Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 902/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.902.15.1
Datum podání26.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 908, § 913, § 757 odst.1 písm.b, § 915

94/1963 Sb., § 85, § 26 odst.3, § 96, § 50


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 902/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. F., zastoupené Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem Rudoleckého 8, Znojmo, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 5. 2014, č. j. Nc 195/2013-35, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2015, č. j. 21 Co 344/2014-59, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud výrokem II. zavázal otce P. S. platit na výživu nezletilé dcery částku 3.100 Kč měsíčně od 1. 8. 2012, splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2012 do 31. 5. 2014 pro nezletilou A. v částce 2.200 Kč je otec povinen splatit k rukám matky (stěžovatelky) do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Krajský soud rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II. o běžném výživném potvrdil, v části o dlužném výživném jej změnil tak, že dluh na výživném pro nezletilou dceru za dobu od 1. 8. 2012 do 31. 1. 2015 nevznikl. V této souvislosti krajský soud uvedl, že pokud v předmětné věci rodiče nezletilé dcery zrušili společnou domácnost v červenci roku 2012, je správné rozhodnout o výživném již od srpna roku 2012 až do vyhlášení rozsudku, jak také učinil soud I. stupně. Případné plnění otce na výživném v celém tomto období je pak třeba zohlednit ve výši eventuálního dluhu. Zdůraznil přitom, že jestliže podle zákonných kritérií příslušelo nezletilé dceři výživné v celém rozhodném období 3.100 Kč měsíčně, nelze eventuální dohodu rodičů o výživném ve výši 4.000 Kč měsíčně za dobu od srpna roku 2012 do července roku 2013 považovat za platný právní úkon, neboť ingerence soudu v případě rozhodování o výživném nezletilých dětí je dána vždy a i případná dohoda rodičů v tomto směru vyžaduje schválení soudu nebo alespoň posouzení její platnosti dle ustanovení § 26 odst. 3 zákona o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině"), nyní dle ustanovení § 757 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Z tohoto důvodu také nelze vyjmout určitou část období, kdy otec plnil více, a při výpočtu dluhu zohlednit jen tu část rozhodného období, kdy otec plnil na výživném méně (od srpna 2013), jak se domáhala stěžovatelka.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušila též čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož je úkolem obecných soudů ochrana základních práv a svobod. Tvrzenou protiústavnost stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav z hlediska zákonných parametrů dříve stanovených pro úpravu výživného v ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1, věta prvá, zákona o rodině. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud otec plnil výživné dobrovolně po dobu 12 měsíců v určité výši a ke snížení výživného přistoupil nikoliv v důsledku snížení životní úrovně či svých příjmů, nýbrž jen kvůli neshodám plynoucím z jejich rozchodu, resp. z rozdílného pohledu na styk s dcerou, pak dohoda o výživném za dobu od srpna 2012 do července 2013 nemůže být neplatným právním úkonem jen proto, že nebyla dle ustanovení § 26 odst. 3 zákona o rodině schválena soudem. Navíc zdůrazňuje, že otec musel díky společnému soužití a kontaktům s dcerou vědět, že původní částka více odpovídá potřebám nezletilé dcery, kdy dle názoru stěžovatelky má každé dítě nárok na výživné v nejvyšší možné částce s ohledem na odpovídající aktuální společenské poměry. Stěžovatelka tedy namítá nesprávný výklad ustanovení § 50 zákona o rodině, kdy soudy měly upravit výchovu a výživu nezletilé dcery pro dobu až od srpna 2013 do budoucna, neboť do té doby bylo výživné placeno na základě dohody obou rodičů.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Poté, co zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, totiž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ve vztahu k určení výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku nebo dříve účinné ustanovení § 85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [viz nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše řečené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Obecné soudy totiž náležitě zjistily skutkový stav věci, a to jak finanční či jiné možnosti stěžovatelky, která o dítě pečuje, i vedlejšího účastníka - otce, plátce výživného, tak i důležité okolnosti spjaté s vymezením rozhodného období, za něž má být výživné zpětně hrazeno. Nelze ani souhlasit se stěžovatelkou, že by soudy zjištěný skutkový stav nesprávně posoudily z hlediska zákonných parametrů upravujících placení výživného. Naopak se podává, že se vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi a své právní i skutkové závěry náležitě odůvodnily. Napadené rozsudky tedy nelze označit za svévolná rozhodnutí a z hlediska ústavněprávního je možno považovat za přesvědčivě odůvodněná, logická a také srozumitelná, přičemž ani nijak nevybočují z principů, na nichž jsou vystavena řízení o určení výše výživného na nezletilé dítě. Naopak argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti představují pouze polemiku se skutkovými a právními závěry obecného soudu, přičemž Ústavní soud, který nepředstavuje další instancí obecného soudnictví, nýbrž "pouze" soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), není nadán pravomocí přezkoumávat závěry obecných soudů z hlediska "pouhé" zákonnosti jejich rozhodnutí a zasahovat tak do jejich rozhodovací činnosti, vyjma případů, kdy došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Jak však plyne se shora řečeného, v nyní projednávaném případě žádná tato stěžovatelčina práva porušena nebyla.

7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud sám nezjistil ani žádné jiné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

8. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru