předběžné v řízení před obecnými soudy.

16. O řádnosti výkonu advokacie je příkladem pojednáno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 377/2006 ze dne 27. března 2008, kde bylo konstatováno, že není dána odpovědnost advokáta za to, že nedoplnil ústavní stížnost, když se na tomto nedoplnění s klienty dohodl po vysvětlení procesních souvislostí řízení u Ústavního soudu. V usnesení sp. zn. 25 Cdo 5020/2008 ze dne 11. června 2009 Nejvyšší soud neshledal odpovědnost advokáta, který s ohledem na tehdejší nejasnou rozhodovací činnost Ústavního soudu nepodal ústavní stížnost po doručení rozsudku odvolacího soudu, a namísto toho podal dovolání, a to ani v situaci, kdy toto dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, jak byla v dovolání formulována otázka zásadního právního významu.

VI.

Závěry

17. V otázce porušení povinnosti daňového poradce se dovolací soud dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, pokud se spokojil se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání vedlejšího účastníka řízení vadným. Nevypořádal se tím totiž vůbec s otázkou, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s ohledem na (případné) relevantní odborné názory a (možnou) rozhodovací činnost správců daně (či správních soudů) v rozhodné době. Jinými slovy, nevypořádal se s otázkou, zda daňový poradce porušuje právní předpisy tím, pokud v určité době a za určitých okolností zastává nějaký právní názor, který se později ukáže být nesprávným (srov. též Buchta, Z: K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti in PrRo 2008, 2: 16). S touto otázkou se obecné soudy totiž rozhodně nemohly vypořádat citací dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci (soudy prvního a druhého stupně) či obecným vymezením předpokladů této odpovědnosti (dovolací soud). Na tuto otázku konečně neodpověděl ani ustanovený znalec, přičemž není zřejmé, nakolik se projevila zásada iura novit curia, obsažená v ustanovení § 121 občanského soudního řádu, do postupu soudu prvního stupně, který ustanovil znalce k výkladu tuzemského práva.

18. Ani vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti přitom věc spíše neposouvají nikam dále. Jakkoliv lze považovat za zásadní a principiální východisko, že daňové poradenství má sloužit ke správnému podání daňového přiznání, zůstalo i nyní nezodpovězeno, jakou roli má výklad příslušných právních předpisů - tj. jak dalece je příslušná právní úprava jasná a jakou roli hraje výklad ze strany orgánů veřejné moci (existuje-li nějaký), potažmo jaký význam má případné "ražení judikaturních štol".

19. Z rozhodnutí obecných soudů by snad jen mohl nepřímo vyplývat (jen stěží akceptovatelný) závěr, že není vůbec žádný rozdíl mezi tím, pokud daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut), a tím, pokud daňový poradce např. podá za svého klienta daňové přiznání opožděně, s formálními (technickými) nedostatky apod. Jinak řečeno, že opravdu cokoliv z poskytnutých služeb daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně, představuje porušení určité zákonné povinnosti, a to navíc v situaci, kdy daňový dlužník nevyužil ani opravných prostředků ani správní žaloby. Zodpovězení těchto otázek ve vztahu k posuzované věci je přitom tím, oč v procesní obraně stěžovatele evidentně šlo a čemu se v tomto rozsahu neučinilo zadost v rozporu s principy vztahu mezi státem obecně a soudní mocí zvláště na straně jedné a občany na straně druhé (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

20. Povinnost dovolacího soudu vypořádat se v důsledku dovolacích námitek se shora uvedenou zásadní právní otázkou tedy byla o to naléhavější, že i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla v daném směru nedostatečná, jak bylo vyloženo výše. Soud prvního stupně se s nimi vypořádal prakticky pouze závěrem, že vedlejšímu účastníkovi řízení vznikla škoda na základě informace stěžovatele, která je v rozporu s

§ 5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to v podobě dodatečně vyměřeného penále. Tento závěr zcela přejal odvolacísoud, aniž by ho jakkoliv v relevantním směru rozvinul.

21. Ze shora vyložených důvodů bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zcela vyhověno. Obecné soudy porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy a základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly se zásadními právními otázkami odpovědnosti daňového poradce za škodu, a to vzdor požadavkům kladeným na taková rozhodnutí vlastní ustálenou rozhodovací činností týkající se věcně obdobné situace odpovědnosti advokátů za škodu. Proto byla všechna napadená rozhodnutí zrušena.

22. Ústavnísoud svým rozhodnutím přitom vůbec nepředjímá, zda je v dané věci nárok vedlejšího účastníka řízení na náhradu škody dán či nikoliv, protože tato otázka nadále zůstává v kompetenci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy.

23. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci. Stěžovatel, Nejvyššísoud, Obvodní soud pro Prahu 7 a JUDr. S. N. s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili. Městský soud v Praze se k možnému upuštění od ústního jednání nevyjádřil nijak, přičemž byl poučen, že absence vyjádření bude považována za souhlas. Proto bylo od ústního jednání upuštěno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru