Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 901/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.901.11.1
Datum podání28.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 516, § 15, § 374

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 901/11 ze dne 20. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 3, Libická 1832/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 4273/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007 ve věci sp. zn. 8 Cmo 179/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007 ve věci sp. zn. 39 Cm 143/2003, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 898.221,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Rubrikovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil; Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.

Nalézací a odvolací soud uložily stěžovateli povinnost uhradit výše uvedené finanční plnění, jelikož dospěly k závěru, že žalovaný nese odpovědnost za škodu na vozidle IVECO Cargo vlastněném žalobcem, jež vznikla jeho odcizením dne 23. 6. 2001 neznámým pachatelem. Tuto odpovědnost má stěžovatel nést proto, že uzavřel dne 5. 6. 2000 s žalobcem "Dohodu o spolupráci", na jejímž základě mělo dojít následně ke vzniku smlouvy o uložení věci dle ustanovení § 516 a násl. obchodního zákoníku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly formalisticky, řádně nezjistily skutkový stav věci ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, v důsledku čehož dospěly i k nesprávným právním závěrům. Dle názoru stěžovatele nebyla dostatečně prokázána existence ústní formou uzavřené smlouvy (o uložení předmětného nákladního vozidla) ani převzetí vozidla (stěžovatelův zaměstnanec nebyl k převzetí oprávněn), pročež nebylo možné dovodit jeho odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení § 373 obchodního zákoníku. Obecné soudy se navíc nezabývaly ani skutečností, že případná smlouva o uložení věci by musela být neplatná pro faktickou nemožnost jejího plnění, neboť předmětný automobil nebylo možné pro své rozměry parkovat v areálu stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz jeho účastnickou výpovědí ani místní ohledání, neprovedly žádné důkazy, na jejichž základě by dospěly k závěru, že vozidlo nebylo řádně zabezpečeno proti odcizení, nezkoumaly otázku pojištění vozidla (zda bylo pojištěno a zda nebylo z případné pojistky žalobci plněno), nevěnovaly pozornost možnému (spolu)zavinění ze strany žalobce a nezabývaly se ani otázkou aplikace ustanovení § 39 občanského zákoníku, k níž jsou povolány přihlížet z úřední povinnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu potom stěžovatel namítá rozpor s existující judikaturou; závěrem poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu, jimž napadená rozhodnutí odporují (sp. zn. II. ÚS 119/01, III. ÚS 671/02, II. ÚS 404/98 a I. ÚS 278/96).

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti, a to ani za situace, kdy se Ústavní soud nemusí nutně ztotožňovat se všemi skutkovými a právními závěry, k nimž obecné soudy v posuzované věci dospěly.

Kasační zásah Ústavního soudu by tak byl v posuzované věci, pakliže stěžovatel ve své podstatě namítá pouze porušení práva na spravedlivý proces, namístě jen v případě, pokud by Ústavní soud shledal - stěžovatelem tvrzený - extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. Naznačený extrémní nesoulad však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Obecné soudy se adekvátním způsobem zabývaly existencí smlouvy o uložení předmětného vozidla, stejně tak otázkou jeho převzetí ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku. Náležitá pozornost byla taktéž věnována otázce naplnění stěžovatelovy odpovědnosti za vzniklou škodu, a to včetně možných liberačních důvodů ve smyslu ustanovení § 374 obchodního zákoníku. Neprovedly-li obecné soudy důkaz stěžovatelovou svědeckou výpovědí, stalo se tak čistě z důvodů přičitatelných stěžovateli, nikoliv závadnému procesnímu postupu obecných soudů. Obdobně je třeba hodnotit i stěžovatelem uváděné zamítnutí místního ohledání, jehož neprovedení nalézací soud ústavně konformním způsobem odůvodnil (viz s. 7 napadeného rozsudku). V této souvislosti je dále třeba připomenout, že stěžovatelem tvrzená nemožnost parkování předmětného vozu v jeho areálu není v kontextu skutkových zjištění obecných soudů podřaditelná pod dispozici ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku; obsah ústavní stížnosti přitom nenabízí žádnou další argumentaci, jež by mohla vést k aplikaci ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Namítá-li dále stěžovatel, že obecné soudy dostatečně nereflektovaly skutečnost, že nákladní automobil byl řádně zajištěn proti odcizení, zjevně přehlíží objektivně koncipovanou odpovědnost obchodněprávních vztahů. S ohledem na prokázanou existenci dané smlouvy a předání předmětného vozu je potom irelevantní i stěžovatelova námitka, že se obecné soudy nezabývaly možným (spolu)zaviněním žalobce na vzniku škody. Ve vztahu k stěžovatelem (nepřímo) vyjádřeným pochybnostem o legálním původu inkriminovaného automobilu (SPZ, technický průkaz, doklad o pojištění, celní doklady či VIN kód) je možno konstatovat, že se rovněž tímto nalézací soud dostatečně zabýval (viz s. 7 rozsudku); prizmatem zásady profesionality by nadto i tato skutečnost v kontextu posuzované věci měla jít spíše k tíži stěžovatele, na němž bylo případně tyto doklady od žalobce vyžadovat.

Tvrdí-li konečně stěžovatel, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou, omezí se soud ústavní na konstatování, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž by měla být napadená rozhodnutí v rozporu. Stěžovatelem uváděné nálezy Ústavního soudu se přitom do sporné materie posuzované věci nijak nepromítají, indikují pouze případy (nikoliv však zamítavý nález sp. zn. II. ÚS 404/02), v nichž shledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces, který však podepsaný soud z výše uvedených důvodů v projednávané věci nezjistil.

Vzhledem k řečenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto shledal stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl; odmítnut byl proto i stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jenž sdílí osud ústavní stížnosti, s níž byl spojen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru