Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 910/17 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkújma
nemovitost
Trestní řízení
vlastnické právo/omezení
dotace, subvence
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.910.17.1
Datum podání24.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 47 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 910/17 ze dne 15. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jiřího Šafránka a Veroniky Šafránkové, obou zastoupených JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 16, 77900 Olomouc, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017, č. j. 5 To 97/2016, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 4 VZV 4/2015, spojené s návrhem na zrušení § 47 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 24. března 2017 doplněné podáním ze dne 12. dubna 2017 domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k nepřípustnému omezení jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Kromě toho se také stěžovatelé domáhají zrušení § 47 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

2. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015 (dále jen "usnesení vrchního státního zastupitelství") byl podle § 47 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu prvnímu stěžovateli zajištěn nemovitý majetek v jeho vlastnictví a oběma stěžovatelům byl zajištěn nemovitý majetek v režimu společného jmění manželů v rozhodnutí blíže specifikovaný (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stalo se tak v rámci trestního řízení vedeného proti prvnímu stěžovateli, který je obviněn ze spáchání zvláště závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a dále trestných činů podle § 256 odst. 1 a 2 písm. b) a § 248 odst. 2 alinea první a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.

3. Proti usnesení vrchního státního zastupitelství podali stěžovatelé stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 5 To 97/2016 (dále jen "usnesení Vrchního soudu v Olomouci") zamítnuta. Vrchní soud v Olomouci nepřisvědčil námitkám stěžovatelů. Zdůraznil, že byla naplněna jak podmínka existence veřejného zájmu na zajištění předmětných nemovitostí, tak byl i dán zákonný podklad pro zásah do majetkových práv při současném respektu pravidel přiměřenosti tohoto zásahu. Podle existující judikatury nebrání zajištění majetku ani existence společného jmění, ani existence zástavního práva k zajištěným nemovitostem.

II.

4. Stěžovatelé namítají protiústavní omezení jejich vlastnického práva. Zajištění svého nemovitého majetku stěžovatelé považují za nedůvodné a nelegitimní, jelikož z usnesení vrchního státního zastupitelství nevyplývá důvod zajištění majetku. Odůvodnění napadeného usnesení převodem nemovitého majetku provedeným jinými obviněnými považují za účelové. Usnesení vrchního státního zastupitelství je proto nedostatečné a z tohoto důvodu zmatečné a nepřezkoumatelné. Zásah do majetkových práv prvního stěžovatele považují rovněž za neproporcionální. Zajištěné nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch banky. Zajištění brání stěžovatelům dále ve sjednání dalších úvěrů s bankou a dokončení rekonstrukcí, čímž jim může v konečném důsledku vzniknout škoda, když nebudou schopni hradit závazky vůči bance a v krajním případě může dojít až k uspokojení ze zástavy. Banka navíc sdělila stěžovatelům, že pokud budou na zástavním právem v její prospěch zatížených nemovitostech váznout zajištění v trestním řízení, bude požadovat zajištění jinými nemovitostmi. Jelikož jsou však zajištěny všechny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů, mohla by banka například od úvěrových smluv odstoupit a požadovat jednorázové splacení jistiny. Banka by v případě nesplacení mohla zajištěné nemovitosti zpeněžit a tím by došlo k zmenšení majetku stěžovatelů, což je v přímém rozporu s cílem institutu zajištění.

5. Stěžovatelé taktéž brojí proti odhadu ceny nemovitostí. Jejich cena je podle stěžovatelů zhruba dvojnásobná oproti odhadu státního zástupce, který je navíc nedostatečně podložen a odůvodněn, a státní zástupce měl provést odhad prostřednictvím znaleckých odhadů. Vzhledem k tomu, že kromě prvního stěžovatele jsou v tomtéž řízení obviněny ještě další desítky osob, je zajištění ve výši téměř třetiny tvrzené škody zcela neadekvátní a diskriminační. V případě, že by byl zajištěn všechen nemovitý majetek všech obviněných, bylo by celkové zajištění podstatně vyšší než tvrzená škoda. Kromě toho první stěžovatel po zahájení trestního řízení nabyl další nemovitý majetek a z toho, jakož i z komunikace města Šternberk, je podle něho zřejmé, že nemá v úmyslu se zbavovat nemovitého majetku. Zajištění zapsané v katastru nemovitostí také poškozuje reputaci stěžovatele jako bezúhonného občana.

6. Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatelé vytýkají, že se nevypořádal s námitkou ohledně výše odhadu zajištěného majetku stěžovatele a námitkou neadekvátnosti hodnoty zajištěného majetku stěžovatelů a státním zástupcem tvrzené škody. Vůbec se také nevyjádřil k namítanému nesprávnému způsobu zjištění hodnoty nemovitostí. V tomto stěžovatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces, když o jejich opravném prostředku nebylo řádně rozhodnuto a bylo jim odepřeno právo na opravný prostředek. Kromě toho se Vrchní soud v Olomouci bez další argumentace ztotožnil se závěrem státního zástupce ohledně vzniku škody a poškozeného subjektu. Zde zmínil pouze rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 11. března 2016 sp. zn. 2 NZT 26/2016. Zmínil taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 sp. zn. 5 Tdo 178/2014, které však danou věc neřeší. Vrchní soud v Olomouci se také podle stěžovatelů nevypořádal s námitkou nepřiměřenosti a neproporcionality zásahu do vlastnických práv stěžovatelů a rovněž nezákonnosti zajištění, když toto zajištění mohlo vést k naprosto rozdílnému výsledku, nežli ke smyslu a účelu, ke kterému je institut určen. Taktéž se nezabýval odůvodněním usnesení vrchního státního zastupitelství obavou z jednání jiných osob, když pouze odkázal na novelu trestního řádu, po které již není obava ze zmaření nebo ztížení uspokojení nároků poškozeného pro zajištění vyžadována. V tom stěžovatelé také spatřují zásah do práva na spravedlivý proces. Porušení čl. 11 odst. 4 Listiny pak spatřují v tom, že v trestním řízení došlo a ještě bude docházet k omezování vlastnického práva, přičemž zde není veřejný zájem a došlo k jeho omezení bez náhrady. Vrchnímu soudu v Olomouci je také v ústavní stížnosti vytýkáno, že neprovedl test proporcionality, přestože zajištění zde může vést k opačným důsledkům, než je cíl tohoto institutu.

7. Ustanovení § 47 odst. 1 v platném znění je podle názoru stěžovatelů v rozporu s ústavním pořádkem. Zajištění, i když má být pouze předběžným a dočasným opatřením omezuje vlastnické právo po dobu celého trvání trestního řízení, tedy na dobu běžně se pohybující v řádu let, výjimečně i desítek let. Vlastnické právo je omezováno bez náhrady, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 86/2015 Sb. není povinnost odůvodňovat nutnost zajištění majetku důvodnou obavou, že uspokojení nároku poškozeného bude mařeno nebo ztěžováno. Tento stav je podle stěžovatelů v rozporu s čl. 4 a čl. 11 Listiny, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. října 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94.

III.

8. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil Vrchní soud v Olomouci v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 [(N 206/71 SbNU 429) či nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Ústavní soud však při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 1340/14, usnesení ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 3690/12 a další).

10. Vzhledem k tomu, že použitím majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť jde toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality), tj. omezení vlastnického práva musí být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). K obdobným závěrům došel i Evropský soud pro lidská práva, z jehož judikatury (například Iatridis proti Řecku, velký senát, č. 31107/96, § 58, ESLP 1999-II) vyplývá, že hlavními požadavky pro zásah veřejné moci do práva vlastnit majetek je zákonnost a proporcionalita, tedy spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu individuálních práv.

11. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu a Evropského soudu pro lidská práva obstojí. V dané souvislosti lze poukázat rovněž na to, že se Ústavní soud problematikou zajištění nemovitostí na základě § 47 odst. 1 trestního řádu v souvislosti se stíháním výše uvedené trestné činnosti (poškození finančních zájmů Evropské unie) zabýval v nedávné v době ve svých rozhodnutích ze dne 18. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 688/17, ze dne 18. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 902/17 či ze dne 10. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 929/17, v nichž neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

12. I ve stávající věci proto Ústavní soud může připomenout svoji zdrženlivost z hlediska možností kasace tohoto předběžného a dočasného opatření. Je totiž skutečností, že se jedná o opatření nejméně zatěžující obviněného, protože stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.

13. Stěžovatelé namítali, že k postupu podle § 47 trestního řádu nemělo vůbec dojít, jelikož škoda nebo nemajetková újma vůbec nevznikla. K tomu Ústavní soud uvádí, že napadené usnesení vrchního státního zastupitelství dovodilo škodu ve výši 102 553 286 Kč, a to jako tu část celkové ceny zakázky, která byla hrazena finančními prostředky z evropských fondů. Tato škoda je dána neoprávněným čerpáním dotačních prostředků vyplacených k pokrytí plnění veřejných zakázek jako následku skutkových podstat výše zmíněného trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, v důsledku čehož bude muset Česká republika vrátit již poskytnuté prostředky, resp. jí tyto prostředky nebudou poskytnuty. Ze spisu navíc vyplývá, že část prostředků již byla poskytnuta. Takovéto odůvodnění považuje Ústavní soud (s ohledem na shora zmiňovanou zdrženlivost jeho zásahů v této fázi trestního řízení) za dostatečné. Naopak argumentace stěžovatelů založená na tom, že k případné škodě může dojít teprve tehdy, až bude muset Česká republika vrátit příslušné finanční částky, popřípadě, že nebýt jednání prvního stěžovatele k poskytnutí dotace by nedošlo, a proto nemohla vzniknout škoda, není přesvědčivá, neboť neodpovídá podstatě spolufinancování projektů z evropských fondů. Logika jejich fungování je totiž založena na tom, že daný projekt je předfinancován z vlastních rozpočtových prostředků státu a následně, při splnění všech stanovených podmínek, dochází k certifikaci plateb za účelem finálního zpětného proplacení z evropských strukturálních fondů. Škoda proto skutečně vzniká již neoprávněným čerpáním dotačních prostředků a nikoliv až tím, že v budoucnu teprve bude zamítnut nárok na proplacení spolufinancování, resp. že tento nárok za dané situace nebude vůbec uplatněn.

14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že Vrchní soud v Olomouci v otázce vzniku škody a povinného subjektu pouze odkázal na usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. března 2016 sp. zn. 2 NZT 26/2015. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že toto usnesení Nejvyššího státního zastupitelství bylo již dvakrát podrobeno přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 1543/16 a usnesení ze dne 16. června 2016 I. ÚS 1588/16), přičemž v obou případech Ústavní soud konstatoval, že tímto rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.

15. Jak již bylo zmíněno, omezení vlastnických práv (dispozičních práv) musí splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality). Je třeba zopakovat, že zajištění dle § 47 trestního řádu je institutem předběžným a dočasným. Nijak se jím nepředjímá výsledek probíhajícího trestního řízení ani rozhodnutí o případném adhezním nároku na náhradu škody. Vzhledem k výši nárokované škody neshledal Ústavní soud rozpor mezi touto škodou a hodnotou zajišťovaného majetku. Majetek lze zajistit až do pravděpodobné výše škody, ani zajištění majetku o hodnotě necelé třetiny výše škody (hodnota dle tvrzení stěžovatelů) tedy není nijak nepřiměřené. I kdyby státní zástupce pochybil při odhadu hodnoty nemovitostí, na zákonnosti zajištění by to v tomto případě nic nezměnilo. Vzhledem k předběžné povaze tohoto institutu nelze argumentovat tím, zda a v jaké výši došlo k zajištění u dalších obviněných. Jak dále správně podotkl Vrchní soud v Olomouci, existence zástavního práva nebrání zajištění a s existencí takového práva přímo počítá § 47 odst. 4 trestního řádu, který upravuje i možnosti, jak lze stěžovateli předestřeným negativním důsledkům pro jejich majetek zabránit. Napadená usnesení vrchního státního zastupitelství i Vrchního soudu v Olomouci tak sledují legitimní cíl institutu zajištění a jsou zákonná a přiměřená.

16. Právo na spravedlivý (řádný) proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedené základní právo zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, ve kterém se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Argumentace stěžovatelů tak není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro ně nepříznivý výsledek předchozího řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany. Tím spíše odůvodnění napadených rozhodnutí, která Ústavní soud shledal ústavně konformními, nepředstavují ani zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

17. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími civilních soudů došlo k protiústavnímu zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

19. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se dále nezabýval návrhem dle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 47 odst. 1 trestního řádu v účinném znění a rovněž ho odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru