Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 91/98Nález ÚS ze dne 16.09.1998K dodatečnému vyměření daně z příjmu - finanční plnění z neplatné smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a popla... více
Věcný rejstříkSmlouva
interpretace
daň/nedoplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/12 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.91.98
Datum podání26.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2 odst.1, § 28

40/1964 Sb., § 457

586/1992 Sb., § 1, § 3, § 4, § 5, § 10

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 91/98 ze dne 16. 9. 1998

N 101/12 SbNU 57

K dodatečnému vyměření daně z příjmu - finanční plnění z neplatné smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

II. senát Ústavního

rozhodl dne 16. září 1998 sp. zn. II. ÚS

91/98 ve věci ústavní stížnosti M. S., proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997 sp. zn. 10 Ca

330/97, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j.

2941/110/1997, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku

- platebnímu výměru č. 255 ze dne 5. prosince 1996 čj.

101691/96/27196/031/1996 takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca

330/97, ze dne 3. prosince 1997 a rozhodnutí Finančního úřadu

v Písku - platební výměr č. 255 ze dne 5. prosince 1996 č.j.

101691/96/27196/031/1996, včetně rozhodnutí Finančního ředitelství

v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997,

se zrušují.

Odůvodnění:

1.M. S. ústavní stížností ze dne 24. února 1998, osobně

doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 1998, napadl rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997,

sp. zn. 10 Ca 330/97, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatele na

přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých

Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, kterým

bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu

Písek - platebnímu výměru č. 225 ze dne 5. prosince 1996, č.j.

101691/96/27196/031/1996 o dodatečném vyměření daně z příjmů

fyzických osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč.

Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna

podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem. V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že - dle jeho

názoru - bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle

čl. 36 a současně bylo zasaženo do jeho vlastnického práva podle

čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost (po doplnění

provedeném na výzvu soudu) splňuje předepsané obsahové i formální

náležitosti, a že byla podána včas, když napadený rozsudek nabyl

právní moci 29. prosince 1997.

K posuzované věci vyžádal Ústavní soud vyjádření dalších

účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích

a Finančního úřadu v Písku, vyjádření vedlejšího účastníka řízení,

kterým je Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, a od

Krajského soudu v Českých Budějovicích vyžádal spis sp. zn. 10 Ca

330/97.

V průběhu řízení zjistil Ústavní soud z listinných podkladů tyto

skutečnosti:

Stěžovatel vydražil podle dražebního protokolu ze dne 22. ledna

1992 č. 125/271 objekt autoservisu P. čp. 2097 na pozemku parc. č.

2565 a pozemek parc. č. 2565 v kat. úz. P. za vyvolávací cenu 6

605 000,- Kč. Na základě kupní smlouvy mezi stěžovatelem a jeho

manželkou, na straně prodávající, a společností O., spol. s r.o.,

na straně kupující, uzavřené dne 15.9. 1992, která byla

registrována Státním notářstvím v Písku dne 12. prosince 1992,

mělo dojít k převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem

(včetně souboru movitých věcí) za celkovou kupní cenu 13 000

000,- Kč. Stěžovatel a jeho manželka potvrdili dne 6. ledna 1993

převzetí částky odpovídající dohodnuté kupní ceně, když kupující

složil peníze v hotovosti na účet společnosti A., spol. s r.o.

u AGB, a.s., pobočka P. Posléze podal stěžovatel společně

s manželkou u Okresního soudu v Písku návrh na určení, že uvedená

kupní smlouva je neplatná. Okresní soud v Písku rozsudkem sp. zn.

2 C 86/93 ze dne 9. dubna 1993 návrhu vyhověl, když dospěl

k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost.

Proti rozsudku se odvolala společnost O., spol. s r.o., Krajský

soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 5 Co 927/93 ze dne

18.1. 1994 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, tudíž

rozsudek o určení neplatnosti kupní smlouvy nabyl právní moci,

a to dne 7. února 1994. Podle dohody manželů Stehlíkových

a společností A., spol. s.r.o. byla uhrazená částka 13 mil. Kč

kupujícímu vrácena z prostředků této společnosti.

Na základě daňové kontroly provedené u stěžovatele v průběhu

roku 1996 vydal Finanční úřad Písek dne 5. prosince 1996 platební

výměr č. 255, kterým doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických

osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč. Platební výměr odůvodnil

finanční úřad zjištěním, že v roce 1992 uzavřel stěžovatel kupní

smlouvu na prodej vlastní nemovitosti a počátkem roku 1993 převzal

finanční částku rovnající se dohodnuté kupní ceně. Proti

platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na

to, že k žádnému prodeji nemovitosti v roce 1993 a ani dříve

nedošlo, neboť smlouva, o kterou opírá finanční úřad své

rozhodnutí, byla shledána neplatnou, a proto nemohl dosáhnout

žádného příjmu z titulu prodeje nemovitosti. Částka, kterou

skutečně převzal, nemohla být - dle názoru stěžovatele - z téhož

důvodu za úhradu kupní ceny považována, neboť, nebyla-li uzavřena

kupní smlouva, není možno konstruovat cenu pro daňové účely.

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání rozhodnutím

č.j. 2941/110/1997 ze dne 27. června 1997 zamítlo s odůvodněním,

že neshledalo porušení platných právních předpisů. Skutečnost, že

kupní smlouva byla následně soudním rozhodnutím určena jako

neplatná, nepovažovalo finanční ředitelství za rozhodné pro

posouzení, zda přijatá částka je nebo není předmětem daně

z příjmu. Podle jeho právního názoru bylo pro správné posouzení

uvedené záležitosti rozhodující, že se v roce 1993 jednalo

o příjem, který byl podle § 3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb.,

předmětem daně z příjmu fyzických osob a nebyl osvobozen od daně

z příjmu podle § 4 a § 10 cit. zákona. Pro finanční ředitelství

pak z výše uvedeného jednoznačně vyplynulo, že otázka platnosti či

neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemohla být pro daňové řízení

v daném případě rozhodující, neboť bylo zcela nepochybně správcem

daně prokázáno, že stěžovatel v roce 1993 dosáhl příjem, který ve

smyslu § 3 cit. zákona byl předmětem daně z příjmu fyzických osob,

a který ke zdanění nebyl přiznán. Ze všech těchto důvodů byl

postup Finančního úřadu v Písku shledán zcela v souladu

s platnými daňovými předpisy. Na základě žaloby stěžovatele

přezkoumával rozhodnutí finančního ředitelství Krajský soud

v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 330/97.

V rozsudku ze dne 3. prosince 1997 dospěl k závěru, že žaloba není

důvodná, když svůj výrok opřel o následující důvody. Především

konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení, že stěžovatel nemohl

dosáhnout žádného příjmu z titulu prodeje nemovitosti, když bylo

následně soudem pravomocně určeno, že kupní smlouva o prodeji

nemovitosti je neplatná. Krajský soud dále uvedl, že nebylo možno

zohlednit ani následné určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy

a vrácení částky 13,000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení

ve smyslu ustanovení § 467 (správně má být § 457) občanského

zákoníku, neboť předmětná částka byla společnosti Omnitech

International, s.r.o. jako účastníkovi zrušené smlouvy vrácena

společností A., s.r.o. Písek a nikoliv žalobcem, tedy jiným

subjektem než účastníkem dotčené kupní smlouvy, a to až dne 16.

května 1994, a nikoliv v roce 1993, kdy žalobce příjmu 13 mil. Kč

prokazatelně dosáhl a kdy také bylo jeho povinností příjem

dosažený prodejem vlastní nemovitosti zdanit. Soud neakceptoval

tvrzení stěžovatele, že k žádnému převodu nemovitosti nedošlo,

neboť - dle jeho názoru - opak vyplývá z výpisu z evidence

nemovitostí č. LV 4831. Rovněž nezohlednil soud stěžovatelovu

námitku, že se nemohlo jednat o příjem, protože přijetím částky

13 mil. Kč mu současně vznikla povinnost vrátit celou tuto částku.

Kromě toho, když předmětnou částku nevrátil dne 16. května 1994

stěžovatel, ale jiný subjekt, vznikla - dle tvrzení soudu

- povinnost účastníka vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy

dostal, teprve dnem, kdy rozhodnutí soudu určující, že je

předmětná smlouva neplatná, nabylo právní moci, tj. dnem. 7. února

1994. Krajský soud věc uzavřel s tím, že žalobce v roce 1993

dosáhl z titulu prodeje vlastní nemovitosti příjem, který

nezdanil, ač se jednalo o příjem, který nebyl od daně z příjmu

osvobozen. Postup správce daně, jakož i finančního ředitelství,

byl proto shledán v souladu se zákonem ČNR č. 586/1992 Sb.,

o daních z příjmů a ze stejných důvodů proto žalobu podle

ustanovení § 250j odst. 1 OSŘ zamítl. S ohledem na souhlas

účastníků bylo o žalobě, s odkazem na ustanovení § 250f odst. 1

OSŘ, rozhodnuto bez jednání.

Stěžovatel spatřuje porušení základních práv a svobod v tom, že

jeho vlastnické právo nebylo kupní smlouvu přerušeno, a je proto

vyloučeno, aby dosáhl příjmu z prodeje nemovitosti. Tvrdí, že

odvolání se na výpis z listu vlastnictví není pro vlastní

rozhodnutí relevantní, když právě tento zápis byl učiněn na

základě absolutně neplatné smlouvy. Dle názoru stěžovatele

pochybil krajský soud i v tom, když uvádí, že stěžovatelova

povinnost vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy dostal,

vznikla teprve až dnem, kdy rozhodnutí soudu určující, že

předmětná smlouva je neplatná, nabylo právní moci. Podle

stěžovatele, právě s ohledem na absolutní neplatnost, nebyla

předmětná smlouva zrušena rozsudkem krajského soudu, ale nikdy ani

nevznikla. Proto měl stěžovatel povinnost vrátit přijaté plnění od

okamžiku jeho přijetí.

3. K ústavní stížnosti se účastníci řízení vyjádřili tak, že

navrhli její zamítnutí, a to prakticky ze stejných důvodů, které

jsou uvedeny v jejich rozhodnutích.

4. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholným

orgánem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a násl. Ústavy

ČR), nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností. To ovšem pouze za podmínky, že tyto soudy

postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud

porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a že

současně bylo zasaženo i do jeho vlastnického práva chráněného čl.

11 Listiny.

Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Postupem obecného soudu byla porušena zásada spravedlivého

procesu, když se správní orgány ani krajský soud ve svých

rozhodnutích a odůvodněních přesvědčivě nevyrovnaly se situací,

v níž stěžovateli vznikla povinnost podle § 457 obč. zákoníku,

jako bezdůvodné obohacení získané z neplatné smlouvy, vrátit 13

mil. Kč, na straně jedné, a v souladu s § 5 odst. 1 a § 10 odst.

1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, dodatečně zaplatit

vyměřenou daň ve výši 2 865 908,- Kč, na straně druhé. Skutečnost,

zda splnění obou právních povinností neznamená zásah do

vlastnického práva stěžovatele chráněného čl. 11 Listiny již

zůstala mimo okruh úvah, kterými se krajský soud, ale ani finanční

orgány, zabývaly. Jinak formulováno - odvede-li stěžovatel daň

tak, jak mu byla dodatečně vyměřena ve výši 2 865 908,- Kč

z důvodů prodeje vlastní nemovitosti, nemůže potom dostát své

primární právní povinnosti (podle § 457 obč. zákoníku) vrátit

všechno to, co bylo získáno na základě absolutně neplatné kupní

smlouvy, tj. 13 mil. Kč, aniž by současně nedošlo k zásahu do jeho

ústavně chráněného vlastnického práva. Ačkoliv bylo v době

rozhodování všech tří orgánů pravomocným rozsudkem soudu již

deklarováno, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná,

nebylo k této skutečnosti žádným z nich přihlédnuto. Posouzení

neplatnosti smlouvy lze považovat za tzv. předběžnou otázku, která

se v řízení o dodatečném vyměření daně vyskytla. Jestliže o ní již

bylo pravomocně rozhodnuto, byly finanční úřad i finanční

ředitelství takovým rozhodnutím vázány (§ 28 zák. č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) a soud

z něj měl vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu).

Správní orgány při rozhodování dostatečně nedbaly na zachování

práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu (§ 2 odst. 1 zák.

č. 337/1992 Sb.), když neposoudily, zda v době, za kterou měl

podat daňové přiznání, již byla účinná zákonná ustanovení

umožňující stěžovateli získat zaplacenou daň nazpět (k odlišným

závěrům by bylo možné dospět po nabytí jejich účinnosti). Při

hodnocení případu zůstala dále nepovšimnuta vůle stěžovatele

nepřijmout finanční plnění ze smlouvy, kterou považoval za

neurčitou a tím i neplatnou (výslech stěžovatele jako účastníka

řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2C

86/93).

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším důvodům, o které

Krajský soud v Českých Budějovicích opřel své závěry, zejména

zjištění, že předmětnou částku z titulu neplatnosti kupní smlouvy

nevracel dne 16. května 1994 stěžovatel, ale namísto něho jiný

subjekt a že povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení vrátit si

vzájemně vše, co podle neplatné smlouvy bylo poskytnuto, vznikla

teprve dnem, kdy rozhodnutí soudu deklarující neplatnost kupní

smlouvy nabylo právní moci. Takto traktovaná konstrukce je chybná,

neboť soud nevzal v úvahu, že ačkoliv splnění závazku zásadně

přísluší dlužníkovi, mohou plnění poskytovat i osoby jiné, které

jsou k tomu zavázány buď ze zákona, z úředního rozhodnutí nebo ze

smlouvy. Přitom je evidentní, že mezi stěžovatelem a jeho

manželkou, na straně jedné, a společností A., spol. s r.o., na

straně druhé, byla dohoda o poskytnutí plnění uzavřena. Dokonce

i v případě, že by společnost A. , spol. s r.o. plnila za

stěžovatele bez náležitého právního titulu a s vědomím, že plní

jeho dluh, zanikla by povinnost stěžovatele vrátit přijatou kupní

cenu s důsledky zakotvenými v § 454 obč. zákoníku. Ani účinky

absolutní neplatnosti právního úkonu nebyly přesně zohledněny.

Absolutně neplatné právní úkony se považují za existující, ale

neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost

spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají

právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále

charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se

musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud,

ev. jiný orgán, přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti

(ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex

tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku. Krajský soud

dále porušil právo stěžovatele na soudní ochranu, když použil

výpis z evidence nemovitostí jako důkaz k vyvrácení stěžovatelova

tvrzení, že k žádnému převodu nedošlo. Výpis z listu vlastnictví

je doklad o stavu zápisů v evidenci nemovitostí, resp. v katastru

nemovitostí, tento stav však nemusí korespondovat reálně

existujícím právním vztahům. Může být proto také dokázán opak.

Stěžovatel předložením pravomocného rozsudku o neplatnosti kupní

smlouvy tento důkaz provedl. Ústavní soud připomíná, že ani

registrace smlouvy, ani zápis do evidence nemovitostí, ani

(v současné době) vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí, nemůže konvalidovat absolutní neplatnost právního

úkonu, a proto nemůže vést ke vzniku právních vztahů.

Ze všech těchto důvod nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 3 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 16. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru