Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 9/97Nález ÚS ze dne 29.09.1999K náhradě škody způsobené nesprávným výkladem ze strany orgánu státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí ne... více
Věcný rejstříkodškodnění
mezinárodní prvek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/15 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.9.97
Datum vyhlášení29.09.1999
Datum podání10.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 6 odst.4

58/1969 Sb., § 3, § 22 odst.1, § 18 odst.1

99/1963 Sb., § 134


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 9/97 ze dne 29. 9. 1999

N 131/15 SbNU 245

K náhradě škody způsobené nesprávným výkladem ze strany orgánu státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

ústavní stížnosti MUDr. M. Š., . proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 4. 10. 1996, č. j. 18 Co 358/96-27, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 1996,

č. j. 15 C 49/95-13, za účasti Městského soudu v Praze jako

účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí ČR, jako

vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 9. 1. 1997 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud

s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

4. 10. 1996, č. j. 18 Co 358/96-27, kterým byl potvrzen rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 1996,

č. j. 15 C 49/95-13. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba

stěžovatele, kterou se domáhal na vedlejším účastníku náhrady

škody ve výši 5.556.392 Kč, způsobené nesprávným úředním postupem

státního orgánu.

Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že

stěžovatel se domáhal podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění

následků některých majetkových křivd, vydání id. 1/5 blíže

specifikovaných nemovitostí, které přešly na stát výměrem

Finančního odboru ONV v Praze 1 ze dne 8. 5. 1965, podle vládního

nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí

užívaných organizacemi socialistického sektoru. Jako devizový

cizozemec byl povinen předložit potvrzení Správy pro věci

majetkové a devizové, že uvedené nemovitosti nebyly vypořádány

mezistátními dohodami, konkrétně Dohodou uzavřenou mezi vládou

ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4.

1973. Stěžovatel nikdy vypořádán nebyl, jak potvrdila později

i kanadská strana. Správa pro věci majetkové a devizové vydala

přesně opačné sdělení ze dne 18. 7. 1991, č.

14/5770-rest./91-DP/. Proto Státní notářství pro Prahu 1 svým

rozhodnutím ze dne 5. 9. 1991, č. j. 1 RE 267/91-13, zamítlo návrh

na registraci dohody o vydání předmětných nemovitostí.

V listopadu 1994 se stěžovatel dověděl, že sdělení Správy pro věci

majetkové a devizové vycházelo z nesprávného výkladu uvedené

mezivládní dohody, když tento výklad byl později změněn tak, že

z něj plyne, že se na stěžovatele dohoda nevztahuje, a proto

nemohl být na jejím základě vypořádán. Tím vznikla stěžovateli

škoda, za kterou podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným

úředním postupem, odpovídá stát. V řízení o náhradu škody však

nebyl stěžovatel úspěšný. Podle jeho názoru tím bylo rozsudkem

Městského soudu v Praze porušeno jeho právo vlastnit majetek podle

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu, jiného

státního orgánu nebo orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3

Listiny.

Nesouhlasí proto s názorem Městského soudu v Praze, že věc

nelze posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb. V případě potvrzení

Správy pro věci majetkové a devizové nešlo jen o její nezávazný

názor na právní problematiku, jak dovodil soud, nýbrž šlo

o povinnost Správy toto potvrzení oprávněné osobě vydat, čímž tedy

plnila své úkoly podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Jde tak

o jiné porušení postupu vyplývající z povahy a funkce plněného

úkolu, jak definoval Městský soud v Praze nesprávný úřední postup.

Podle stěžovatele je přesnější definice v ustálené judikatuře

(R 35/1977), podle které je nesprávným úředním postupem každé

nezákonné jednání úředních osob, které není nezákonným

rozhodnutím. Ať se ale postaví na kterékoli vymezení, podstatné

podle něj je, že funkcí plněného úkolu bylo vydat potvrzení o tom,

zda oprávněná osoba byla vypořádána mezistátními dohodami, přičemž

bylo povinností Správy pro věci majetkové a devizové postupovat

tak, aby vydané potvrzení bylo v souladu alespoň s obsahem uvedené

mezivládní dohody, když už ne s objektivní skutečností. Navrhl

proto zrušení obou soudních rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších

účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se k návrhu vyjádřila

předsedkyně senátu JUDr. E. K., která návrh označila za

neopodstatněný a navrhla jeho zamítnutí nebo odmítnutí, přičemž

v podrobnostech odkázala na právní závěry v rozsudku Městského

soudu v Praze. Vedlejší účastník uvedl, že z jeho strany nedošlo

k nesprávnému úřednímu postupu, neboť vydal interní předpis, který

obsahoval toliko názor na právní problematiku v rámci stanovených

právních norem. Státní notářství tím vázáno nebylo a proti jeho

rozhodnutí bylo možno podat odvolání, což stěžovatel neučinil.

Navrhl proto zamítnutí návrhu.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně

zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na

tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní

stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní

stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve

kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci

z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu

ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) spočívá v argumentaci

stěžovatele, který se dovolává ochrany svého vlastnického práva

podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody podle čl.

36 odst. 3 Listiny.

Pokud jde o uplatňování vlastnického práva, mohl se Ústavní

soud pouze omezit na stanovisko ze své konstantní judikatury,

podle které je třeba, aby se jednalo o vlastnické právo již

zpravidla konstituované, nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.

Z hlediska restitučních předpisů, kam patří i zákon č. 403/1990

Sb., jde proto pouze o založení nároku těch, kteří prokáží, že

jsou oprávněnou osobou, aby jim bylo vlastnické právo obnoveno ex

nunc pro případ, že splňují zákonem stanovené podmínky. V daném

případě bylo jednou z podmínek podle § 6 odst. 4 zákona č.

403/1990 Sb., ve znění platném v době rozhodování Státního

notářství pro Prahu 1, že oprávněná osoba, je-li jí devizový

cizozemec, přiloží k výzvě potvrzení Správy pro věci majetkové

a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami.

Toto potvrzení neodpovídalo skutečnosti, neboť bylo založeno na

jiném výkladu citované dohody, než jaké uplatňovala kanadská

strana. Ve věci však stěžovatel nemohl vystupovat jako vlastník,

nýbrž jen jako oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb.

Pokud jde o náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, je

třeba uvést následující. Podle tohoto ustanovení má každý právo na

náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného

státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním

postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti

upravuje zákon, kterým byl v době rozhodování obecných soudů zákon

č. 58/1969 Sb.

Ústavní soud v této souvislosti nepovažoval za nutné provádět

přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy. Na jejich

základě mohl konstatovat, že z hlediska příslušnosti Ústavního

soudu jako orgánu ochrany ústavnosti bylo třeba posoudit správnost

závěrů Městského soudu v Praze, který konstatoval, že na danou věc

se zákon č. 58/1969 Sb. nevztahoval, neboť v daném případě nešlo

o nesprávný úřední postup, nýbrž o vyjádření názoru státního

orgánu. S tímto názorem se Ústavní soud sice v celém rozsahu

nemohl ztotožnit, musel se však ztotožnit se závěry Městského

soudu v Praze, který potvrdil zamítnutí žaloby.

Není pochyb o tom, že oba státy, které uzavřely výše uvedenou

Dohodu o vypořádání finančních otázek, tuto Dohodu vyložily každý

odlišným způsobem, a vždy v neprospěch stěžovatele, neboť její

ustanovení umožňovala dvojí výklad. Podle čl. II této Dohody bylo

podmínkou pro uplatnění nároku to, že daná osoba byla kanadským

občanem ke dni vstupu této Dohody v platnost a současně ke dni

vstupu v platnost opatření vypočtených v čl. I Dohody (znárodnění,

vyvlastnění, převzetí do správy nebo jiná podobná zákonná nebo

administrativní opatření) nebo ke dni, kdy byla příslušná opatření

proti jejímu majetku, právům nebo zájmům uplatněna. Kanadská

strana vyšla z toho, že prvním opatřením proti majetku stěžovatele

bylo jeho vzetí do národní správy v roce 1952, takže na

stěžovatele, který se stal kanadským občanem v roce 1956 se podle

jejího názoru dohoda nevztahovala. Československá strana vyšla

z toho, že rozhodujícím zásahem byl výměr Finančního odboru ONV

v Praze 1 ze dne 8. 5. 1965, vydaný podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb. V té době již byl stěžovatel kanadským občanem,

a tudíž měl nárok na vypořádání z částky, kterou pro tento účel

dala kanadské straně československá strana. Tento výklad

Federálního ministerstva financí byl později změněn Ministerstvem

financí ČR.

Ústavní soud proto nemohl souhlasit s názorem Městského soudu

v Praze v tom směru, že věc nelze posoudit podle zákona č.

58/1969 Sb. V případě potvrzení Správy pro věci majetkové

a devizové nešlo jen o otázku, zda její potvrzení podle § 6 odst.

4 zákona č. 403/1990 Sb. obsahuje její nezávazný názor na právní

problematiku, jak dovodil soud. Šlo současně o povinnost Správy

toto potvrzení (ať pozitivní nebo negativní) oprávněné osobě

vydat, čímž tedy plnila své úkoly ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č.

58/1969 Sb. Její postup by však bylo možno napadnout jedině za

podmínky, kdyby svou povinnost nesplnila a potvrzení nevydala,

čímž by znemožnila stěžovateli domáhat se jeho tvrzeného nároku na

restituci.

Ve skutečnosti ale Správa pro věci majetkové a devizové

postupovala z hlediska vymezení úředního postupu "správně", když

svou povinnost splnila a potvrzení stěžovateli vydala, přičemž

respektovala i metodické pokyny Federálního ministerstva financí.

Takováto listina je v rámci civilního soudního procesu ve smyslu

§ 134 o.s.ř. veřejnou listinou, která potvrzuje, že ji vydal orgán

československého (českého) státu (pravost listiny), a není-li

dokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo jako

v daném případě potvrzeno (pravdivost listiny). Pravost

i pravdivost listiny může být jiným státním orgánem (zde Státním

notářstvím pro Prahu 1) přezkoumána, a to nepochybně i k námitce

účastníka řízení před tímto orgánem. To, že se stěžovatel nebránil

vůči pravdivosti potvrzení, ač věděl, že vypořádán nebyl, je věc

jeho a jeho právního zmocněnce. Vztah mezi ním a jeho zmocněncem

je však věcí soukromého práva, která je vyloučena z kognice

Ústavního soudu. Pouze v tomto směru platí stanovisko Městského

soudu v Praze, že se na věc nevztahuje zákon č. 58/1969 Sb.

To, že později Ministerstvo financí ČR zaujalo jiný názor,

nemůže mít na posouzení věci vliv. Za prvé již z toho důvodu, že

změna právního názoru v judikatuře (na rozdíl od zrušení právního

předpisu nebo rozhodnutí anebo změny ve zjištění skutkových

okolností) nemůže být obecně důvodem pro zrušení rozhodnutí, které

bylo jeho základem. Výklad by bylo možno napadnout pouze

v případě, že by měl formu závazného rozhodnutí orgánu veřejné

moci, které by bylo ukončením samostatného řízení ve věci, které

by zase bylo předpokladem dalšího postupu řízení. Tak tomu ale

v předmětné věci není.

Výklad může být příčinou škody ve smyslu zákona č. 58/1969

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu

nebo jeho nesprávným úředním postupem, jen jako součást

autoritativního výroku orgánu veřejné moci, nikoli jako jím

vyslovený názor v podobě jím vydané listiny. Je přitom věcí

každého orgánu veřejné moci, aby předpis, který má aplikovat,

posoudil a vyložil sám (autoritativní výklad), stejně jako další

podklady, jejichž předložení je podmínkou vydání rozhodnutí. Jeho

výsledek, pokud slouží jako podklad pro konečné rozhodnutí, pak

může být napaden jen prostřednictvím napadení tohoto konečného

rozhodnutí, což se v daném případě nestalo. Metodické pokyny jsou

nejvýše formou výkladu po služební linii, který nemohl vázat

Státní notářství jako orgán, který nepodléhá Federálnímu

ministerstvu financí, natož Správě pro věci majetkové a devizové.

Proto nutno stát na stanovisku, že v daném případě bylo

potvrzení Správy pro věci majetkové a devizové ze dne 18. 7.

1991, č. 14/5770-rest./91-DP/ pouhým podkladem pro rozhodnutí

Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 1991, č. j. 1 RE

267/91-13, kterým zamítlo návrh na registraci dohody o vydání

předmětných nemovitostí. Toto potvrzení je pouze součástí podmínek

pro to, aby mohlo Státní notářství rozhodnout, není samostatným

rozhodnutím, které by bylo možno napadnout a přezkoumat. Stejně

tak nejsou právními prostředky napadnutelné metodické pokyny

Federálního ministerstva financí, které obsahují určitý výklad

předmětné Dohody, ani metodické pokyny Ministerstva financí ČR, ve

kterých je vyjádřen jiný názor. Napadnout lze pouze konečné

rozhodnutí, které bylo případně i na jejich podkladě vydáno.

V daném případě tímto rozhodnutím bylo, jak správně konstatovaly

obecné soudy, rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 dne 5. 9.

1991, č. j. 1 RE 267/91-13, kterým zamítlo návrh na registraci

dohody o vydání předmětných nemovitostí.

Proto se zákon č. 58/1969 Sb. na daný případ vztahoval, ale

pro nesplnění podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody

(vyčerpání opravných prostředků podle § 3 zákona č. 58/1969 Sb.)

by nebylo možno náhradu škody přiznat. Zdrojem vzniku hypotetické

škody však mohlo být pouze předmětné rozhodnutí Státního notářství

pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 1991, č. j. 1 RE 267/91-13. To, že

stěžovatel se proti němu nebránil, není možné dohnat

překvalifikací problému na nesprávný úřední postup, kde použití

opravných prostředků ve smyslu § 3 zákona č. 58/1969 Sb.

nepřichází do úvahy.

Součástí pojmu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR je

nepochybně jeho odpovědnost za škodu způsobenou protiprávním

konáním. Právní stát přitom musí dát šanci dotčené osobě bránit se

proti takovému konání. Právní řád ČSFR v roce 1991 takové

prostředky stěžovateli poskytoval. Pokud se však dotčená osoba

nebrání, ač jí jsou pro to vytvořeny v právu podmínky, není

porušením právněstátního principu, když nebude náhrada škody

poskytnuta.

Soudy proto nepochybily, když z tohoto důvodu žalobě

nevyhověly. Pokud jde o výklad předmětné Dohody kanadskou stranou,

nemůže být předmětem hodnocení ze strany orgánů ČR. Stejně tak

nepovažoval Ústavní soud za potřebné zkoumat to, zda v dané věci

byl skutečně z hlediska § 6 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., ve

znění platném k 5. 9. 1991, rozhodující samotný výklad předmětné

Dohody, nebo zda rozhodující nebylo osvědčení skutečnosti, zda na

základě této Dohody byl stěžovatel (bez ohledu na její výklad)

vypořádán či nikoli (skutková okolnost). Stejně tak nebylo třeba

posuzovat otázku promlčení nároku podle § 22 odst. 1 zákona č.

58/1969 Sb., neboť s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků

by jej nebylo možno uznat, i kdyby škoda skutečně vznikla.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost

podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, zcela zamítl.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru