Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 90/04Usnesení ÚS ze dne 27.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.90.04
Datum podání13.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 90/04 ze dne 27. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele C. M. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. L. P., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1227/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 To 72/03, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 46 T 20/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1227/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 To 72/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 46 T 20/2002, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, a 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nedostatečně zabývaly jeho námitkou kdy, za jakých okolností, kým a jakým způsobem došlo k odebrání a zajištění pachové stopy, a tyto fáze opatření důkazu nepovažovaly za právně relevantní. Stěžovatel také vytýká, že neměl u opatření tohoto důkazu obhájce, ač ho mít měl, a tím došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 20/2002, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu z 4. 6. 2002, ČTS: PSP-121/OOk-2002-214, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). V tomto trestním řízení byl stěžovatel obhajován od 6. 6. 2002 zvoleným obhájcem JUDr. L. P., který dopisem ze 17. 6. 2002 (čl. 52) policejnímu orgánu "navrhl, aby byla obhajoba informována o všech úkonech provedených v této věci". Dne 11. 5. 2002 (tedy v den spáchání skutku) byl sepsán protokol o ohledání místa činu, v jehož rámci je uvedeno zajištění šesti pachových stop na místě činu. Dne 1. 8. 2002 bylo policejním orgánem zaznamenáno, že byl policejním psovodem odebrán vzorek tělesného pachu stěžovatele pro vytvoření srovnávací pachové konzervy a následné porovnání s otisky pachových stop z místa činu. Odborným vyjádřením z 19. 8. 2002 oddělení služební kynologie, odboru pořádkové a železniční policie, Policie ČR, konstatovalo pachovou shodu u pěti stop zajištěných na místě činu, se srovnávací pachovou konzervou zajištěnou u stěžovatele. Obhájce stěžovatele navrhl 14. 11. 2002 doplnění dokazování zopakováním identifikace pachovou stopou, ačkoli o této skutečnosti nebyl obhájce stěžovatele ze strany policejního orgánu informován. Zároveň obhájce stěžovatele požádal o vyrozumění o provedení tohoto úkonu. Stěžovatel dopisem ze dne 6. 1. 2003, adresovaném soudu prvého stupně, nesouhlasil s obžalobou, protože byla "špatně provedena pachová stopa". Stěžovatel tímto dopisem požádal o opakování tohoto důkazu za účasti stěžovatele. Při hlavním líčení, konaném 5. 2. 2003, obhájce stěžovatele ve svém vyjádření ke čtení záznamu o odběru pachových stop z 1. 8. 2002 a odborného vyjádření z 19. 8. 2002, zpochybnil správnost vyhodnocení pachových stop podle výkladového stanoviska NSZ č. 10/95, a navrhl vyslechnutí pracovníka, který vyhodnocování pachových stop prováděl, a to i k možnostem přenosu pachových stop. Dne 11. 3. 2002 byl při hlavním líčení slyšen svědek J. B., který prováděl srovnávání pachových stop. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, č. j. 46 T 20/2002- 415, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. z., a za to mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu deseti let. Soud prvého stupně považoval důkaz srovnáním pachových stop za jeden článek uzavřeného řetězce nepřímých důkazů, prokazujícího vinu stěžovatele. Proti tomuto rozsudku se odvolal stěžovatel i státní zástupkyně. Stěžovatel v odvolání namítal nepřesvědčivost rozsudku pokud se týkalo námitky možného přenosu pachové stopy a dále brojil proti nekompetentnosti svědka B. jako znalce v této otázce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, č. j. 2 To 72/03-465, zrušil výrok o trestu a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rozhodnutí soudu prvého stupně ohledně viny bylo odvolacím soudem shledáno správným, podrobně rozvedeným, a přesvědčivým. Dovolání stěžovatele, ve kterém byly zopakovány námitky uvedené v odvolání, bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, č. j. 6 Tdo 1227/2003-517, odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, odkázal na odůvodnění svého usnesení, které bylo napadeno ústavní stížností. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který byl napaden ústavní stížností. Městský soud v Praze, jako účastník řízení odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, které bylo napadeno ústavní stížností. Nejvyšší státní zastupitelství ČR, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze se vzdala postavení vedlejších účastníků řízení.

Ústavní soud již v minulosti vyložil předpoklady použitelnosti pachové zkoušky (odorologické expertízy) v trestním řízení a dovodil, že se jedná zpravidla o ex post nepřezkoumatelný důkaz, se kterým lze zacházet pouze jako s důkazem podpůrným, doplňujícím řetězec navzájem se doplňujících důkazů, který je způsobilý pouze k potvrzení toho, zda se určitá osoba v blíže určené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla do kontaktu s předmětem, nalezeným na místě činu (I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02). Orgány činné v trestním řízení těmto požadavkům v podstatě vyhověly. V daném případě byly zákonem předpokládaným způsobem zajištěny a zadokumentovány pachové stopy na místě samém, a to v době bezprostředně po spáchání trestného činu, osobou k tomu odborně způsobilou (psovod nstržm. F.). Ústavní soud nepovažuje námitky stěžovatele ohledně způsobu vytvoření srovnávací pachové konzervy za opodstatněné. Srovnávací pachová konzerva byla po zahájení trestního stíhání vytvořena zákonem předpokládaným způsobem, osobou odborně způsobilou (psovodem pprap. R. O.) a zároveň odlišnou od osoby, zajišťující pachové stopy na místě činu. Ze skutečnosti, že k odběru vzorku pachu stěžovatele došlo, lze usoudit, že se tak stalo se souhlasem stěžovatele. Tento úkon přitom nelze považovat za vyšetřovací úkon, kterému by měl mít právo být přítomen obhájce, stejně jako tomu není u snímání otisků prstů, odebírání krve a jiného biologického materiálu obviněného.

Jinak je tomu v případě námitky, že se stěžovatel a jeho obhájce nemohli zúčastnit porovnání zajištěných pachových stop se srovnávací pachovou konzervou, neboť o tomto úkonu nebyli policejním orgánem informováni. Ústavní soud již dovodil (v rozhodnutích uvedených shora), že provádění tohoto důkazu je obdobou ztotožnění (vylučování) při rekognici, a že by tedy z povahy věci měl mít obhájce (nikoliv však obviněný, který by svou přítomností tento úkon naopak mohl spíše zmařit) možnost být přítomen, pokud o to kvalifikovaně požádá. Důvodem je zajištění "rovnosti zbraní", aby tak mohlo dojít k alespoň minimálnímu dohledu a transparentnosti tohoto úkonu. V daném případě před prováděním tohoto úkonu obhájce stěžovatele zákonem předepsaným způsobem požádal o účast u všech vyšetřovacích úkonů, což umocnil i následným požadavkem na opakování tohoto úkonu poté, co se dozvěděl, že k němu došlo. Proto došlo jednoznačně k pochybení policejního orgánu, kterého by se orgány činné v trestním řízení měly vždy vyvarovat, nota bene když o předmětném úkonu nebyl pořízen ani videozáznam. Toto pochybení však bylo podle názoru Ústavního soudu ústavně konformním způsobem napraveno soudem prvého stupně, poněvadž k námitkám obhájce stěžovatele v hlavním líčení byl vyslýchán pracovník, provádějící tento úkon, který podrobně a bez jakýchkoliv pochyb důvěryhodně zodpověděl otázky soudu i stěžovatele a reagoval i na veškeré námitky stěžovatele. Obecné soudy se poté zabývaly námitkami stěžovatele vůči tomuto důkazu na straně jedné, a veškerými skutečnostmi o provedení tohoto důkazu na straně druhé, a tuto problematiku ve svých rozhodnutích podrobně rozebraly. Tímto způsobem tedy došlo v konečném důsledku k ochraně principu fair procesu ve vztahu k tomuto důkazu.

V neposlední řadě je nutné konstatovat, že důkaz pachovou zkouškou zapadá v daném případě do dalších, v řízení provedených důkazů. Konkrétně do zajištěného záznamu o telefonickém provozu, uskutečněném z mobilních telefonů odcizených na místě činu, a z toho zjištěné skutečnosti, že některé z odcizených mobilních telefonů bezprostředně po spáchání trestného činu užívaly osoby blízké stěžovateli (resp. stěžovatel). Dále do výslechu svědkyně P., které stěžovatel krátce po uskutečnění loupeže jeden z odcizených mobilních telefonů daroval. A konečně do výpovědi svědka Š., který jednak identifikoval odcizené zboží (včetně mobilních telefonů), a dále do určité míry označil osobu stěžovatele jako pachatele trestného činu.

V řízení před obecnými soudy tedy byla v dostatečné míře ochráněna veškerá základní práva stěžovatele, garantovaná ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru